V nové knize Fakta a lži o komunismu se historik Ladislav Kudrna věnuje tomu, co vlastně byla normalizace. Z hlediska své odbornosti píše i o tom, jak se komunisté postarali o soustavné ničení kultury v Československu – a právě o tom je ukázka z knihy, kteru si můžete objednat na e-shopu FORUM.
Třebaže kulturní instituce, stejně jako sdělovací prostředky a periodika, byly (podobně jako politické strany) po únoru 1948 zglajchšaltovány, nemínil režim v tomto ohledu nic ponechávat náhodě. Úlohou strážkyně správných myšlenek byla v roce 1953 pověřena Hlavní správa tiskového dohledu. Cenzurní úřad byl ustanoven při předsednictvu vlády (usnesením č. 17/1953, nikoliv zákonem) a spadal do gesce ministerstva vnitra. Jeho zaměstnanci (cenzoři) předkládali na vnitro denní zprávy, jejichž obsah konzultovali se svými zkušenějšími sovětskými protějšky.
Na začátku disponoval 96 cenzory (oficiálně tzv. „plnomocníky“). Postupně se jejich počet stabilizoval na 270, k nimž náleželo dalších 250 externistů. Většinou se jednalo o členy komunistické strany, tzv. dělnické kádry. Ještě v roce 1963 mělo 35 procent „plnomocníků“ pouze základní vzdělání, zatímco vysokoškolského dosáhlo 15 procent zaměstnanců.
Tajným rozkazem ministra vnitra Rudolfa Baráka z roku 1955 byla správa podřízena jeho náměstkovi, přičemž jejího šéfa jmenoval přímo ministr. Od první poloviny 60. let se vůči cenzuře čím dál hlasitěji ozývali umělci a intelektuálové. V roce 1966 byl zřízen nový cenzurní úřad, Ústřední publikační správa (zákon č. 81/1966 Sb.). Fungovala do 4. března 1968, kdy byla v rámci reformního kurzu zrušena rozhodnutím předsednictva strany. Po srpnové okupaci došlo ke zřízení Úřadu pro tisk a informace, cenzurně zasahujícímu až do listopadu 1989.
Pro normalizační aparát představovaly prvořadý úkol stranické čistky a dokončení „očisty“ společnosti od pravicových „oportunistů“. Kultura musela prozatím na svoji „očistu“ počkat. Ctižádostivý Jan Fojtík oznámil 19. října 1970 členům ideologické komise, že strana prozatím zvolila taktiku ideové zdrženlivosti v kulturní oblasti, což ale nemělo platit pro její financování, o němž mělo rozhodovat výhradně ministerstvo kultury.
Mezi projevy „zdrženlivosti“ náleželo zavržení plánu na vytvoření jednotné organizace socialistické kultury (na předchozí schůzi padaly i návrhy čistě komunistických svazů), což by znamenalo návrat do padesátých let. Fojtík sdělil, že postačí svazy personálně obměnit a nadále podporovat pouze prorežimní umělce. Přerozdělování prostředků se mělo dít z centra, na základě přísné kontroly, která měla určit, jaká tvorba měla spatřit světlo světa. Fojtík zároveň varoval před bezduchou cenzurou.
Kromě toho, že stát měl financovat výhradně socialistické umění, jeden každý z vedoucích pracovníků (od ředitelů po šéfredaktory) měl osobně (svým křeslem) ručit za práci svých podřízených. Nekompromisní kádrová politika měla straně zaručit optimální podobu cenzury, v tomto případě autocenzury.
Jednou z mnoha obětí autocenzury se stal i Bohumil Hrabal, jehož kajícný rozhovor (v kritických pasážích údajně zfalšovaný) pro propagandistický týdeník Tvorba (vyšel 8. ledna 1975), mu přinesl nejen možnost publikování (po sedmi letech zákazu), ale i ostré odsouzení ze strany domácích i exilových intelektuálů. Pražští studenti, včetně části pražského undergroundu v čele s Ivanem Martinem Jirousem a Eugenem Brikciusem, rozhořčeně pálili Hrabalovy knihy na Kampě a na Střeleckém ostrově.
Po nástupu normalizace musel mít každý, kdo chtěl, lépe řečeno mohl provozovat svobodné povolání, potvrzení (razítko) v občanském průkazu. Hrabal jej potřeboval od Svazu československých spisovatelů, ale získal jej až v březnu 1970, ovšem od Svazu českých spisovatelů (podepsané Jaroslavem Seifertem). Ministerstvo vnitra však „odbojný“ svaz odmítlo uznat (zaregistrovat) a následně byl ministerstvem kultury v prosinci téhož roku rozpuštěn. Slavný spisovatel se ocitl na indexu a pod dohledem (tlakem) Státní bezpečnosti.
Počínaje rokem 1972 byly na základě Směrnice ministerstva kultury ČSR o zvláštních fondech tiskovin v knihovnách jednotné soustavy ČSR vyřazovány „závadné“ knihy ze všech knihoven, od univerzitních až po místní lidové. Dokument schválil ústřední výbor na konci května téhož roku. Směrnice definovala dvě základní kategorie zakázaných tiskovin: s protistátním obsahem („P“) a se závadným politicko-ideovým obsahem („Z“). Jednalo se o tituly, které se ocitly v rozporu se základními principy socialistického zřízení a v hrubém nesouladu se zásadami socialistické morálky.
Celé náklady knih, připravené k distribuci do knihkupectví, byly zničeny, včetně krásné a politicky nezávadné básnické sbírky Bohuslava Reynka Odlet vlaštovek, napsané v letech 1969 až 1971. Na index se dostaly stovky spisovatelů i novinářů.
Decimace kultury za normalizace se projevuje do dnešních dnů. Pestrost tvorby z konce předchozí dekády byla tatam. Zakonzervovanosti režimu měla napomáhat oficiální kulturní tvorba (tzv. „první“ kultura), zejména televize (seriály od Jaroslava Dietla) a krásná literatura. Pro tvůrce mělo být povinností podporovat normalizační kurz, vyzdvihovat socialistickou cestu a při každé příležitosti kritizovat kapitalistický Západ.
Na rozdíl od neostalinistů si normalizátoři uvědomovali, že ve společnosti nepanuje poptávka po agitační tvorbě z padesátých let (přestože podobné paskvily i nadále vycházely a konzervativci jako Ladislav Štoll – v padesátých letech ministr školství a kultury, zapálený stalinista prosazující nekompromisní „normalizaci“ kultury – si během zasedání ideologické komise trpce stěžovali, že z románů mizí dělník).
Noví hrdinové, to měli být lidé z „šedé zóny“, jejichž běžné starosti naleznou odezvu u diváků/čtenářů. Pochopitelně že nad nimi bděl hlavní protagonista příběhu, vždy uvědomělý, skromný a chápající soudruh, dbající na hladký chod místní továrny, jednotného zemědělského družstva či rovnou celého města.
Normalizační šeď, skutečná Biafra ducha, přežívala na pozadí roztodivných televizních estrád, naplňujících dobové motto: po práci legraci. Celá řada spisovatelů emigrovala či nesměla publikovat. Dalším vycházely knihy po sebezapření a v menších nákladech. Řada knih vycházela pod jménem jiného autora nebo překladatele. Zelenou dostali prorežimní tvůrci. Fenoménem doby se staly tzv. knižní čtvrtky, kdy vycházely novinky, na něž se již od rána stály dlouhé fronty (ostatně jako na cokoliv jiného).
Milan Šimečka uvedl, že stejně jako v sedmnáctém století tak i za normalizace udržovaly povědomí o tajném životě kultury a vědy soukromé diskuse a korespondence: „Žijeme dnes vlastně jediné období v dějinách české a slovenské kultury, kdy literární časopisy prostě nejsou. Bílé místo pro budoucí literární historiky! Jediný kulturně-politický týdeník je totiž spíše úředním věstníkem než skutečným časopisem. […] Mravní zděšení jsem prožíval, když jsem přihlížel likvidaci Kulturního života a jeho redakčního týmu.“
Počínaje rokem 1972 obdržely jednotlivé umělecké svazy nové stanovy, včetně závazných pravidel pro umělcovu činnost. Rétorika masových sdělovacích prostředků evokovala první období po únoru 1948. Produkce byla plná stereotypů, rituální oddanosti cestě socialismu: „Obnovení pořádku v československých masmédiích bylo doprovázeno hromaděním blbosti na malém prostoru. V tomto ohledu byly skutečně překonány hranice možného. […] Ukázalo se opět, že v totálním státě lze zvládnout i ty nejméně zvládnutelné úseky života, jestliže se dobře kádrově zabezpečíme.“
Často se v této situaci zapomíná na monopolní postavení státu jako jediného zaměstnavatele, což umožnilo existenční likvidaci novinářů a všech, kteří byli závislí na vydávání zakázaných novin a časopisů, majících v předchozí dekádě statisícové náklady. Vedle divadla a filmu formovaly tehdejší vysokou úroveň kultury.
Bohumil Hrabal sám sebe, lépe řečeno svůj konformismus a autocenzuru, tvrdě odsoudil ve výtečném románu Vita nuova, vyprávěném pohledem své milované ženy: „a proti své vůli a proti svému přesvědčení psal a pak tam na redakci původní prózy lhal předstíral každou povídku tam nosil a radil se zda ji napsal dobře a když mu to tam pochválili tak se těšil a radoval až dopíše tu poslední povídku aby s těmi ostatními udělal knížku že pak bude spisovatel ta jednička tak já jsem se začala dívat na svého muže jako na zbabělce jako na člověka který docela něco jiného říká mezi svými přáteli a docela něco jiného tam v redakci Nesnášela jsem ten dvojí svět […] A pak se dostavovala odplata za to zmalomyslnění mého muže i mezi svými přáteli přestával mít svůj názor se vším co kdo říkal okamžitě souhlasil dopředu se vším jenom ne s tím co by měl říci on Bál se říci svůj názor a když jej řekl tak vždycky jej nakonec odvolal…“
Žádná z Hrabalových knih se neobešla bez kladného posudku absolventa Akademie společenských věd v Moskvě Vítězslava Rzounka, který se za normalizace stal jedním z hlavních arbitrů nad oficiálně vydávanou literaturou. Tento kariéristický pochop, který snad sám měl jisté literární ambice, si své ostruhy pro Husákův režim vysloužil během procesů s českým undergroundem v roce 1976, kdy se jeho „odborné“ posudky staly hlavním podkladem pro odsouzení sedmi nevinných mladých lidí. Soudruh Rzounek si svoji moc náležitě užíval. Kupříkladu Bohumila Hrabala nechával na chodbě fakulty úmyslně čekat dlouhé hodiny, než před něj na stůl hodil stohy svých absurdních poznámek, označujících „závadová“ místa v rukopisu skvostné prózy.
Na sklonku režimu se slavný (a unavený) spisovatel opětovně dostal do zorného pole Státní bezpečnosti. Důvodem se stala jeho povídka Kouzelná flétna, která vyšla v exilu a v níž popsal události v hlavním městě během tzv. Palachova týdne. Kritický postoj zasloužilého umělce Československé socialistické republiky „odhalily“ pasáže, v nichž napsal: „že to byly ozbrojené síly policie a milice, které se hrubým způsobem vměšovaly do záležitostí mladých lidí […] oči mladých žen, rozšířené tak, jakoby šly k přijímání nebo na koncert Bachových mší, když kladly u sv. Václava kytice květů […] a já jsem se styděl, že jsem dosáhl vrcholu prázdnoty a hlučné samoty, že jsem dosáhl konečného neklidu a že už nejsem k ničemu, že kdybych dostal nějakou cenu, nějaké vyznamenání za literaturu, že kdybych byl charakter, že upálím alespoň ten papír, na kterém je potvrzeno, kdo nejsem, protože kdybych byl ten, za kterého se mám a za kterého mne mají mí čtenáři, tak bych tam nahoře vzal něžně z ruky té dívky tu její chvějící se kytičku a položil ji pod kopyto koně sv. Václava […] věřím, že vláda věcí Tvých se opět navrátí do rukou Tvých.“
Revizionisté tvrdí, že i v době nejtužšího stalinismu šla většina výtvarníků vlastní cestou, zatímco znormalizovaná léta umožnila vznik kritické kinematografie, kam nepochopitelně řadí rodinné komedie Marie Poledňákové, které dokonce přirovnávají k polskému „filmu morálního neklidu“, především režiséra Krzysztofa Zanussiho (sic!). Rovněž měl vzkvétat žánr „protestsongu“ (Merta, Nohavica). Nechme stranou, že protestsongy se pojí k předchozí, nikoliv normalizační dekádě.
Jistě, mnozí umělci šli po celou dobu komunismu vlastní cestou, což ovšem znamenalo, že svou tvorbu realizovali maximálně do „šuplíku“, bez možnosti veřejné prezentace (kupříkladu známý malíř Mikuláš Medek nemohl během padesátých let vystavovat a živil se příležitostným restaurováním a drobnou grafikou).
Folkoví písničkáři měli za normalizace zajisté na růžích ustláno, zvláště pokud mnozí z nich byli donuceni, mnohdy krutým způsobem, k emigraci (Hutka, Karásek, Kryl, Soukup, Třešňák a jiní), zatímco Mertovi vyšla první deska v roce 1969, a to ve Francii, následující, v Československu, v letech 1970, 1975 a 1978. Následovala desetiletá prodleva, kdy mu vychází další desky. Nohavicovi vyšla jediná, a to na samém konci režimu (1988).
Samozřejmě že i za komunismu vznikala hodnotná díla, ale nikoliv zásluhou režimu (socialistické „modernity“), ale navzdory němu. Mnohé stěžejní práce z literární, filozofické či teologické oblasti se ke čtenářům dostaly díky rozsáhlé samizdatové činnosti. Za všechny jmenujeme alespoň knižní Edici Petlice, která od roku 1979 do pádu režimu vydala na čtyři sta titulů.
K prolomení informační blokády přispěly též různorodé časopisy (underground vydával od května 1979 masově rozšířený časopis Vokno) a od poloviny 80. let nejmodernější technika, především videopřehrávače (získané díky podpoře Západu). Opomíjet nelze vysílání „štvavých“ stanic, jako byla Svobodná Evropa, jejíchž rušení stálo režim neuvěřitelných 70 milion korun ročně. Čím dál menší efektivnost rušiček a nová politika Moskvy přiměly předsednictvo ke konci roku 1988 ukončit blokaci vysílání, aby poté mohla na mezinárodním fóru tvrdit, že v Československu panuje naprostá svoboda slova (projevu). Ale až do samého konce platilo, že režim pronásledoval vše, co nemohl ovládat, respektive považoval za potenciálně nebezpečné vůči svému monopolu moci.
Stranický časopis Tribuna odstartoval v březnu 1983 článkem Nová vlna se starým obsahem hysterické tažení vůči rockové hudbě, srovnatelné s kampaní vůči Chartě 77, která dosahovala až absurdních konotací.
Ivo Pospíšil, baskytarista kapel DG 307 a Garáž, zachytil atmosféru zmaru, jíž musely tehdejší kapely čelit: „Ten článek v Tribuně, kterému se nejdřív všichni smáli, nakonec docela zabodoval. Nevím, jak jinde, ale v Praze jako by žádný rock and roll ani nebyl. Nikdo nikde nehrál, rockeři byli zalezlí kdesi po sklepích a čekali, až se to přežene.“
Václav Havel trefně podotkl, že se pomalu stíral rozdíl mezi „první“ a „druhou“ kulturou, jelikož režim začal zakazovat ještě nedávno povolené rockové a jazzové kapely. Mnozí hudebníci tak nevěděli, zda ještě patří do kultury „oficiální“, nebo té „druhé“.
Pronásledování „závadové“ hudby se datuje k říjnu 1957 (rock and roll), přičemž poprvé se ústřední výbor systematicky zabýval „špatnou“ hudbou (big beatem) v září 1964, podruhé v srpnu 1974 (rocková hudba a pop music) a naposledy v prosinci 1987 (rocková hudba). Jednalo se o jakési „desetiletky“ odrážející represivní přístup režimu vůči hudbě mladé generace, kterou shledal nejen nepatřičnou, ale přímo ideodiverzní.
K utužení poměrů v oblasti rockové hudby na konci 80. let již nedošlo, jelikož se režim musel zabývat nejen katastrofální hospodářskou (ekologickou) situací, ale zejména masovými demonstracemi, v jejichž průběhu zaznívala politická hesla, ohrožující monopol strany.
