V sobotu 14. září to bylo přesně 82 let, co zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. Vzpomínka na prvního československého prezidenta nutně vede k otázce, jak je možné, že v roce 2019 už vůbec nepotřebujeme, aby politici byli důstojnými reprezentanty, tedy těmi „lepšími“ z nás. Jak je možné, že vítězí ten, kdo je hlasitější, zábavnější nebo případně ten největší buran ze všech.

Část české společnosti dnes pociťuje hořkost z toho, kdo nám vládne. Je to ta část, které skutečně velmi vadí, když prezident používá ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu slova, která by normální člověk nepoužil. Je to také část společnosti, která by chtěla, aby předseda vlády nejen nepodváděl a nelhal, ale aby třeba uměl říct ve spisovné češtině kloudnou větu.

Když se člověk podívá na současné složení poslanecké sněmovny, často jej jímá hrůza. Mnoho poslanců vůbec netuší, která bije. Když hnutí SPD navrhne zákon, mnohdy jde o naprosté diletantství, které by nebylo možné schválit, ani kdyby podstatou návrhu byla sebelepší věc. Sedmdesát osm poslanců hnutí ANO věrně čeká na pokyny od šéfa a když se někdo z té skupiny bezejmenných začne iniciativně projevovat, ať už v médiích, nebo na sociálních sítích, cítíte takový ten nepříjemný stud, který se dostavuje pokaždé, když sledujete někoho, kdo se veřejně ztrapňuje.

Není divu, že někteří poslanci jsou schopni téměř doslova opakovat nesmysly z dezinformačních webů, jejich mediální gramotnost je povětšinou úplně nulová a tvrzení, že „demonstranti jsou zaplacení“, jak rád pronáší i premiér Babiš, jsou tím nejmenším problémem.

V hnutí ANO tu máme kombinaci oddanosti panu majiteli, nejspíš také fascinaci jeho bohatstvím, s vidinou alespoň malého podílu na moci, politický podnikatel Tomio Okamura své věrné nejspíš hledal v nádražních restauracích čtvrté cenové skupiny. O ČSSD snad ani není potřeba mluvit. Přehlídka marné snahy dohnat ANO v marketingu, rozhazování a ekonomických nesmyslech, ve spojení s naprostou absencí páteře, je pozoruhodná.

A teď přichází na řadu prezident republiky. Kam přijede, tam udělá ostudu. Člověku se o tom už snad ani nechce mluvit, protože to se prostě dá čekat. Pak se hlava státu sebere a jede navštívit kraje, ve skutečnosti ale pouze místa, kde má hodně voličů, protože on je jejich prezidentem, nikoli prezidentem všech tak, jak by to v normální zemi mělo být. Jeho kancléřem je pokoutní vesnický zlodějíček a podvodník a jeho mluvčím psychopat s přebujelým egem, který si plete Boha a Vladimira Putina.

Dokud my sami nebudeme chtít, aby nás reprezentovali lidé, kteří mají alespoň elementární úroveň a vychování, nezlepší se vůbec nic. Jen si to představte – kdyby do zahraničí jako premiér přijel Petr Fiala, Ivan Bartoš, Vít Rakušan, Marek Výborný… Za nikoho z nich bychom se nemuseli propadat hanbou. Neříkali by bláboly o tom, že schůzky V4 svolávají esemeskou, neuráželi by naše spojence, aby pak za ně jejich marketéři dávali na Facebook naaranžované fotky, které mají ukazovat českou zahraniční politiku jako úspěšnou.

Tahle smutná éra, kdy se na vrchol dostali nikoli ti nejlepší z nás, ale naopak ti nejhorší, samozřejmě jednoho dne skončí. Zanechá ale hořkou pachuť a bude co napravovat. Počínaje reputací. Důsledky buranských let babišismu a zemanismu budeme napravovat hodně dlouho. Stejně jako následky slávy Jaroslava Plesla v čele novin nebo Jaromíra Soukupa jakožto nejoblíbenějšího prezidentského moderátora. Ale můžeme si být jisti, že až tihle lidé zmizí, bude líp. Opravdu líp.