GLOSA / Vojáci mají excelentní vkus, tedy alespoň, pokud jde o jídlo a kávu. To je základní poučka, kterou dobře chápe každý, kdo se alespoň chvíli pohyboval ve válečné zóně. Jakmile se u benzinky, kavárny či restaurace vyskytuje větší množství vojenských vozidel, ví, že tam má zastavit.

Před několika měsíci jsem byl na Ukrajině. Na tom snad není nic špatného. Někdo jede na východ, jiný na západ. Jedni jedou na jih, jiní na sever. Světové strany by snad měly být dosud rovnocenné, alespoň doufám. Byl jsem i na jihu a viděl Diokleciánův palác ve Splitu, byl jsem na západě u londýnského Big Benu, ba i na severu, kde jsem viděl orloj v Kryštofově údolí (což se už dnes ani v blízkém budoucnu nikomu nemůže podařit).

Právě tak si už nikdo nezajde do kavárny ve městě Toreck, odkud jsme vám před pár měsíci s kolegou reportérem a fotografem Rayem Baseleyem psali a málem posílali fotky vojáků v trenýrkách, poté, co se vrátili z bojové linie. Orloj se přestěhoval a kavárnu vybombardovali. Stejně tak u nápisu „Miluju Ňjů Jórk“ se už nebudeme moci vyfotit. To už teď, ve chvíli, kdy píšu tento text, dělají jiní, kteří ho nejspíš posléze vyhodí do povětří.

Udělají to stejně, jako to udělali v Kyjevě, v Bachmutu, ba dokonce i ve Vrběticích. To je ta vesnice u nás. Na kafe jsme do toho muničáku nikdo nikdy nemohli, protože byl za plotem. Mohli jsme ale zajet na kafe do Torecku. Není to tak daleko. Dva kilometry od „čáry“, tedy od bojové linie. A to kafe bylo výborné.

O grilovaném masu, šťavnaté zelenině, o dresincích na sto způsobů, o způsobně doložených ubrouscích i o sortimentu, od párátka až po RPG, ani nemluvím. Množství aut a vojáků, které jsme mohli s Rayem vyfotografovat, ale ne zveřejnit, jasně dokazovalo, že tohle je prostě nejlepší místo na světě.

Kdo nevěří, ať tam běží. Bude se muset vyhnout všem ruským dronům , které tam naštěstí na jaře ještě nebyly. Pak proběhne po dva roky nesklizeném lánu s uschlými a černými stébly, mine minová pole, ukrajinská i ruská, včetně těch údajně odminovaných, prokličkuje krátery po dělostřeleckých granátech, prosviští lesy, jež artilerie zlámala napadrť, proplíží se pod troskami staveb, přeskočí asi tak půl milionu výmolů na neopravovaných silnicích a pak už tam skoro bude.

Já jsem to měl snazší. Když jsem na přelomu jara a léta čekal v Torecku na kebab, stál jsem tam mezi vojáky i civilisty. Mezi muži, ženami i dětmi. Všichni se tam sešli, aby pili kávu, poklábosili si, najedli se anebo nakupovali. Náš průvodce, excelentní důstojník ukrajinské armády a válečný hrdina, jakého člověk jen tak nepotká, si pochvaloval, že tam během půl hodiny získal víc důležitých informací než za měsíc na štábu. A já jsem si říkal, že jsem možná poslední novinář ze Západu, který tohle může vidět.

Bylo jaro, a zároveň i neúprosné horko. Schovávali jsme se před ním pod stříškou, která tam už není, u kavárny, která tam už není, kousek od náměstíčka s pomníkem padlých ukrajinských obránců tohoto města. Ten pomník už tam možná také není. Mám ho nicméně vyfocený. Podobně, jako z dovolené. Třeba v Jugoslávii nebo v Řecku.

Rusové zatím naštěstí na Jugoslávii (její nástupnické státy), ani na Řecko nestřílejí. Diokleciánův palác i Parthenon by se pak bohužel proměnil v horu kamení a okolní pláže v minová pole a v zónu smrti. Vybuchovaly by tam pak dělostřelecké granáty stejně jako v těch vzdálených Vrběticích, na které si dnes už nikdo nepamatuje. I ta letní bistra by asi zničehonic zavřela podobně jako v Torecku.

Dále čtěte

VIDEO: Jsme čtyři kilometry od Rusů. Na sever je Bachmut, na jih Avdijivka a vojáci mají oči ostražitých zabijáků

REPORTÁŽ / Jsme na Donbasu. Necelé čtyři kilometry od válečné vřavy. Doprovází nás Bazjuk, zástupce velitele legendární 24. brigády, která…

Kamarád, se kterým jsme před těmi několika měsíci na Ukrajinu jeli, mi poslal fotku té zkázy a byl smutný. Přiznám se, že já také. Ale pak jsem si vzpomněl, a také jsem mu to napsal, že Rusové mají zvláštní tendenci opouštět dobytá území. V Československu to trvalo 20 let, ale u Kyjeva, Charkova i Chersonu to stihli mnohem rychleji.

Existuje tedy jistá nezanedbatelná pravděpodobnost, že totální destrukce, kterou s sebou Rusové přinášejí, znovu odplyne a my si kávu v Torecku opět dáme. Na počest těch, kteří ho bránili. Na počest těch, kdo při jeho obraně zemřeli. Dobře totiž víme, jak poznat místo, kde ji mají nejlepší.

Otevřít galerii (5)