Ivan Koněv je spolu s maršálem Georgijem Žukovem považován také za „maršála vítězství“. Kromě invaze do Maďarska v roce 1956 jsou ale i jiné body v jeho životopise, které se raději moc nepřipomínaly. Třeba to, jak se za Nikity Chruščova podílel na odsunutí Žukova do faktické izolace, spíše vyhnanství.
Jména Žukov a Koněv byla spojena už před válkou, kterou kdysi v SSSR a dnes i v Rusku nazývají Velká vlastenecká válka. Ve 30. letech sloužili společně v Běloruském vojenském okruhu. V říjnu 1941, po porážce u Vjazmy, Žukov vlastně zachránil Koněva před popravou, učinil z něj svého zástupce a poslal ho na kalininskou frontu. V roce 1942 Žukov a Koněv společně přesvědčili Stalina k přesunu vojsk od Moskvy ke Stalingradu. V poraženém Berlíně, který jejich vojska obsadila, se ale údajně pohádali.
Po válce byl Koněv zástupcem ministra obrany, kterým se stal právě Žukov. Po Stalinově smrti v roce 1953 Žukov zatkl Stalinova obávaného šéfa NKVD Lavrentije Beriju a Koněv vedl zvláštní soudní tribunál, který odsoudil Beriju k smrti.
Nakonec ale oba vojevůdce dokázal rozdělit Nikita Chruščov. V roce 1957 se Chruščov rozhodl Žukova odstranit, protože zřejmě žárlil na jeho popularitu. V tom Koněv sehrál neslavnou roli.
V říjnu 1957 plénum ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu vydalo usnesení o odvolání maršála Žukova z funkce ministra obrany a o jeho vyloučení z prezidia. Tentokrát Koněv svého spojence nepodpořil. Navíc prý existují důkazy, že Koněv podepsal zničující článek, ve kterém byl Žukov zavržen. Prý zklamal důvěru. Zneuctěný maršál tím byl zničen.
Konstantin Simonov ve své biografické knize Istorii ťažolaja voda cituje Žukova, který takto popsal první dny svého vyhnanství: „Po návratu jsem si vzal prášky na spaní. Několik hodin jsem spal. Probudil se. Najedl se. Vzal si prášky na spaní. Znovu usnul. Znovu jsem se probudil, vzal jsem znovu prášky na spaní, znovu usnul… To trvalo patnáct dní…“
V roce 1964 byl Chruščov sesazen, ale Žukov už se do vysokých funkcí nevrátil. Jeho izolace byla o něco mírnější a mohl publikovat články s vojenskou tematikou.
Téměř o půl století později líčil události kolem odstavení Žukova v rozhovoru pro jedno z ruských médií bývalý Koněvův pobočník Stěpan Kašurko. Podle něj maršál ve svých posledních letech dvakrát upřímně litoval, že neodmítl stranické intriky. „Vzdoroval jsem Hitlerovi, ale tady … nevzdoroval. Zlomil jsem se a teprve ke stáru sám sebe trestám.“ Podle Kašurka Koněv tvrdil, že do Pravdy ten článek nepsal on.
„Z ústředního výboru, z oddělení propagandy mně zavolali … a o dvě hodiny později zavolal sám Chruščov.“ Generál Stěpan Kašurko také novinářům řekl, že v předvečer 25. výročí vítězství osobně vezl Žukovovi dopis od Koněva, který maršál oproti zvyklostem napsal vlastnoručně. Jak si ale Kašurko vzpomíná, Žukov byl neústupný: „Když Georgij Konstantinovič dostal dopis, přečetl si ho, zamračil se a beze slova napsal ‚prohlášení‘: „Zradu neodpouštím. Požádej Boha o odpuštění! Hříchů se zbav v kostele!“
Podle Kašurka se oba velitelé už nikdy nesmířili. Podle Konstantina Simonova k tomu došlo v roce 1967. Jak to doopravdy dopadlo, se asi už nedozvíme.
(Zdroj: weekend.rambler.ru)
