Komunismus měl přinést novou humanitu a osvobození člověka. Hned od samého počátku k němu ale patřilo pronásledování nejen skutečných i domnělých odpůrců, ale na základě mocenských intrik i vlastních lidí. Nešlo o osvobození lidí, ale o uchopení moci a soupeření o ni. Jak dokážou komunisté zacházet s vlastními, je vidět nejen na osudu generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského u nás, ale také někdejšího maďarského šéfa strany Jánose Kádára.
János Kádár byl chlapec z chudé rodiny narozený v roce 1912 v Rijece (Fiume) a stal se už před válkou členem komunistické mládežnické organizace. Postupoval ve stranické hierarchii. V roce 1931 byl uvězněn a po policejním nátlaku přiznal svou vinu, dostal dva roky vězení a u svých spolusoudruhů upadl v nemilost. Kominterna mezitím rozhodla, že maďarská komunistická strana má být rozpuštěna a členové se mají infiltrovat do strany sociálních demokratů. Kádár se na tom podílel. Pak se také znova začala formovat komunistická strana. Tu pak ale zase naoko rozpustili a pokračovala pod jiným jménem.
Za války se Kádár pokusil přejít do Jugoslávie a navázat kontakt s Titovými partyzány, byl ale chycen a dostal další dva roky vězení. Jeho falešná identita však nebyla policií rozeznána, a proto si někteří vysoce postavení soudruzi mysleli, že byl agentem policie. Kádár toho měl v životopise dost, co z něj později dělalo ideální objekt pro obžalobu v soudním procesu s údajnými agenty.
Když Němci v roce 1944 obsadili Maďarsko, chtěli ho poslat do koncentračního tábora, ale on utekl a skrýval se v Budapešti. Zemi pak nakonec obsadila Rudá armáda a Kádár už byl zase ve vedení komunistické strany. Z té doby se zachovala jeho zpráva, kterou psal v situaci, kdy vojáci Rudé armády rabovali a znásilňovali v Budapešti. „Sovětské velení způsobilo naší práci skutečně velké potíže, zvláště na začátku, a stále působí.“
V roce 1948 se stal ministrem vnitra. Jak se pak ukázalo, funkci dostal, aby mohl figurovat jako postava v inscenovaném procesu s Lászlo Rajkem a jeho údajným gangem, vedeném proti členům strany, kteří nebyli za války v Moskvě.
Koncem srpna 1950 komunistický vládce Maďarska Mátyás Rákosi, který vedl režim v duchu drsného stalinismu, řekl Kádárovi, že bývalý vůdce sociálních demokratů Árpád Szakasits se přiznal, že je kapitalistickým špionem. Szakasitsovo uvěznění bylo začátkem čistky proti bývalým sociálním demokratům, odborářským funkcionářům a vysoce postaveným členům komunistické strany. Čistka trvala do roku 1953. Tajná policie ÁVH měla složky na jeden milion lidí, tedy desetinu maďarské populace té doby.
Čistky se odehrávaly v době, když se Rákosi („Stalinův žák“) a jeho spolupracovníci pustili do kolektivizace zemědělství a rychlé industrializace, což vedlo k poklesu životní úrovně. Tehdy začal Rákosi Kádárovi nedůvěřovat a vedlo to nakonec je Kádárově rezignaci na post ministra vnitra. Zdůvodnilo se to stresem a zdravotními důvody.
Kádár si myslel, že když se bude držet na nižších pozicích mocenské hierarchie, tak má šanci uniknout čistkám. V tom se ovšem zmýlil.
Spolu s novým ministrem vnitra Sándorem Zöldem byli kritizováni, že nedostatečně postupovali proti „antisocialistickému hnutí“ v zemi. Kádár se bránil, ale proti každému dopisu, který napsal, se hned objevilo nové obvinění. Nakonec se vzdal a v jednom dopise dokonce přiznal své chyby a prohlásil, že byl v době, kdy vedl předválečnou komunistickou stranu jako první tajemník, ještě „politicky zaostalý“ a „ideologicky netrénovaný“. Kádár dospěl k závěru, že ho kapitalisté oklamali, a nabídl odchod z aktivní politiky. Jenže místo aby ho zbavili funkcí v ústředním výboru a politbyru, tak mu je potvrdili. Kádár si myslel, že je jeho pozice bezpečná, to se ale ve svých soudruzích zmýlil. Byla to hra kočky s myší a on byl tentokrát myš. Myslel si, že mu Rákosi dal další šanci, jenže ve skutečnosti šlo jen o přidělení role v připravované frašce.
Koncem března 1951 Rákosi informoval sovětské soudruhy, že Kádár, Zöld a Gyula Kállai budou uvězněni.
Zöld se to dozvěděl a 18. dubna 1951 zabil celou svou rodinu a spáchal sebevraždu. Když úřady našly jejich těla, rozhodly se, že další dvě vyhlédnuté oběti raději hned zajistí, aby se to neopakovalo. Kádár nevěděl, co se stalo, staral se doma o svou nemocnou manželku Marii. Z komunistického vedení mu zavolali, aby se dostavil do sídla strany, a jakmile Kádár vyšel z domu, zastavili ho důstojníci ÁVH a její šéf Gábor Péter. (Sám bude o dva roky později zatčen, obviněn ze „sionistického spiknutí“ a odsouzen na doživotí. Pak ho po pár letech pustili.)
O rok později už byl Kádár obžalovaným na základě falešných obvinění, že byl špionem Horthyho policie. Tentokrát to byl on, koho tloukli a chtěli po něm „přiznání“. Metody byly v celé východní Evropě stejné. „Doznání“ se vynucovala mučením a hrozbami, že budou mučeni i rodinní příslušníci. Kádár obvinění zpočátku odmítal. Jeho vyšetřovatelem byl Vladimir Farkas (jeho otec Mihály Farkas byl ministrem obrany). Ten ho tloukl, drásal ho hřebíky. Kádára údajně natřeli rtutí, aby mu zacpali póry na kůži a on se dusil. Jednou Vladimir přišel do místnosti, dva pochopové otevřeli vyšetřovanému ústa a Farkas mu do nich močil. Podmínky, které Kádár zakusil při vyšetřování, byly mnohem horší, než jaké zažil za Horthyho režimu. Z vězení byl propuštěn v červenci 1954 po Stalinově smrti. Stalin zemřel předchozí rok a předsedou maďarské vlády se stal Imre Nagy.
Později v roce 1954, když se znova řešil jeho proces, se ho ptali, zda byl mučen. Odpověděl, že „fyzicky ne“. Tak to pak opakoval až do konce života. Proto se objevily názory, že příběhy o brutalitě, které byl vystaven, ho měly vykreslit jako oběť stalinského teroru, aby doma a v zahraničí nevypadal jako sovětská loutka. V roce maďarského povstání (1956) se nakonec přidal na tu „správnou“ stranu a vedl stranu a zemi až téměř do konce komunistické vlády. Tehdy jsme ho roky mohli vídat na obrazovkách při setkáních státníků východního bloku, aniž jsme věděli, jaký dobrodružný život má za sebou. Přes tvrdé tresty pro účastníky maďarského povstání nakonec Kádár zavedl mírnější režim, než jaký panoval v ostatních komunistických státech. Zemřel v červenci 1989, tři měsíce před definitivním koncem komunistické moci v zemi.
Jeho osud ukazuje, stejně jako tomu bylo u nás i jinde, jaké vztahy mezi soudruhy panovaly. Tvrdá rivalita, odhalování neexistujících spiknutí, mučení a popravy. Není nutno nějak přepisovat historii. Stačí prostě jen popsat, co komunisté dělali, a bídná realita vyjde najevo sama.
(Zdroj: en.wikipeda.org, R. J. Crampton: Eastern Europe in the Twentieth Century – And After)
