Zkušenost dětství stráveného v komunismu má něco do sebe. Člověk si třeba vybaví, jakou tupostí oplývala všechna média. Každé zprávy začínaly dlouhou litanií ze života nejvyšších soudruhů. Generální tajemník Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik a předseda Nejvyššího sovětu soudruh Leonid Iljič Brežněv se setkal za přítomnosti nejvyšších stranických a státních činitelů s generálním tajemníkem Komunistické strany Československa a prezidentem Československé socialistické republiky doktorem Gustávem Husákem a projednali spolu strategické otázky rozvoje světového tábora míru a socialismu. Tyto bezobsažné rituály nemohl téměř nikdo brát vážně, ale přesto tvořily neodmyslitelné kulisy našich životů, jež byly zaměřeny na soukromé radosti. Chalupaření, rybaření, houbaření a fotbal.
Pak se změnil režim a stala se zvláštní věc. Zprávy měly obsah, jednání politických představitelů rovněž a naše životy mohly mít i jiný než soukromý rozměr. Mohli jsme žít veřejně. Média usilovala o šíření pravdivých informací a sdělení nejvyšších politiků mělo formální znaky inteligentního lidského projevu. Sledování názorů Václava Havla, Václava Klause, Josefa Luxe a dalších státníků nevyvolávalo pocity trapnosti. S něčím člověk souhlasil, s něčím nesouhlasil, ale vesměs se jednalo o inspirativní postoje. A ještě něco bylo na té době od roku 1990 do roku 2013 zajímavé. Míra veřejných lží byla oproti stavu před tímto obdobím a bohužel i po něm téměř minimální. Každopádně tu nedominovalo lhaní a žádná státní lež nekralovala.
Doba lží, ve které jsme žili do roku 1989, svobodomyslnější lidi nesmírně frustrovala. Proto jsme se tak rádi identifikovali s demokratickým státem, i když zrovna nevládla strana, kterou bychom preferovali. Mohli jsme se ale identifikovat s celkovým směrem vývoje, s ústavním pořádkem a s demokratickou kulturou.
V letech 2013-2015 se znovu proměnil režim. Po formální stránce máme demokracii, slupka je stejná. Obsah se ale změnil k nepoznání. Lid začal toužit po silné ruce, a tak ji má. Systémy silné ruky přitom vždy souvisí se zvýšenou mírou lhaní. Inzerát „Nevolte Schwarzenberga“ v nejčtenějších novinách symbolizoval nástup generální lži, která je základním kamenem nového systému, v němž přichází prezident ochránit svůj národ před nebezpečím, které si sám nejprve vymyslel a dokázal ho nalhat dostatečnému množství lidí. A pak nastupuje politický vůdce, jenž očistí stát od korupce, kterou předtím sám zavedl. Pro tuto prolhanou dobu je typické, že zemi opustily všechny západní vydavatelské domy a médií se zmocnili domácí oligarchové. Tím byla úředně obnovena doba lži. Ještě nejde o jednu lež centrální či státní, ale nadvláda obecné prolhanosti se prosadila s vehementní silou. Zasahuje přitom i veřejnoprávní média, jež musí vyvažovat mezi pravdou a lží tak, aby obě polohy měly srovnatelný prostor.
Žijeme opět v zemi, v níž se nelze identifikovat s představiteli státu, protože každý jejich projev je kombinací tuposti a lži. Tento stav přitom nastal na pozadí neblahých trendů světového vývoje, v němž se Amerika věnuje svým vlastním domácím nemocem, Británie opouští Evropu a Rusko znovu přepisuje dějiny světa tak, aby zakrylo své staré zločiny.
Tou hlavní lží, která aktuálně dominuje české veřejné debatě, je tvrzení předsedy vlády, že není v konfliktu zájmů. Je to ohromující drzost a pravda je neobyčejně jasná. A přesto nám ji mohou seriózní média zakrývat nálepkou, že je tato pravda pouze údajná. Podobně nám veřejnoprávní média zakrývají nebo bagatelizují, že náš premiér byl agentem komunistické Státní bezpečnosti.
Českou společností ale prochází celá baterie dalších lží, jež se týkají přátelství prezidenta s autoritářskými režimy, kdy jde zejména o zakrývání jejich zločinné povahy. Dezinformační média pak šíří lži o Evropské unii, xenofobové bojují s neexistujícími migranty a touží po životě za zavřenými hranicemi, jako by se zvířata domáhala svého práva žít v kleci.
Jakou máme naději? Budeme muset čekat, až zase uběhne nějaký generační cyklus a budou znovu rozdány karty? A nebo směřujeme k nějaké osudové katastrofě, která omyje hříšné lidstvo k novému začátku? To snad není nutné a není to nevyhnutelné. Naše doba, začínající dvacátá léta jednadvacátého století, má své silné stránky. V drtivé většině evropských zemí jsou u moci konstruktivní a racionální vlády, které preferují spolupráci v systému relativní ekonomické svobody a vlády práva. Naši oligarchové si stále nemohou díky poměrně dobré mezinárodní situaci dovolit pošlapat naše svobody. Můžeme tvořit a pracovat na obnově občanské společnosti. Můžeme aktivně bojovat s oligarchickým systémem, který je od podstaty systémem lží. Můžeme bránit pravdu. Jen to musíme dělat společně a musí nás být co nejvíc.
Je smutné, že žijeme znovu v době prolhané, kdy nám prezident s premiérem lžou do očí. Ale my si z nich můžeme otevřeně dělat legraci a jejich lži demaskovat. Snaha otevřeně popisovat lži vrcholných představitelů státu je obranou lidské důstojnosti. Proto má smysl v této době žít. A věřit, že lež má krátké nohy. Tuto víru jsme neopustili v mnohem a mnohem horších časech. Není důvod ji opustit dnes.
Přání do prvního roku dvacátých let adresované všem svobodomyslným lidem v České republice tedy zní takto:
Neupadejme do skepse, že tu zvítězí jejich lži. Nezvítězí. Postaráme se o to. Lži můžeme přežít jedině tak, že je budeme důsledně demaskovat a budeme to činit veřejně a společně.
