Paměťové a historické instituce nemají na růžích ustláno. V dnešní době, kdy ve veřejném prostoru převažuje politicky motivovaný oportunismus, skupinové zapomínání, falšování historické reality, konstruování alternativních antipravd, relativizace totalitních praktik, popírání hodnot roku 1989 a kompromitace zásadních demokratických změn z počátku devadesátých let minulého století, by měla zcela jistě stoupat jejich důležitost pro celou společnost. Jak se za této situace chovají a jak vystupují jejich zástupci?
Dvojí metr à la totalitní režimy
Před nedávnem si jakási základní odborová organizace při Ústavu pro studium totalitních režimů (dále „ÚSTR“) a Archivu bezpečnostních složek, zjevně z popudu vedení ÚSTR, dovolila vyzvat předsedu nadřízeného nejvyššího orgánu vojenského historika Eduarda Stehlíka, aby rezignoval. Anonymní skupinka odborářů nařkla šéfa Rady ÚSTR z poškození dobrého jména instituce a jejích zaměstnanců, přičemž argumentovala odložením jeho trestního oznámení z poloviny roku 2018.
Na základě tohoto podnětu Národní centrála proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „NCOZ“) po více než dva roky prošetřovala současný kindermanagement ÚSTR – zjevně pány Zdeňka Hazdru, Ondřeje Matějku, Michaela Pelíška a další – pro podezření ze spáchání závažných trestných činů porušení povinností při správě cizího majetku, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky a poškození finančních zájmů Evropské unie.
Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová poděkovala 28. června 2018 Eduardu Stehlíkovi za projevenou důvěru i příkladný občanský postoj a přislíbila bez zbytečné prodlevy „další opatření“ při prověřování „závažných skutečností“ týkajících se ÚSTR, jak ze strany NCOZ, tak i státních zástupců. Odhlédněme od toho, jak prošetřování (prozatím) skončilo, a to i zásluhou státních zástupců. Kde byly tehdy patolízalské odbory a čím argumentují dnes?
Jestli totiž něco tuto paměťovou instituci poškozovalo (poškozuje), tak to jsou manažerské chyby vedení ÚSTR, jejich podezřelé konání evidentně minimálně na hraně kriminálních aktivit. Pokud by totiž bylo vše od první chvíle v pořádku, tak by NCOZ za dozoru státních zástupců nevyšetřoval, nenasazoval odposlechy, nerealizoval prohlídky a nežádal vedení ÚSTR o vydání důkazů. Toto samotné podezření, nebývalé v krátké historii ÚSTR, vymazalo zbytek kredibility této paměťové instituce. Jako zakladatel a první ředitel ÚSTR mohu zodpovědně prohlásit, že kdyby se obdobné podezření objevilo (jako že se to v letech 2007–2013 stát prostě nemohlo), tak jsem okamžitě skončil jako ředitel (stejně i můj nástupce Daniel Herman) a se mnou celý vrcholový management.
Domnívám se, že druhou šanci již toto pseudovedení k opravě centrální budovy ÚSTR v Praze na Žižkově nedostane a ústav o ní prostě přijde; což je také spoluzodpovědnost členů Rady ÚSTR. Takže nejenom neplnění – já říkám tunelování – zákonných úkolů této paměťové instituce, ale již samotný fakt nezvládnutí této opravy, je důvodem pro odstranění této garnitury, dosazené cinknutým výběrovým řízením zástupci ČSSD (v závěsu s KSČM) a radikálními Zelenými. Mílovými kroky se blíží doba, kdy se těmito problémy opět začne senát seriózně zabývat. Aby ovšem pro samotnou instituci již nebylo pozdě.
Otevřeně se navíc přiznávám, že nejsem přesvědčen o standardním průběhu vyšetřování NCOZ, nevěřím, že do něj nikdo ze sociálně demokratického vedení ministerstva vnitra nezasahoval (proto jsem podal tuto interpelaci). Veřejným potvrzením o ovlivňování vyšetřování pochybného konání vedení ÚSTR pro mě ze strany ČSSD bylo zvolení jejich exministra a expolitika Františka Bublana do Rady ÚSTR (ZDE).
Myslím, že je na místě znovu dnes vyzvat k odstoupení pro střet zájmů radního a poradce ministra vnitra Bublana, ale také již vedení ÚSTR, zejména pak pány Hazdru, Matějku a Pelíška, za nezvládnutí opravy budovy ÚSTR a nevratné poškození celé instituce.
Dvojí metr à la soudobé dějiny
Minulý pátek proběhlo v senátu veledůležité slyšení „Odolnost veřejných institucí vůči zahraničním vlivům“, zaměřené na různé aspekty ovlivňování demokratického vývoje České republiky, v kontextu našeho členství v Evropské unii i Severoatlantické alianci. Ve svém příspěvku jsem zde mj. formuloval potřebu posílit zejména institut občanství a tudíž vztah k vlastnímu státu, a to i formou prosazení vládní paměťové politiky (pochopitelně vlády vzniklé až po příštích parlamentních volbách), do něhož budou koordinovaně zapojeny nikoliv pouze resorty vnitra a obrany, ale také úřad vlády či ministerstva školství a kultury. Naplnit tak snahu komplexně posílit nejenom obranu před negativními vlivy ze zahraničí, jimž čelí dnes české bezpečnostní složky, ale také ofenzivně výuku dějepisu, se zaměřením na moderní dějiny, občanské ctnosti, činnost paměťových institucí, muzeí či dalších památníků.
Ve stejný den ČT24 téměř symbolicky pozvala do svého pořadu Interview ředitele Ústavu pro soudobé dějiny (dále „ÚSD“) Miroslava Vaňka, a tudíž se dalo předpokládat, že řeč bude o činnosti této ctihodné akademické instituce. Redaktorka Barbora Kroužková si ovšem na začátek připravila otázky k vyšetřování zločinů spáchaných představiteli komunistického totalitního režimu (Jakeš x Štrougal x Vajnar), určené tudíž spíše ředitelce Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ano, ÚDV překvapivě stále ještě existuje) anebo nějakému jinému expertovi v této oblasti. Pokud je mi známo, nikdo se na ÚSD problematikou vyšetřování komunistických zločinů po roce 1989 nevěnuje.
Profesor Vaněk se tak dostal do pasti a nepřekvapivě prezentoval spíše své osobní názory na tuto problematiku a nikoliv výsledky výzkumu, přičemž mísil morální a „funkční“ zodpovědnost. Vzpomněl si pouze na odsouzení Miroslava Štěpána (cituji doslova: „nikdo vyšší odsouzen nebyl“) a zdůraznil, že se mělo o vině a trestu rozhodovat „mnohem“ dříve. Ani slovo nezaznělo o stavu justice v posledních třiceti letech, transformaci orgánů činných v trestním řízení, prokuratury, resp. státních zastupitelství, (dis)kontinuitě v personální politice, činnosti Úřadu dokumentace a vyšetřování, či dokonce obnově právního státu atd.
Ano, souhlasím, existuje více rovin přístupu k totalitní minulosti, pluralita pohledů, ale je nutné odmítnout relativizaci či dokonce falšování historie, ať už z jakýchkoliv příčin. Rozhodně bych v této souvislosti neomlouval děkana Michala Pullmana, za toho se spíše stydím.
Vaňkův zúžený pohled na vyrovnávání se s minulostí, prý individuálně určené pro „každého z nás“, nerozloučení se „úplně se vším“, respektive „neuplatnění kolektivní viny“, případně „bavení“ se s komunisty by měly být subjekty zkoumání soudobých dějin, nikoliv argumenty, proč se tím nezabývat. Otázka, proč se německá justice stále snaží odsuzovat nacistické zločince i přes jejich pokročilý věk, ale my proces trestání měli uzavřít krátce po sametové revoluci, zůstala nezodpovězena. Tvrzení, že „v Německu to není o moc lepší než u nás“, není v oblasti trestání zločinců z nacistické či komunistické éry ani korektní, ani pravdivý.
Obdobný Vaňkem navrhovaný „didaktický“ přístup k soše maršála Koněva: už vidím rodiče, jak chodí kolem jeho pomníku a vysvětlují dětem, to je ten kontroverzní pán, který osvobodil půlku Evropy od nacismu, pomáhal ji bolševizovat a pak krvavě potlačoval povstání proti komunistickým režimům. A dokonce, milé dítko, připravoval i okupaci Československa v roce 1968. Máme po třiceti letech tak silnou demokracii, a proto zde máme jeho sochu, postavenou komunistickými ideology a propagandisty. Přečti si tady tu vysvětlující tabulku zpracovanou pracovníky Ústavu pro soudobé dějiny a bude ti vše jasné.
To je relevantní postoj občana, akademika, který zná naši strastiplnou historii XX. století ve všech souvislostech? Co si z toho to dítě odnese do života? Jistotu, že nic nebude zapomenuto? Anebo spíše relativizaci veškerých našich hodnot?
Ta socha přece na tom náměstí již dávno neměla být.
Jak se vyjádřit k neméně plytké argumentaci o soše J. V. Stalina? „My“ jsme ji postavili na Letnou? Český národ po nějakém všelidovém hlasování, nebo kdo? Moji předci rozhodně nikoliv. Je možné více relativizovat existenci komunistického režimu v letech 1949–1955, kdy byla socha postavena, respektive 1962, kdy byla zbourána? Nemluvě o útoku na nově zřízené Muzeum paměti XX. století, které by si asi zbytky Stalinovy sochy mělo „instalovat“ na Strahovském stadionu?
Na závěr mi dovolte být více osobní, mj. s odkazem na fakt, že jsem s dnešním ředitelem ÚSD hezkých pár let proseděl v jedné kanceláři, a to v době, kdy jsme se ještě nestyděli za své antikomunistické názory a byli jsme kritičtí vůči tehdejšímu oportunistickému vedení Ústavu pro soudobé dějiny cenzurujícímu pod vlivem některých osmašedesátníků z řad historiků i politiků některé naše odborné výstupy:
Milý Mirku, dovol mi v reakci na některé Tvé dnešní názory, zejména blahosklonný poukaz na „pluralitní debatu“, připomenout některá fakta: pokud dnes voláš po neideologickém či politickém otvírání ruských archivů, tak Ti s odkazem na svoji zkušenost s otevíráním archivů komunistických bezpečnostních složek v České republice mohu potvrdit, že to bez jisté politické vůle nejde.
V souvislosti s Tvým odkazem na Ústav pro studium totalitních režimů, který zahrnuješ do svého pluralitního spektra historických institucí (nebylo tomu tak vždycky), je nutné dodat: je to zvláštní, když ÚSTR dnes neplní své zákonné zadání. Vhodné je dodat, že tato paměťová instituce vznikla také (a možná zejména) v reakci na kritickou situaci uvnitř Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR před rokem 2007. Bez vzniku ÚSTR by neexistoval ani Archiv bezpečnostních složek, nebyly by přístupné klíčové informace o mocenských orgánech komunistického totalitního systému. Jak si jistě vzpomeneš, tehdejší vedení ÚSD nijak zvláště otevírání archivů nepodporovalo.
Nevylučuji, že Tvé názory ovlivnily i výstupy z některých profilových projektů oral history. Pokud byste se zaměřili také na žijící politické vězně, další oběti komunistického totalitního režimu a jejich rodiny, více než na komunistické prominenty či dělníky, možná bys zachoval více z názorů, které si pamatuji z našich diskusí tak řečeno u jednoho stolu.
A nakonec k Tvému pousmání nad poznámkou o přetrvávajícím ruském (sovětském) pohledu na naše dějiny. Ty nevnímáš, že jsou nám znovu a znovu vnucována ruská, sovětská či dokonce stalinská schémata některých období XX. století? A že naše odborná kapacita z různých důvodů nestačí na zaplňování bílých míst? Mohu Tě ujistit, že například do poslanecké sněmovny byli zvoleni i zástupci politických směrů schopných upírat našemu národu právo na vlastní interpretaci svých dějin ve prospěch ruské intepretace. Z mého pohledu je to varující.
Na základě této zkušenosti jsem na rozdíl od Tebe schopen vnímat obavy Bezpečnostní informační služby, monitorující rozkladné aktivity rozličných ruských subjektů, ovlivňujících českou občanskou veřejnost v rámci systematického hybridního působení. Ruská strana přitom mj. zneužívá nízké autority některých českých státních orgánů a institucí, ambivalentní vztah státu k výuce dějepisu, omezené historické produkce o klíčových aspektech našich vztahů, počínaje II. světovou válkou přes sovětizaci Československa až po rok 1989. Ruské straně krize paměťových institucí, jako tomu je např. v případě ÚSTR, jednoznačně vyhovuje.
V závěru Tě chci, Mirku, ubezpečit, že zůstávám optimistou a věřím, že se Tebou řízený Ústav pro soudobé dějiny dříve či později přihlásí k potřebě zodolnit české veřejné instituce a bude v tomto procesu hrát důležitou úlohu.
P. S.
Do konce letošního roku vyjde v CEVRO publikace zabývající se různými aspekty vyrovnávání se s totalitní minulostí, včetně statistik vyšetřování komunistických zločinů. Jeden výtisk Ti uschovám.
Autor je poslanec ODS, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, člen kolegia Muzea paměti XX. století.
