Václav Klaus a Miloš Zeman se svatojiřskou stužkou, symbolem ruského imperialismu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Ještě v 90. letech jsme mohli mít dojem, že se u nás vede politický boj o nějaké ideové hodnoty. Miloš Zeman a Václav Klaus ztělesňovali souboj pravice a levice a my jsme fandili jim, nebo spřáteleným týmům. Dnes už se to jeví jako komedie sehraná pro lid. Ti dva jsou kámoši jak hrom.
Už před tím, než se stal Zeman poprvé premiérem, jsme mohli slyšet klasickou hlášku: „Jestli vyhraje, tak emigruju!“ Všichni tu pochopitelně zůstali. Odměnou jim bylo dalších více než dvacet let bizarního představení.
Byla to kdysi velká slova: Bude provedena Akce čisté ruce (měl ve vládě zajistit ministr Jaroslav Bašta), sociální demokraté si budou vázat stranické legitimace do kůže členů ODS. Nebylo z toho nic. Akce čisté ruce skončila tak, že za mřížemi se ocitl Zemanův vlastní ministr financí a místopředseda ČSSD Ivo Svoboda za tunelování. Po uzavření opoziční smlouvy nastal mezi zákopy hřbitovní klid a normální vztah vláda – opozice se nekonal. Byl klid na práci, nic se nečistilo. Noví spojenci se pokusili změnit volební systém ve prospěch velkých stran, což byly tehdy ty dvě, a aktéři si mysleli, že navždy budou. Stranický tandem ještě zkusil ovládnout Českou televizi, což jim úplně nevyšlo.
Když přeskočíme hodně let, jsme v době, kdy byl Miloš Zeman podruhé zvolen prezidentem a Václav Klaus ho s celou rodinou v kampani podporoval. Po zvolení hned spěchal za někdejším údajným soupeřem a dožadoval se uznání svých nehynoucích zásluh.
Ihned se odehrál následující dialog. Miloš Zeman, zjevně již pod vlivem konzumace legálních látek měnících vědomí, zahlédl Václava Klause, který se k němu blížil s lišáckým úsměvem.
KLAUS: Miloši. Miloši.
ZEMAN: Václave, pojď nahoru. Jsi zván do prezidentského salónku.
KLAUS: No ne. Jsou tady média a chtějí ode mě všechno slyšet. Já už jim tady odpovídám na otázky. Jenom jsem jim ještě nezačal říkat, že se těším, až se tebe zeptám, kolika procenty hlasů jsem já přispěl k tvému padesát jedna celých osm procent hlasů. Protože můj odhad je něco kolem pěti procent.
ZEMAN: To si teda fandíš. No, dobře.
KLAUS: Se tě tedy chci zeptat, jestli tenhle názor sdílíš.
ZEMAN: Milý Václave, mně postupně v následujících dnech bude řada lidí oslovovat. U každého z nich to bude pět procent.
KLAUS: Nó.
ZEMAN: A kdybych to sčítal, tak to bude dohromady asi tak padesát procent.
KLAUS: Čili že ty si nepřispěl ničím.
ZEMAN: Téměř ničím. Přesně tak. Ve tvém konkrétním případě – zcela výjimečně – na rozdíl od těch jiných, ti, kamaráde, těch pět procent uznávám.
KLAUS: To je bezvadný. Já myslím, že pro nás pro všechny je to dobrý závdavek do budoucna. Jistojistý důvod k optimismu.
ZEMAN: Já bych tě doplnil. Pražská kavárna, což je takové společenství sebeseutvrzujících lidí, kteří v životě příliš mnoho nedokázali, teď – pokud nebude chtít pět let fňukat, že neprošel její kandidát – bude muset zavřít ústa. Zdůrazňuji: zavřít ústa. Já jsem pověstný originálním překladem anglických výrazů. Nicméně výraz „shut up“ je natolik jako přeložitelný zdvořile i méně zdvořile, že ponechávám na každém, pro jaký překlad se rozhodne.
Tolik roztomilá scénka. Hezky to Klaus řekl: „Pro nás pro všechny je to dobrý závdavek do budoucna.“
Paní Klausová se stala velvyslankyní na Slovensku, ač v diplomacii předtím kariéru nedělala ani vteřinu, a oba pánové si spolu vyrazili na ostrov Rhodos na sedánku pořádanou Putinovým přítelem Jakuninem.
Napadlo by někoho v 90. letech, že bude jednou Klaus podporovat Zemana na post prezidenta? Jistě, oba skutečně představovali jinou rétoriku, Zeman byl obklopen naftalínovými typy z éry normalizačního komunismu a nahoru ho pomohl vytáhnout obratný exvelkosvazák Miroslav Šlouf. (Ten se taky nachomýtl na oslavě a Zeman ho hned zpražil, že bývalý spojenec mu hlasy ubral. Když Šlouf v roce 2018 zemřel, na pohřeb mu Zeman nešel, poslal kytičku.)
Když se na to podíváme dnes, do očí bije, v čem je společný jmenovatel. Oba pánové působí dojmem, jako by Zemanův Hrad a Institut Václava Klause byly pobočkami ruské a čínské ambasády. Zeman a jeho okolí jsou prostředí zcela otevřené kolaborace s nechutnými režimy, Klaus působí jako rozmělňovač, který počiny totalitních mocností bagatelizuje. (Není to tam „standardní“.) Liberální demokracie je nepřítel. Klaus se sice doznává k nenávisti vůči Evropské unii a Zeman o sobě tvrdí, že je eurofederalista, ale výsledek je nakonec tentýž. Jsou hlasatelé jakési mytické národní suverenity ve stylu „tato země je naše“ a „naše zemička“. Zemanův Ovčáček horlí proti zlému Bruselu a sotva by to dělal bez plného souhlasu svého šéfa. Je to u nich něco nového v osobním vývoji, nebo to v nich dřímalo vždycky? Jisté je, že charakterově vždycky, jen jsme to ne všichni vnímali. Fanouškovství je smrt rozumu.
Oba dva jsou ale už zjevně poněkud za zenitem. Zeman působí jako troska ovládaná okolím, Klause nebere nikdo moc vážně a on by přitom tolik chtěl. Zůstalo mu už jen pár extremistů v Německu, k nimž si jezdí pro vzácný potlesk a občasné představení nové knihy, kterou časem uvidíme v obchodě se slevou. Nemusíme ale pochybovat, že už jsou připraveny nové a svěží síly, co pochodeň kšeftů pro vyvolené a „politiky mnoha azimutů“ ponesou dál. Ti použijí nové mimikry, ale podstata bude ta samá. Skočit na tuhle komedii ještě jednou by nebylo moc dobré. Je dobré si připomínat, jaký je vzkaz Zemana a spol. lidem, co se jim nelíbí: „Shut up.“
