S prezidentským projevem je to jako s pyrotechnikou. Přijde vždy na konec roku a někdy je lepší zacpat si uši. Ten Miloše Zemana navíc patřil k těm slabším.
Kromě vychvalování ekonomických úspěchů současné vlády a zjevného podlézání Andreji Babišovi nechybělo nutné rýpnutí si do „předchozích pravicových vlád“, které jako kdyby nás zaválo zpět do časů, kdy prezidentem byl ještě Václav Havel a Zeman se špičkovával s Václavem Klausem, zaujal především návrat k básnění o skandinávských modelech a účelovostí čišící vyjádření k nejdiskutovanějšímu problému současnosti – imigraci.
V kontextu skandinávských modelů je zajímavé, že se Zeman zároveň angažuje v případu dětí Michalákových a nešetří kritikou norské instituce sociálně-právní ochrany dětí Barnevernet. Přitom příznivci i kritici norského systému se obvykle shodnou v jedné věci, a sice že úloha státu v Norsku, a potažmo skandinávských zemích, je – mírně řečeno – pojímána jinak než u nás. Že se spíše než o cokoliv jiného, natož o výpady zaostalých národů z bývalého východního bloku vůči vyspělé norské demokracii, jedná o spor stát – občan, respektive občan – rodina – stát. Spor, v němž nehraje roli národnost ani vyznání dětí, neboť vzdor „zaručeným informacím“ z ruských konspiračních webů, jsou jeho předmětem také děti neslovanské i děti muslimského náboženství.
Zůstává tak paradoxem, že zatímco v jedné oblasti Zeman skandinávskou ideu silného státu peskuje, v jiné ji velebí, byť právě jejím základem je silná důvěra ve státní instituce, která českým občanům, nedůvěřivým v instituce obecně, od těch státních po církevní, vůbec nic neříká, přičemž i ta dle všech průzkumů nejdůvěryhodnější státní instituce – armáda – pro nezanedbatelnou část národa – o níž se lze navíc domnívat, že její průnik se Zemanovým elektorátem nebude malý – představuje jen zbytečný výdaj navíc, který bere z kapes občanů a vrací formou pochybnou, na první pohled neviditelnou.
Je tedy dost možné, že Zemanův skandinávský model je prostě model s vysokým zdaněním, za něž stát poskytuje občanům pastelkovné na sto způsobů, kde nadále vládne silná nedůvěra ve státní instituce, kterým daně putují, u jednodušší části národa je pak vytvářen ustavičný pocit, že vláda „bere bohatým a chudým dává“, přičemž jen jeden Zemanem velebený dolarový miliardář a apolitický politik dohlíží svým orlím zrakem na to, jak „všichni dle potřeb“.
Je však opravdu takové opatření společensky nepopulární, jak jej Zeman ve svém projevu nazval? Pravděpodobně je to úplně jedno. Zemanovi by ke zvolení nestačily hlasy levicových voličů, volila jej také, řekněme tzv. klausovská, část české pravice, s vědomím, že Zeman sice zůstává levicovým politikem, ale v řadě zásadních otázek jsou jeho stanoviska jako vystřižená z pravicově-konzervativního spektra. Nebo alespoň byla, do doby, než svou základnu našel u lidí jako Martin Konvička nebo fanaticky proruská aktivistka Jelena Vičanová, kteří vykračují mimo jakékoliv standardní politické spektrum.
Na zajištění podpory jiných než tradičně levicových a Babišových voličů si Zeman vyhradil poslední odstavce věnované současné imigrační krizi, kde umně zopakoval názory, které zastává většina Čechů, a tak horlení za skandinávské modely, vysoké daně a Babišovy pokladny, které nám připomnělo, že Zeman nepřestal být levicovým populistou, bylo rázem zapomenuto, protože tváří v tvář „organizované invazi“ jsou takové věci zcela podružné.
Miloši Zemanovi se lze posmívat, zesměšňovat jej, lomit rukama i pozvedat znuděně obočí nad jeho způsoby, ale jedno mu upřít nelze – s českým voličem umí pracovat.
A doba mu přeje.
