Sovětský diktátor J. V. Stalin FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Obnova „světlé památky“ sovětského diktátora J. V. Stalina je dnes v Rusku v plném proudu. Vzpomínka na zločiny jeho režimu se odsouvá do pozadí. Proto také Putinův režim nemá rád organizace a jedince, kteří připomínají skutečnou tvář temného stalinského období.
Ruská nevládní organizace Memorial, v níž hrál důležitou roli nositel Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov, sehrála ústřední roli při dokumentování represí a pomoci uctít památku obětí. V posledních letech se však Memorial a další nevládní organizace dostaly pod tlak, když je ruské úřady označily za „zahraniční agenty“ v rámci pomlouvačné kampaně s falešnými procesy a dezinformacemi.
Pro web EUvsDisinfo.eu Alexandra Polivanová, členka správní rady nevládní organizace Memorial International, řekla: „Memorial je občanská veřejná organizace založená na hodnotách, které jsou ve společnosti skutečně přítomné a které jsou v rozporu se současnou politikou ruského státu vůči občanům. Domnívám se, že současná vláda se nejvíce bojí svých občanů – jejich podnětů, názorů, volebních rozhodnutí a případných akcí.“
Memorial protestuje proti označení „zahraniční agent“. Alexandra Polivanová: „Memorial rozhodně není ničí agent. Pracujeme pro ruskou občanskou společnost, které se vláda bojí.“ Podle ní se legislativa velmi tvrdě dotkla mnoha nevládních organizací. „Některé nevládní organizace byly nuceny ukončit činnost. Pro ty, které přežily, se stala každodenní práce velmi obtížnou kvůli obrovskému množství další byrokracie. Dále se stala velmi obtížnou práce se společností. Memorial je veřejná organizace. Hodně spolupracujeme s partnery – školami, muzei, univerzitami, knihovnami atd. Pro všechny tyto organizace je téměř zakázáno s námi spolupracovat. A konečně to nejdůležitější: tato legislativa má strašný dopad na lidi, na společnost, na atmosféru důvěry a jistoty ve společnosti. Lidé se prostě bojí všeho, co není výslovně schváleno státem. Mnoho lidí neví, komu věřit, nevěří si navzájem. Vypínají vlastní kritické myšlení.“
EUvsDisinfo připomíná, jak v Moskvě došlo k útoku na hlavní kancelář Memorialu 14. října. Stalo se to během promítání filmu „Pan Jones“, který zobrazuje Holodomor, hladomor na Ukrajině po Stalinově násilné kolektivizaci hospodářství. „Reakce policie se zdá být podivná: nesoustředila se na útočící zločince, kteří všichni utekli, a na podivnou přítomnost televizního štábu z nechvalně proslulé televize NTV, ale spíše na prohledávání blízkých kanceláří Memorialu a zjišťování totožnosti diváků.“
Není to zjevně náhoda. V Rusku se odehrává pomalá, ale soustavná propagace Stalinova systému, a to v klíčových ruských kulturních institucích a ve státem kontrolovaných médiích.
„Stalinův teror a represe vedly k utrpení a ztrátě života milionů lidí. Ani jedna ruská rodina neunikla důsledkům diktátorova brutálního režimu v té či oné podobě, často fatální. Přesto diktátorova popularita paradoxně výrazně vzrostla, jak dokládají pravidelné průzkumy veřejného mínění prováděné rok co rok: v květnu 2021 ho 56 procent lidí považovalo za velkého vůdce, dvakrát více než v roce 2016.“
I když Stalinovy zločiny byly zdokumentovány už dávno, počínaje Chruščovovým „tajným projevem“ v roce 1956, tak se zjevně vzpomínka na ně se vytrácí.
„Místo vzpomínek z první ruky ovládá veřejný prostor nepřetržitý proud růžových drama-dokumentů, filmů, televizních pořadů, uměleckých děl a honosných velkolepých výstav o třicátých a čtyřicátých letech. V posledních deseti letech Stalin stále více vystupuje jako důležitý, silný vůdce státu, nezbytný pro udržení stability a přímo spojený s hrdým průmyslovým postavením SSSR a jako jediný muž zajišťující vítězství ve Velké vlastenecké válce (2. světová válka).“
V roce 2015 obsadil Stalin ústřední místo v nejprestižnější výstavní síni Manéž hned vedle Kremlu na výstavě nazvané „Moje dějiny 1914-1945“. Konala se tam výstava Stalinových obrazů: Stalin na novém letišti, Stalin s dětmi, Stalin první mezi rovnými, když Leninovo tělo leží v rakvi, Stalin uklidňující umírajícího Maxima Gorkého, Stalin promlouvající ke straně a tak dále.
„Na výstavě ‚Moje dějiny‘ převažovaly Stalinovy citáty a chvála jeho vůdcovství. Jen jeden malý tmavý koutek poskytoval skrovný a mrzutý pohled na systém táborů Gulag, ale nikdo se o něj nezajímal. Veškerou pozornost upoutaly efektní videoprojekce představující krásný život ve Stalinově SSSR. Propagovalo se vyprávění o obléhané pevnosti. Ve videorozhovorech se k výstavě vyjadřovali mladí Rusové: Nyní pochopili historii správně. Chválili pakt Molotov-Ribbentrop s nacistickým Německem jako mistrovské politické dílo a proč by měl být SSSR jiný, když mnoho zemí mělo s nacistickým Německem pakt o neútočení (což zopakoval i Putin), a jak za to může Polsko. Whataboutismus v akci.“
Zatím to ještě není snaha pěstovat nový kult nebo lásku ke Stalinovi, ale výsledkem je nápadná popularita. Proč to Putinův režim dělá? Kult moudrého vůdce a státu, kterého se všichni bojí, doma i v zahraničí, odpovídá současné kremelské mentalitě. O mnoho víc svým občanům nabídnout zřejmě nelze.
