POVÍDKA / Čekárny před ordinacemi jsou esencí životních zvratů, ztrát i naděje. V napjatém tichu se mísí neviditelné vlny bolesti, smutku, rezignace, dobré víry či pobouření. Kdybychom ty neviditelné vlny uměli nasvítit, divili bychom se nevídané změti a divočině. Čím větší ticho, tím více nervozity. Kolem nás čisté sterilní prostředí, v nitru chaos a barevná válka emocí. Růžová radost, fialová starostlivost, jedovatě zelená panika s temně zelenou nadějí, modrá odhodlanost, rudý vztek a šedá rezignace.

Chodba onkologického ústavu ani čekárna před ambulancí nepřipomínají nemocnici. Elegantní prostory zbudované před pár lety jsou důstojnými kulisami pro náročné etapy života. Investor si dal záležet na architektuře i vybavení interiéru. Velká mléčná okna, pohodlné židličky, jeden by si řekl, že sedí ve funkcionalistické kavárně; ostatně funkcionalismus byl velkou inspirací. Celé město je Mekkou tohoto dokonalého stylu, byť sto let starého. Při čekání ve vzdušných halách si pacient může plánovat, že jednou, až to všechno porazí, půjde si po šíleném koloběhu sednout třeba do hotelu Avion na kávu.

Ambulance je pověstná laskavostí a dobrou organizací. Proto se v čekárně nachází nejvýše pět lidí. Sestra co chvíli vykoukne ze dveří, jedním mžikem rozezná známé tváře a nové případy, odhadne, kdo je doprovod. Nováčci na ni mávají žádankami, vlajkami tonoucích, s nadějí, že dostanou záchranné lano nebo aspoň stéblo.

Její pozornost upoutá opálený starší muž, v únoru mezi bledými pacienty opravdu vyčnívá. Ke komu patří? K té dámě, co si jde dnes pro dobrou zprávu z posledních odběrů? Na to sedí moc daleko. Nebo ke staršímu muži, který má obličej plný obav a v ruce chvějící se složku s papíry?

Sestra dodržuje pravidlo nezjišťovat diagnózy na chodbě, tak se jen povzbudivě usměje a věcně se zeptá:

– Vy na někoho čekáte?

– Ehm, vlastně č-š-e-kám, anóó.

Sestra tiše zavírá dveře a v ordinaci hlásí mladému lékaři, že je tam někdo s cizím přízvukem. Prohlíží objednané pacienty, dnes dva nepřijdou. Viróza a exitus. Stručně, bez emocí, tohle ji nesmí rozhodit, je to součást její práce.

– Vypadá to, pane doktore, že budeme mít na oběd celou hodinu, další je až ve dvě. Ale co ten cizinec?

– Uvidíme, zavolejte další.

Čas ubíhá, nejprve prostor opouští bledá paní; slzy štěstí a volá dceři, tak snad dobrý, Luci, nic už tam nenašli. Za další chvíli odchází smutný pán, do složky přibyly další žádanky se zvýrazněnými slovy NEPRODLENĚ. Zůstává jen podivný muž s přízvukem. Sestra správně odvodila, že není objednaný, a lékař ji posílá na oběd, poptá se sám. Vykoukne z ordinace do čekárny, muž si prohlíží okna, schodiště, jako by byl v galerii.

– Tak na koho čekáte, pane?

– Trochu na vás, pane doktore. Nebojte se, sice působím jako blázen, ale… Mohu vás pozvat na oběd? Máte hezkou kantýnu, vysvětlím vám, na co čekám…

Lékař MUDr. Chroust není nadšený, v čekárně se kromě bolesti občas objeví i vypočítavost a hlasatelé alternativní pravdy. Ale muž mu nezapadal ani do jedné kategorie. A hlavně, ráno přiletěl doktor Chroust do ambulance přímo z víkendové služby. Jeho milá Milena mu nachystala do košíku několik krabiček jídla, jak Karkulce na cestu temným lesem. Ale les byl tentokrát hodně temný a jídlo na dva dny zmizelo hned první večer, takže měl prostě hlad. A taky byl zvědavý na muže, co mluvil česky, ale evidentně tu nežil.

– Tak pojďte, dneska mají rýžový nákyp, ten miluju.

– Okay, vůbec neznám, ale maminka mi asi kdysi vyprávěla. Jsem John, prostě Jenda, žiju v Sydney a hledám tu balanc, druhou polovinu. Ale takhle na chodbě vás nechci vyplašit, od toho rýžového… nákyp jste říkal? Od toho mi neutečete.

Bezstarostně se zasmál, až to chodbová ozvěna roznesla do dalšího pavilonu a narušila všeobecné ticho a smutno. V kantýně si vybírají očima, John napodobuje lékaře, vezme tác, ubrousek, příbory, vybrat misku s polévkou a nahlásit hlavní jídlo. Unavenému lékaři přidává k talířům džus a čokoládovou tyčinku a už oba míří ke stolu v rohu.

– Víte pane doktore, jsem v Evropě poprvé. Naši emigrovali za bolševika, já vyrostl v Austrálii, ještě s bráchou. Doma se vždycky mluvilo česky, naši nechtěli zapomenout. Ale maminka mi často říkala, že jí přesekli kořeny, a i když je v Austrálii krásně, uvnitř vadla a umřela v padesáti. Já jsem v Sydney opravdu šťastný, mám rodinu, business, surf, nic mi nechybí, nepotřeboval jsem jezdit do Evropy. S bráchou říkáme, že jsme „australští Čechoslováci“. Z čeho je ta polívka?

Slepičí vývar s játrovými knedlíčky, moje oblíbená, trousí mezi horkými lžícemi doktůrek. Ani neumí spočítat, kolik hodin nic nejedl. Rozhodně ví dobře, jak moc se těšil na první jídlo, a silný vývar miluje. Pro Australana budou možná játra exotika. Ale Jenda je zdvořilý, nemá ve zvyku komentovat druhým jídlo. Však v Sydney dělal řadu let manažera dobré restaurace, než se pustil do vlastního businessu.

– Asi si říkáte, proč jsem tady, viďte. Nevím, jak začít. Musím vám znít jako blázen, tak to budu říkat opatrně. Začnu geografií. Víte, jak námořník pozná najisto bez kompasu, že přejel rovník?

Udivený pohled lékaře, snaha projít v hlavě šest let studia medicíny a pět let praxe a proč by měl tuhle informaci vědět. Proč mu takový dotaz klade pán z čekárny na onkologii? Nicméně polévky je hodně, musí jíst po malých soustech, proto jen beze slov zavrtí hlavou a jí dál.

– To je v pořádku, já dřív taky nevěděl. Na severní polokouli, když chtějí vylít vodu z lahve, udělá se pravotočivý vír. Na jižní polokouli obráceně, levotočivý. A na rovníku, tam prostě vír není. Vynuluje se to. Já vím, já vím, říkáte si, proč vám to říkám. Prostě proto, že existuje Coriolisova síla, která stáčí proudící věci doprava na severní polokouli a doleva u nás, na jižní. Vzduch, vodu, leccos. Může za to rotace Země a taky její tvar, ale to už není důležité.

Doktor Chroust dojídá poslední knedlíček z misky a uvědomuje si, že teď má poslední šanci se zvednout, vymluvit se na naléhavý případ a neposlouchat žádného česko-australského Honzu. Jenže je tu nákyp. Nejněžnější jídlo, které zná, vzpomínka na vlastní maminku, bezstarostné dětství a sobotní pochoutku. Ví, že v kantýně ji umí uvařit skoro stejně skvěle. Vanilka, máslo a meruňky, to je fyzické zhmotnění něžnosti. Pro nákyp vydrží i vyprávění toho podivína.

– Já vím, já vím, pane doktore, mluvím jako blázen. Nebojte, já si tak taky připadám. Takže přejdu k medicíně. Na podzim mi zjistili nádor v hlavě. Mám dobrou pojistku, v naší nemocnici zahájili léčbu, vlastně na to přišli náhodou, když jsem se praštil do hlavy při surfování. Ale neřekli mi dobrou prognózu. Prostě to není dobrý, však to znáte, to se stává. No a my máme takovou terapeutickou skupinu, tam nás chodí parta podobně beznadějných lidí. Říkáme si tam všechno, o naději, o konci, co chceme ještě stihnout, co už nestihneme. Někdo zkouší šamany, někdo energii z vesmíru, nikdo to nechceme vzdát, ale vědomí konce je silné. Je to užitečné, že na to nejsme sami, občas tam chodí i naše rodiny, prostě dobrá podpora.

A skamarádil jsem se s jedním Polákem, podobný věk, nádor ve stehenní kosti. Povídali jsme si o Evropě, o kořenech, jak zemi rodičů neznáme, že rodičům se stýskalo a my nevíme po čem. A pak Polák přestal chodit na schůzky. Víte, naše skupina je anonymní. Když někdo zmizí, nevíme, jestli umřel, nebo se vyléčil. Taková trýznivá situace a my se s tím taky učíme smiřovat. Třeba se proměnil na hvězdný prach, říkala na podzim Lilly.

Vím, že nikdo tady není na furt, já taky ne, ale u Tadeusze mě to prostě štvalo, jako bychom si něco nedořekli. Často jsem na něj myslel. Sám jsem přestal surfovat, na pláži mohl být jen ve stínu a pozorovat ženu a děti a říkat si, jestli jsem je zajistil dost, až tady nebudu. Finance, vzdělání, dobrá víra. Jestli jsem je neošidil. Smutno mi vždycky bylo, tak moc jsem chtěl být s nimi, na vlnách. Ještě že jsem měl cool brýle a nikdo neviděl slzy. A pak mě před Vánocemi někdo plácl po zádech, byl to Tadeusz a smál se, že mě rád vidí. Já jsem se hrozně lekl! On byl naživu a prý úplně zdravý!

A teď je ta část, pane doktore, kterou asi nebudete slyšet rád. Já věřím lékařům, nehledám nějaké náhradní léčby, tak to sám nechápu, ale řeknu to. Tadeusz jel tenkrát do Polska. Prostě se rozloučit s kořeny, které nikdy nepocítil, až v ohrožení života. Do rodného městečka někde u Krakova, vyhledal příbuzné, prohlédl si krajinu, kde vyrůstali rodiče. A plakal, prý všude plakal. Že tohle všechno nezažil! Kvůli komunistům, co tu roky vládli, a kvůli touze rodičů po svobodě. On se té krajině vlastně omlouval, že tam pětačtyřicet let chyběl. Omlouval se svým kořenům.

A taky odjel do Čenstochové. Asi znáte to poutní místo, jezdí tam miliony lidí prosit o zázrak. Začátkem prosince tam nebylo tak plno a on tam klečel před obrazem Černé Madony a nevěděl, jestli prosit o uzdravení, nebo jen o co nejmíň bolesti při odchodu ze světa. Vlastně ani nevěděl, jestli v něco věří, ale zkrátka chtěl prosit. A vedle něj prosila taková docela hezká žena v podobném věku, nedala se přehlídnout. Potkali se znovu v krámku se suvenýry, on kupoval obrázek, ona růženec. Pak znovu v kavárně, oba chtěli stejnou kávu i dortík. Tak se dali do řeči. No zkrátka, ona pocházela taky od Krakova a prosila za vyléčení nádoru. Není to běžná věc, to si lidi na potkání neříkají, ale oni neměli co ztratit. Ukázalo se, že ho měla ve stejném místě, ale on na levé stehenní kosti, ona na pravé. Stejně velký, stejně dlouho léčený, stejně mizerná prognóza. Proboha, doktore, sladká rýže? To jsem v životě nejedl, ale je božská!

Doktor se pousmál, snad ironicky, snad unaveně. Že u něj je běžné, když se míchají dobroty s beznadějí. Co mi to tady ten chlápek vykládá? Teď už ho nedrží jen nákyp, ale prostě musí vědět, co je pointou a proč kvůli tomu někdo přiletí z opačného konce světa. Byl zvyklý poslouchat květnaté vyprávění pacientů a na okraj jejich verze si musel vytvářel schematickou konstrukci. Příznaky, anamnéza, medikace, absolvovaná vyšetření. Oni vykládají romány, on potřebuje pár klíčových slov. Tři nebo pět, pak nějaké detaily. Nic víc. A u Jendy pořád neví. To by se mu při nepopsatelné únavě nočních služeb pořád vracelo, zkrátka ho musí vyslechnout do konce.

– Vůbec nevím, pane doktore, co všechno spolu podnikli, Tadeusz a ta Polka, prý si hodně povídali a projeli pár vesnic a měst a říkali si, to už je náš poslední výlet. Rozloučili se, přesně podle dohody: jen krátce, a řekli si, brzy na shledanou. Ona jela ke Krakovu, on na letiště a zpět do Sydney. Za dva týdny, na den přesně, zjistili, že nádor zmizel. Oběma. Jemu v levé kosti, jí v pravé. Doktoři si prý pořád kontrolovali výsledky, jestli něco neprohodili, kde je chyba, a prostě nic. Zmizel. Oběma. Mluvili spolu přes Skype, Tadeusz a Monika, několik hodin, byli šťastní a úplně crazy, co se to jako stalo. A Lilly, ta z naší podpůrné skupiny, přišla s šílenou teorií. Že každý máme nějaký svůj protipól na opačném konci světa.

Já vím, já vím, zním jako šílenec, ale strašně to sedí. Tadeusze vytrhli z kořenů, Monika se narodila ve stejném roce v podobném místě. On vyrůstal na opačné polokouli. Každému z nás se děje něco špatného. Ale svět miluje spravedlnost, svět miluje rovnováhu. Coriolisova síla stáčí proudy na severní polokouli doprava, na jižní doleva, aby byla rovnováha. Když má někdo radost na severní polokouli, určitě má stejnou radost i někdo pod Jižním Křížem. Když někdo pláče v Evropě, určitě někdo pláče u nás. Máte to jak v účetnictví. Plus a minus. Musí to být vyrovnané na obou stranách. Zní to jako hloupost, viďte.

A teď už víte všechno, protože jste chytrej, hodně jste se naučil v knihách i v lidech. Vyprávím vám tu nesouvislé věci a vy už jste si poskládal, že hledám někoho, kdo je odsud. Maminka s tatínkem žili na jih od Brna. Hledám někoho, kdo nemá přetrhané kořeny a kdo má stejný nádor na mozku, jen na opačném laloku. Prostě hledám mou druhou půlku, rovnováhu. Nic neříkejte, je to crazy. Je mi to jasné. A taky vím, že vy mi to o nikom říct nemůžete, to byste šel sedět, ale doufám, že za ty dva týdny někoho prostě potkám.

Zatím jsem se úplně zamiloval do tohohle kusu země, odkud naši museli před komunisty utéct. Kde jsem měl žít a nikdy nežil. Procházel jsem vinice ve zvlněné krajině, bloudil v hlubokých jehličnatých lesech, úplně zmrzlý zažil poprvé v životě chumelenici v meruňkovém sadu. A plakal jsem štěstím, protože nebýt té pitomé nemoci, nikdy bych tolik nádhery nepoznal. A nikdy bych nepochopil, proč mamince bylo tak smutno. Sydney je nádherný místo k životu, ale tohle mi prostě celý život chybělo.

Ano, hledám tu moji protiváhu. Člověka, který mi tu vyrovnává symetrii planety a počítá poslední týdny života stejně jako já. A neztrácím naději. I kdyby to neklaplo a my se nepotkali, stejně to za tu šílenou cestu stálo. Doplnil jsem si dílky skládačky, které mi celý život chyběly.

A víte co, pane doktore? Ať toho člověka najdu, nebo nenajdu, vrátím se domů, a první, co v mojí restauraci v Sydney udělám, že uvařím pro mou ženu, děti, kamarády a celou terapeutickou skupinu ten fantastický nákyp s meruňkami. Na světě musí být rovnováha a u nás tohle štěstí chybí. John se bezstarostně rozesmál, až se jeho smích nesl ozvěnou do vedlejšího pavilonu. Doktor vstal, poděkoval za oběd, podává mu ruku:

– Rád jsem vás poznal. Kolik dní tu ještě budete?

– To bych taky rád věděl, haha. Ale tady na jižní Moravě ještě týden.

– Dobře, přijďte kdykoliv, řeknu sestřičce, že na někoho čekáte.