Pražský městský soud propustil z vazby osm mužů z Tchaj-wanu, o jejichž vydání žádá Čína. Učinil tak na základě rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud minulý týden v úterý vyhověl stížnosti Tchajwanců. Česká justice podle něj chybovala, když muže nechala ve vazbě i poté, co získali v Česku na rok takzvanou doplňkovou ochranu.

„Čína požádala o vydání Tchajwanců kvůli tomu, že údajně v Praze založili gang, který postupně vylákal ze tří Číňanek žijících v Austrálii v přepočtu přes 60 milionů korun. Tchajwanci vinu popírají. Obávají se toho, že po vydání do Číny mohou čelit mučení, zmizet beze stopy nebo být popraveni. Upozorňovali na to, že mezi Čínou a Tchaj-wanem panuje přes 70 let nepřátelský vztah.“ (ČTK)

Pro člověka i jen běžně obeznámeného s tím, jak to v Číně chodí, je rozhodnutí naší justice o vazbě na čínský podnět záhadou. Je možné, že se tito Tchajwanci skutečně něčeho dopustili. Je jen otázka, proč bychom měli Číňanům pekingského režimu věřit cokoli. Svět se s ČLR baví jen proto, že je velká. Jiný důvod snad ani být nemůže.

Je tady 70 let trvající spor, kdy Tchaj-wan tvrdí, že není součástí čínského státu, respektive Čínské lidové republiky. Považuje se za Čínskou republiku. Jeho postavení je samozřejmě oslabené tím, že většina zemí nakonec usoudila, že komunistická Čína je prostě velká a mocná a že za „pravou Čínu“ budou považovat tento stát. Nejjednodušší by bylo, kdyby Tchaj-wan vyhlásil samostatnost, jenomže Peking ostrov považuje za svou odtrženou provincii a vyhrožuje v takovém případě vojenským zásahem.

Vzhledem ke stavu práva v ČLR lze oprávněně pochybovat, že by se spravedlivého procesu dočkali lidé vinní i nevinní. Nikdo soudný takovou představu nemůže brát vážně. Na tom nic by nic neměly změnit ani hlášky některých našich politiků a s nimi spojených podnikatelů, že v Číně není všechno „černobílé“ a že je třeba respektovat tamní specifika, kterým nerozumíme, a podobně. V podstatě jde jen o legitimizování kšeftu. Obchodovat je samozřejmě možné, ale není potřeba kolem toho lhát.

Jak upozorňuje třeba Amnesty International, v Číně se při zadržení a během výslechů provozuje mučení a další kruté zacházení. Výslechy trvají třeba 15 hodin, vyslýchaný je svázaný na židli a je mu upírán spánek. Zadržovaným se zhoršujícím se zdravím bývá zamítnut či znemožněn přístup k adekvátní lékařské pomoci. Postihováni jsou také právníci, kteří se zabývají kauzami porušování lidských práv. Lidé jsou nuceni k veřejným doznáním, které pak vysílá televize. Pak je přesunou k “utajenému pobytu na určeném místě”. Trest smrti se může udělit za půl stovky trestných činů. Vězňům odsouzeným k smrti se odebírají orgány na transplantace, Údajně „dobrovolně“. Je to součást velkého byznysu, protože zahraniční zákazníci si pro ještě čerstvé orgány houfně do země pokroku jezdí.

Představa nějakého spravedlivého procesu v Číně je iluze.  To bychom měli mít na paměti bez ohledu na to, jestli se do čínského soukolí mají vhodit vinní nebo nevinní. Je možné, že by lidé, kteří se u nás zabývají spravedlností, netušili, jak to tam chodí? Nebo to vědí, ale usnadňují si práci? Záhada.