Václav Klaus na sjezdu německé strany AfD (2016) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
GLOSA / Český prezident Petr Pavel poděkoval Berndu Posseltovi, dlouholetému mluvčímu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, za zlepšení česko-německých vztahů. To se ovšem nelíbí českým pseudovlastencům v čele s exprezidentem Václavem Klausovi, kteří vždy stavěli mezi nás a Němce různé nesmyslné překážky.
Například podle Klause byl Posselt vždy „otazníková osobnost pro nás pro všechny“. Petrovo poděkování Posseltovi Klause „absolutně pobouřilo“. Byl to skutečně Klaus, kdo jako český premiér podepsal Česko-německou deklaraci? V ní se totiž kromě jiného píše: „Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě…“
Připomeňme si, že téma vztahu Čechů s Němci posloužilo i Miloši Zemanovi v prezidentských volbách, když ho nechutným způsobem použil proti Karlu Schwarzenbergovi. O komunistech a jejich různých výhoncích v podobě Klubu českého pohraničí ani nemluvě.
Opravdu dobré vztahy
Ano, Bernd Posselt ne vždy souhlasil s výroky české politické reprezentace, někdy i Českou republiku kritizoval a nějaký čas byl dokonce proti jejímu vstupu do EU. Jenže vyhraněné (často předvolební) pseudovlastenecké útoky činily ze sudetoněmeckého spolku českého nepřítele číslo jedna, jako by se od války nic nezměnilo.
Posselt ovšem mnohokrát Česko podpořil a udělal kus dobré práce pro vzájemně dobré vztahy. Prosadil například i změnu stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení požadujícího původně navrácení majetku, který tu zůstal po vyhnání jeho členů z Československa. A mnohokrát se omluvil za to, že se mnozí českoslovenští Němci stali nacisty a podle toho se i chovali k Čechům – naposledy koncem května během svatodušního Sudetoněmeckého sněmu v Řezně.
Zde Posselt prohlásil, že se jménem sudetských Němců omlouvá za jejich podíl na vzestupu nacionálního socialismu čili nacismu. Tentokrát zdůraznil, že jeho omluva je odpovědí na slova českého prezidenta Petra Pavla, který krátce předtím v bavorském Selbu poděkoval sudetským Němcům za práci na vzájemném sbližování. Posselt zmínil také nedávný Pavlův proslov v Terezíně, který je podle českého prezidenta symbolem toho nejhoršího, čeho je člověk schopen. Pavel zde uvedl, že odpovědnost za zločiny, které páchali předkové, je nutné přijmout a poučit se z nich. „Jak řekl prezident, nesmíme zapomínat na zločiny našich předků,“ zdůraznil Posselt a poděkoval také všem, kteří se na sbližování s Čechy podílejí, jmenoval i někdejší členy české vlády Daniela Hermana a Pavla Bělobrádka.
V Řezně promluvil i současný český ministr školství Mikuláš Bek: „Máme za sebou mnoho nenávisti, bolesti, a dokonce i krve, proto musíme pracovat na míru… Jako občan a politik jsem vždy věřil, že cesta z Prahy do Berlína nevede jen přes Drážďany, ale i přes Mnichov, a že cesta z Prahy do Mnichova vede přes dialog se sudetskými Němci… Je to poprvé, kdy zde český ministr stojí, aniž by k tomu potřeboval odvahu. Jsem za to šťastný.“ Sudetské Němce pozdravil jako milé krajany. Takto se chová a hovoří státník, který ví, co je podstatné a důležité.
Kolektivní vina a presumpce viny
Protiněmecké resentimenty by si měli čeští politici už konečně odpustit. V roce 2019 obdržela prezidentka německých židovských obcí Charlotte Knobloch od Sudetoněmeckého krajanského sdružení vyznamenání, Evropskou cenu Karla IV., což je nejlepší důkaz, že sudetští Němci se vyrovnávají se svou minulostí dobře, rozhodně lépe než my sami s minulostí komunistickou.
Ti ze sudetských Němců, kteří před druhou světovou válkou vstoupili do nacistické strany, dnes už většinou nežijí. I zde bychom si však měli připomenout vlastní pochybení, především to, kolik Čechoslováků vstoupilo do komunistické strany i po politických procesech v 50. letech, i po okupaci naší země z rozhodnutí Moskvy.
Po válce byli Němci z Československa vyhnáni, včetně těch, kteří nacisty nikdy nebyli či dokonce proti nacistům sami bojovali, ba dokonce to odneslo i pár německy mluvících Židů, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Vyhnání Němců bylo nespravedlivé, protože se při něm praktikovala kolektivní vina a presumpce viny.
A navíc řádným soudům unikli i skuteční váleční zločinci, kteří se pochopitelně nacházeli i mezi sudetskými Němci. Mimořádné lidové soudy, které se některými z těchto případů z nařízení prezidenta Beneše zabývaly, nelze brát jako vykonavatele spravedlnosti již jen pro jejich mimořádnost: na proces měly ze zákona (Benešova dekretu) maximálně tři dny, proti jejich rozsudku nebylo možno se odvolat k vyšší instanci, žádost o milost neměla odkladný účinek a trest smrti musel být proveden do dvou hodin po rozsudku, což mohlo být o hodinu odloženo jen na výslovnou žádost odsouzeného.
Vraždění nevinných
Namísto postavení skutečných viníků před řádný soud byli při pogromech na sudetské Němce českými mstiteli povražděni i nevinní lidé, přičemž vrahům vystavilo odpustek svým zákonem „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“ z 8. května 1946 prozatímní Národní shromáždění republiky Československé: § 1.- Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.
Zákon podepsali prezident Beneš, premiér Fierlinger, ministři Drtina a gen. Svoboda. Historik Tomáš Staněk uvádí ve své publikaci Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, že v letech 1945–1946 přišlo o život během divokého odsunu 24 až 25 tisíc lidí.
A masakry se neodehrávaly jen v Sudetech, jak se mnohdy zdá z popisu těchto událostí. Například v květnu 1945 byli němečtí obyvatelé pražských vilových čtvrtí z Hanspaulky a Ořechovky svezeni do místních kin k internaci. Před kinem Bořislavka byla skupina více než 40 lidí postřílena, poté byli zranění ještě přejeti nákladním autem. Ve skupině zabitých byl nejméně jeden Čech, Jaroslav Vlach z Rokycan. Podle historiků není stoprocentně jisté, kdo zde střílel, buď to byli členové českých revolučních gard, nebo vojáci sovětské armády za přítomnosti gardistů.
Alternativní Klaus
A podívejme se také blíže na hlavního představitele oněch pseudovlasteneckých kritiků, kteří se rekrutují povětšinou z krajně pravicových a krajně levicových kruhů. Václav Klaus podpořil vícekrát Alternativu pro Německo (AfD), jejíž program i úmysly se z německých parlamentních politických stran nejvíce blíží nacionálnímu socialismu. Předsedkyně AfD Frauke Petryová například řekla o uprchlících z Blízkého východu, že německé jednotky střežící hranice by měly „udělat vše pro to, aby zabránili jejich ilegálnímu přechodu, dokonce i za použití zbraní„. Jiný předseda AfD, Alexander Gauland, zase veřejnosti sdělil, že by Německo mělo být hrdé na výkony svých vojáků v obou světových válkách.
Durynský šéf AfD Björn Höcke měl na akci radikální mládežnické organizace AfD projev, který byl živě přenášen na internetu. Höcke burcoval nejen proti „importu cizích národnostních skupin“; napadal především německou politiku vzpomínání. Němci už by se prý neměli považovat za „totálně poražený národ“, ale měli by opět získat pozitivní vztah ke svým dějinám. Dav skandoval „My jsme národ!“. Höcke při té příležitosti pronesl: „Tato země potřebuje naprosté vítězství!“
„Je nepravděpodobné, že by Höcke slova, která bezděky upomínají na Goebbelsovu řeč o ,totálním vítězstvíʻ, zvolil jen tak náhodou,“ napsal poté Jos Stübner z univerzity v Saské Kamenici, jenž se zabývá nacionalismem. A nelíbilo se to dokonce ani předsedkyni AfD Petryové, ta však následně vnitrostranické volby prohrála – vyhráli šovinističtí radikálové.
Když při své přednášce v roce 2016 v Praze předseda bavorské zemské organizace AfD Petr Bystroň dštil síru proti válečným uprchlíkům, přihlíželi tomu i Klaus, poslanec Úsvitu (okamurovci) Martin Lank či Jana Volfová z Bloku proti islámu. „My všichni bychom byli rádi, kdybyste dobře (ve volbách) dopadli,“ pravil tehdy Klaus Bystroňovi po přednášce. Těžko říci, co skutečně může mít Klaus proti zjevně demokratickému Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, když zároveň podporuje zjevně šovinistickou AfD. A tak je třeba se ptát: Je Klaus „osobnost“ otazníková, nebo spíše vykřičníková?
František Kostlán je publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin a extremismu. Po listopadu 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem Českého deníku a časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina. V roce 2013 obdržel cenu Gypsy Spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv.
