Debata prezidentských kandidátů Petra Pavla a Andreje Babiše v České televizi FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
FOTO: ČTK / Šulová Kateřina
Oddychli jsme si. Ten, který o sobě tvrdil, že nechtěl být politikem, posléze ani poslancem a také nechtěl kandidovat na prezidenta, nakonec v sídle českých králů neusedne. Oddychla si i čeština.
Objevují se analýzy, čím Petr Pavel Andreje Babiše porazil. Jsou tací, kdo tvrdí, že vlastně žádné úsilí vyvinout nebylo nutné, protože i kdyby proti Babišovi stálo březové koště, muselo by zvítězit. Proč? Protože Babiš. Jiní tvrdí, že kandidát ANO se porazil sám svou agresivní kampaní, kterou vystrašil i své umírněné sympatizanty, čímž je vehnal do náruče protikandidáta.
Nemáš hluboký hlas, nekandiduj
Ne neopodstatněný budiž rovněž názor, že Babiš se prozradil svým „freudovským“ přeřeknutím v televizní debatě v České televizi, kde tvrdil, že české vojáky by na pomoc napadenému Polsku nebo Pobaltí neposlal. Zalarmován tím, jaký poprask vyvolal, snažil se pak výrok dementovat a po svém naučeném způsobu ve stylu „mohou za to jiní“ z něj učinil provokaci moderátora. Darmo. Diváci viděli, že ten, kdo chtěl být naším prezidentem, selhal ve zcela zásadní věci. Ve věci, o které se nepřemýšlí a ani se s ní neobchoduje ve volební kampani. Je to, jako kdybyste zapřeli své rodiče. Jaké poselství nám tímto Babiš vyslal? Nejenže jsem permanentní chaotik, ale není na mě spolehnutí ani v těch nejpodstatnějších věcech.
Máme po třetí přímé volbě českého prezidenta. Čas na malé ohlédnutí. Skoro se chce věřit, že ji může vyhrát pouze kandidát s hlubokým hlasem. Po pomalém sonorním basbarytonu Miloše Zemana tu máme civilně klidný baryton Petra Pavla. Ne, tohle není pokus o humor. Hluboký hlas se totiž pojí s větší důvěryhodností, pocitem bezpečí, vědomím, že ten, kdo jím mluví, je schopen se o nás postarat. Proto by zřejmě v přímé volbě nemohl uspět mazlivě pištivý tenor Václava Klause, zatímco šance Václava Havla s jeho lehce bručivým barytonem by byly nemalé.
Hlas Václava Klause, spojen s jeho dikcí, působí neuroticky, těkavě, v nejlepším případě je to hlas člověka, který je stále s jinými ve sporu, v horším hlas narcistního poučovatele. Jak je tomu u ženských kandidátek, nechme v tuto chvíli stranou, ale i tam se lze důvodně domnívat, že v lepší výchozí situaci je alt než soprán. I zde mám za to, že v lehké výhodě jsou majitelky altových hlasů před sopranistkami. Předsedkyně KSČM Kateřina Konečná se svým ječivým sopránem by byla bez šancí i z tohoto důvodu.
Syntaktický vítěz
Tak, a teď už to řekněme natvrdo. Petru Pavlovi vyhrála volby zbraň zcela ničivá co do účinku a dvojjediná co do formy: podmět a přísudek. Ano, Petr Pavel – na rozdíl od svého protikandidáta – umí ctít českou větu. Byl ji schopen začít, rozvést a také kontrolovaně dokončit. A to vše jako větu, kterou se chce něco sdělit, tedy která je schopna nést nějaký obsah. Na úrovni pragmatiky působil klidně a vyrovnaně, na úrovni sémantiky věcně. Andreji Babišovi fungovalo jen to první, a to pouze jeho vlastním způsobem. Působil jako bojovník, tj. ten, který je schopen energicky nastolovat agendu, atakovat svého soupeře, hledaje jeho slabá místa, být stále útočně naladěn. To vše samozřejmě umí dělat dojem.
A jak na úrovni sémantiky? Andrej Babiš v podstatě rezignoval na větu coby strukturovanou entitu. Hrnul jen shluky slov. Bylo mu zcela cizí to, čemu se říká větná perspektiva, tedy postup od východiska k jádru, od známého tvrzení k nové informaci. Vydával se bez azimutu na syntaktické moře, aniž věděl, kam chce doplout. To je rys číslo jedna. Rysem číslo dvě byla cykličnost, tedy že stále točil několik slov či slovních spojení („já chci mír, nechci válku“, „pomáhám lidem“, „vy jste provládní kandidát“, „jsem zkušený krizový manažer“). A točil je bez ohledu na situaci a otázku, která mu byla položena. Daná marketingová strategie nebyla vymyšlena nijak hloupě. Podstatné bylo nikoli, kdo to říká, nýbrž komu se to říká. A bylo jasné, že Babiš cílí především na lidi s menším kulturním kapitálem.
Přitom je známo, že lidé s nevelkou zkušeností s jazykem, ať už v jeho formě psané či mluvené, vnímají informaci méně strukturovaně. Kompletní informace má strukturu „kdo-co-jak-kde-kdy-proč“. Jim však utkví jen první dva segmenty. A pro tyto lidi je proto stále nutné opakovat totéž, tak, aby v nich vzniklo spojení: Babiš chce mír, ergo budu volit jeho. Je to mimo jiné podobná strategie, jakou zvolil v roce 2016 Donald Trump se svým heslem „Make America great again“, čímž v Američanech mobilizoval jejich vlasteneckou sebestřednost, velmi účinně přiživovanou animozitami vůči menšinám všeho druhu.
Nemylme se, lidé nedávají přednost (jen) tomu, kdo je rétoricky zdatnější, a tím i lepší, nýbrž (i) tomu, s kým se mohou identifikovat. Třeba na základě tohoto souznění: Dobrá, mluví jako hotentot, i Franta v hospodě to po dvou pivech zvládne líp, ale aspoň je vidět, že se nepřetvařuje, je přirozený. Náš. Nezapomínejme, že v českém prostředí panuje – minimálně od dob komunismu – jakási podprahová nedůvěra vůči intelektuálům, mezi jejichž znaky patří, že umějí mluvit. Výřečnost je podezřelá. Jako by maskovala cosi nekalého. Pojí se s přezíravostí a falší.
Na mluvení moc nejsem…, ale chci být vaším prezidentem
Na zabijačkovém předvolebním mítinku v Brně (23. ledna) Andrej Babiš svým příznivcům řekl: „Vy dobře víte, že já na to mluvení nejsem.“ A vzápětí dodal: „Já jsem spíš na to, abych pro lidi něco udělal.“ Dobře, sice přiznání hezké, ale asi měl někdo panu kandidátovi říct, že funkce, o niž se uchází, se z 90 % skládá právě z „mluvení“ – z projevů, rozhovorů, jednání. Všimněme si také onoho protikladu: „mluvení“ versus „dělání“. Vlastně to zní ne-li chlapácky, tedy aspoň velmi akčně. A také podbízivě antiintelektuálsky. Krizový manažer jedná, nemluví. Na kecy máme přece intelektuálské lehkoživky a politiky „tradičních stran“. Nekecáme – makáme.
Babišův jazyk je už dost dlouhou dobu tématem všeobecného veselí lidu českého, zejména toho sociálně síťového. Po internetu kolují přepisy jeho parlamentních proslovů; „motýle“ už se staly legendárními. Ba ne, Babiš nemá jazyk ve své moci, ba hůř: jazyk ho zrazuje na všech úrovních – od fonetické až po nadvětnou. A často je to právě jazyk, kdo na Babiše prozradí něco z jeho minulosti. Například slova jako „emigračka“ („v rodině jsme měli tři emigračky“), což je estébacko-aparátnický slovakismus z doby před rokem 1989.
Ve výborném rozhovoru pro Deník N (26. 1. 2023) se jazykem šéfa ANO zabýval lingvista Alex Röhrich. Za základní rysy Babišova projevu označil aroganci, falešnou generalizaci a neodpovídání na otázky. Přitom pokud jde o samotnou výstavbu, dominuje jí nesoudržnost: „Neudrží stejné podměty, odkazovací prostředky nepoužívá shodně a jeho projevy mají určitou kruhovou kompozici. Často začne oslím můstkem, ať dostane otázku na cokoliv.“
Syntaktická normalita
Na sociálních sítích se lze setkat až s nadšenými reakcemi na první povolební rozhovor s novým prezidentem v České televizi (28. 1.). To nadšení však neplyne z Pavlovy výřečnosti, ale z toho, jak mluvil zcela normálně. Bylo mu rozumět. Byl civilně věcný. Odpovídal na otázky. Nijak nepulíroval své ego. Nenasazoval na moderátora. Proč stačilo tak málo? Možná i pro to kontrastní pozadí poraženého kandidáta (zacykleného blekoty) i odstupujícího prezidenta (manipulativního záludníka). Petr Pavel nevystupuje jako přemýšlivý intelektuál typu Václava Havla či třeba charizmatický rétor typu Winstona Churchilla. Skoro by se chtělo i na Pavla použít Babišovo „já na to mluvení moc nejsem“, ovšem s tím dodatkem, že nový prezident na rozdíl od vlastníka Agrofertu mluvit umí. Jasně a obsažně.
Petr Pavel není svatý Jan Zlatoústý a ani to po něm nechtějme. Stojíme na začátku jeho prezidentské dráhy, i té veřejně jazykové. Věřme, že je dost zkušený na to, aby odolal mnoha pokušením. Třeba tomu, v němž by nalezl zalíbení v sobě samém (jako dva jeho předchůdci). Už i v jeho jazyce jsme našli nějaký plevel: „není to jenom o tom, že…“, „celá řada“. Občas proklouzla i obecná čeština („byl by hrdej“). Ne, nejsme proti ní tam, kde si najde ústrojné místo, ale do reprezentativního rozhovoru ve veřejnoprávním médiu nepatří.
Lze si také všimnout, že v jeho řeči se občas objeví takzvaný hezitační zvuk, což jsou neartikulované zvuky vznikající při souvislé řeči ulpíváním na některých hláskách či slabikách (mmm, redukované eeee); jde o znak nejistoty, váhání, popřípadě přípravné fáze na plně artikulovanou odpověď. Tak jako tak máme velkou naději, že podmět a přísudek budou na Hradě tam, kde mají být. A že do české věty se vrátí řád a klid.
Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A. je literární teoretik, historik a kritik zabývající se moderní českou literaturou, interpretací a hermeneutikou, teorií literatury a výzkumy čtenářské kultury. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a externě přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
