Nevíte, prosím, někdo něco o jednání české delegace, vedené prezidentem republiky na pondělním summitu NATO v Bruselu? Prý to bylo jedno z nejdůležitějších setkání Severoatlantické aliance této doby, které schvalovalo společnou strategii na příštích nejméně deset let.

Zřejmě nejdůležitější člen delegace, Jiří Ovčáček, aspoň na twitteru ohlásil, že prezident Miloš Zeman v krátkém příspěvku kritizoval odchod NATO z Afghánistánu. Trochu pošetilé, když se na tom shodlo všech třicet členských států a podpořila to i vláda České republiky, která je, na rozdíl od prezidenta, za zahraniční vztahy země zodpovědná, ale budiž.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Text příspěvku není k dispozici. Webová stránka Kanceláře prezidenta republiky i prezidenta – nic. Vláda i s ministrem obrany Lubomírem Metnarem a ministrem zahraničních věcí Kulhánkem, kteří v Bruselu údajně také byli, mlčí.

Správně nandat roušku

Nedozvěděli jsme se nic o bilaterálních jednáních, která hlavy států považují za velmi důležitou součást podobných setkání. Zatímco slovenská prezidentka Zuzana Čaputová mluvila dokonce i s americkým prezidentem Joem Bidenem, český prezident, zdá se, nemluvil vůbec s nikým.

A přitom právě s americkým prezidentem by bylo vhodné probrat, proč jsou právě naše dvě země jako jediné na seznamu nepřátelských zemí, zveřejněném putinovským režimem v Moskvě.

Televize NATO se v přímém přenosu záběrům českého prezidenta, pokud to jenom šlo, raději vyhýbala. Sledovat sesunutou postavu na vozíčku, které už musí sundávat a nandávat roušku ochranka, protože sám to evidentně nezvládá, nebylo opravdu nic povznášejícího.

Pomiňme pitoreskní postavu dalšího hradního asistenta, který se prodíral mezi důstojně oblečenými státníky k českému vrchnímu veliteli těsně před oficiálním focením s velkou taškou ve světlém obleku a fešáckých světle hnědých polobotkách – určitě jediných v sídle NATO v té chvíli.

Jestliže parlamentní politické strany jen kvůli blížícím se volbám ignorují nekončící mezinárodní ostudu a ponížení státu, kterému chtějí vládnout, bylo by dobré jim připomenout nejenom jejich i prezidentovo přísahání na Ústavu ČR a povinnost hájit za všech okolností zájem země, ale především její budoucnost.

Myslí si snad, že je někdo ve světě bude brát po takovýchto zkušenostech vážně, až se dostanou k moci?

Většina ministrů české vlády, v čele s ministryní spravedlnosti Marií Benešovou, na jednání příslušných orgánů Evropské unie už raději nejezdí. Ministryně financí Schillerová hrdě oznamuje záměr nesplnit klíčový mezinárodní závazek České republiky a nejenom, že odmítá navýšit obranný rozpočet, ale slibuje těsně před summitem NATO pro příští rok raději jeho snížení.

Podle vzoru Svoboda

Nejlepší zájem země by měl za všech okolností stát nad osobním zájmem prezidentů, ministrů a volených zástupců lidu. Sladit zájem země s osobními ambicemi je v každé zemi velkým uměním politiky.

Uměním, kterému se v České republice naučil zatím jen málokdo. Ve zdejším prostředí zatím převládá spíš typ druhořadého žvanivého populisty, slepého k zájmům země, k ústavě i korupci. Bylo by ozdravné a prospěšné celému politickému systému, kdyby se všichni jeho účastníci přestali dívat stranou a chopili se svých ústavních povinností se vší vážností.

V případě prezidenta Miloše Zemana senátní výbor navrhl krystalicky čistou ústavní cestu k jeho odvolání pro neschopnost výkonu funkce, předávající konečné rozhodnutí výsledku řízení před Ústavním soudem.

Jediný argument, který zatím vážně zazněl proti, říká, že jde o velmi obtížný proces, a zároveň, že v minulosti jsme přece měli hned několik vážně nemocných prezidentů, které nikdo neodvolával.

Argument neobstojí, pokud si připomeneme, že ani v jednom z pěti případů – Masaryk na sklonku života, Hácha, Beneš nejpozději od jara 1947, Gottwald, Svoboda – v československém politickém systému nefungovala parlamentní kontrola. Argument, že stát přežil i dlouhodobou totální absenci tří ze jmenovaných prezidentů, kteří se už na konci svých kariér neuměli ani podepsat, snad nemůže v dnešní době nikdo myslet vážně.

Jsme v 21. století a máme svobodně zvolený parlament, který, jak ukázala iniciativa senátního výboru, může fungovat. Nebo chceme čekat? Na co? Co všechno bude muset Miloš Zeman nezvládat, než parlament řekne dost?

Převzato ze serveru Hlidacipes.org.