Historička žijící ve Finsku Veronika Salminen napsala knihu nazvanou Putin – Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi. Autorka vychází z toho, že mnoho lidí na Západě Rusko nechápe, protože ho démonizuje. Otázka je přitom podle ní složitější. Je třeba Rusko nahlížet jako hybridní stát. „Hybridita současně označuje nevyhraněnost, vnitřní pestrost a směs různých vlivů i jevů a jejich mnohovrstevnost a neustálenost. A to jak v politické a kulturní, tak hospodářské oblasti.“

Pro představení základní myšlenky knihy můžeme použít to, co sama shrnuje v závěrečné kapitole.

Jinakost Ruska podle Salminen Západ vždycky znervózňovala, především odmítání západních vzorů. O sovětské modernizaci soudí, že to byl neúspěšný a tragický experiment, ale navazoval na starší tradici emancipace vůči Západu a trvá to i po rozpadu SSSR. Když přeskočíme většinu historie SSSR a věnujeme se posledním dvěma desetiletím, nebyl rozklad země jen důsledkem odchodu svazových republik, ale také rozpadu institucí. Kořeny můžeme vidět už za Brežněva, ale rozklad vyvrcholil za perestrojky. Přes rozpad Svazu došlo k tomu, že ze starých struktur se náhle stali demokratičtí politici, jen  opustili komunismus a dali se na národní myšlenku.

Rychlý rozpad země přinesl hospodářský propad a ten šel současně se šokovou ekonomickou terapií. Objevily se mafiánské struktury, lidé nebyli zvyklí na pluralismus, museli se vyrovnat s tím, že sovětský člověk je najednou jen ruský člověk, ideje mizely.

Posílení státu

Demokracii Rusko vlastně nikdy nepoznalo, což bylo velmi špatné východisko. Bolševický převrat, občanská válka, stalinská modernizace, masový teror, nová forma státního nevolnictví v táborech GULAGU. Demokratický systém vládnutí byl do Ruska přivezen zvnějšku. Jak autorka píše, součástí příběhu Ruska a jeho politiky je imitace, napodobování vyplývající z vlastních dějin Ruska jako periferie nebo semiperiferie. Cizí vzory a modely adaptovat a přijímat musí. Výsledkem je ona už zmiňovaná hybridita. Putin sice nikdy otevřeně nerezignoval na demokratické Rusko, ale upřednostnil obnovení moci státu a jeho výhradních práv v duchu tradičního ruského etatismus. Ruská společnost byla při nástupu Putina předchozí jelcinovskou epochou unavena. Putin nicméně systém, který vznikl letech 1991 až 1999, nerozbil, posílil ale stát.

Putin nikdy výrazně nezměnil ruskou ústavu z roku 1993. Putinské elity v demokracii jako systém nevěří a politika je pro ně politická technologie, něco, co dá centralizovaně organizovat, moderovat a manažerský řídit.

Putin se snažil obnovit velmocenskou prestiž Ruska. Po jeho dočasném odchodu z funkce prezidenta v roce 2008 k žádné demokratizaci země nedošlo. Představa, že jeho politický partner Medveděv povede zemi k většímu liberalismu, se nenaplnila. Naopak, po návratu Putin ukáznil oligarchy a nechal léta ve vězení podnikatele Michaila Chodorkovského, který měl příliš velké ambice zasahovat do politiky.

Putin jako pragmatik a chameleon

Veronika Salminen tvrdí, že Putin je na prvním místě politický pragmatik (se všemi klady a zápory), což zemi dává jistou stabilitu. Nejde ale jen cestou represí, ale lidem nabídl jistotu mezd a důchodů, kterou za jelcinovské doby neměli. (My k tomu můžeme dodat, že se mu to dělá snadno, když mohl prodávat ropu mnohem dráže než Jelcin. Teď se najednou sám dostává do jelcinovských problémů.)

Putin se zřejmě snaží vytvořit systém, který v sobě zahrne různé skupinové zájmy a všechno bude řízeno Kremlem. Stejně tak se Putin chová jako chameleon, který ukazuje příklon k protichůdným směrům, být třeba proevropský i eurasijský, jak se zrovna hodí.

Rusko je země s velmocenskou tradicí postavenou na armádě, dějinách i poloze. Dnes stojí tato tradice na jaderném arzenálu. Rusko nemá jednotnou ideologii jako SSSR a je zároveň energetickou velmocí. Problém je v tom, že Západ už dlouho Rusko za velmoc nepovažoval, spíš za jednu z transformujících se zemí. NATO se přiblížilo ještě více k jeho hranicím a země zůstala mimo evropské struktury. Bývalé satelitní země a sovětské republiky zase měly traumata, která Moskva nechápala a reagovala na ně nepřiměřeně.

Západ ovšem nemohl velké a nezvladatelné Rusko nijak začlenit. Evropská unie má svou představu hodnot a přijmout Rusko by znamenalo je změnit. Rusko se ale také nechce změnit podle představ Evropy, protože by to považovalo za podrobení. Podle autorky nebude ale výsledkem nějaký „věk Ruska“, ale vznik mnohočetných hybridů.

Evropa se Ruska obává právem, zvláště po anexi Krymu, přičemž ale možnost trestat jadernou možnost je dost omezená. Podle autorky ale Evropa nese také podíl za nestabilitu na Ukrajině, když vzbudila naděje, které nemohla naplnit. Evropa je navíc bezpečnostně stále závislá na USA.

Pointou knihy je sdělení, že skutečnost není černobílá a že vlivu vlastních dějin se těžko uniká.

Říše zla?

Kniha už sklidila chválu například v Literárních novinách, kde Marek Řezanka jásá na tím, že už se Rusko nedémonizuje, a píše: „Tuto knihu bych doporučil všem, komu nestačí toliko zaslepený ideologický pohled, ale kteří si chtějí utvořit vlastní názor na základě faktů. Ale i těm, kteří zaslepenou ideologii šíří – a kteří navzdory faktům vytvářejí ve společnosti strach z Ruska a obracejí proti němu nenávist. Nenávist, z níž nic pozitivního nemůže povstat. Tyká se to například pánů Štětiny, Putny, Šafra, Pehe, Mitrofanova, Halíka, Kocába, Romancova, Ženíška, Schwarzenberga, předsedy ODS, Fialy, paní M. Němcové a mnohých dalších. Všech těch, kteří vytvářejí pokřivený obraz „Putlera“ a „říše zla“, jíž je nutné se bát a proti níž je třeba bojovat – klidně do roztrhání těla.“

Bez komentáře.

Že je Rusko složitý jev, o tom není třeba pochybovat. Jeho hodnocení záleží na úhlu pohledu. Výraz hybridní, který je dnes módní, je možné použít a vysvětluje část skutečnosti. Mohli bychom ale dodat, že když se mluví o „říši zla“, ruském imperialismu, Putlerovi a podobně, jsou to všechno určité metafory, které postihují různé aspekry Ruska. Výraz „říše zla“ není politologický pojem, vyjadřuje pocity lidí z Ruskem okupovaných a ovládaných zemí a pocity lidí v GULAGU. Svět není černobílý, jen jde o to, že někdy stojíme před problémy, kde odpověď zní ano – ne. Rozhodování ano-ne (bránit se okupaci, například) je vždycky černobílé.

Běda hybridům

Kniha popisuje zajímavě Putinův vývoj během jeho úřadu. K tomu je ale dodat, že Putin se nenarodil tehdy, když ho Jelcin jmenoval premiérem, byl to důstojník KGB od svého mládí a starého psa novým kouskům… atd.

K inspiraci poslouží pasáže o Rusku jako zemi, která imituje během dějin své okolí, především Západ, a přitom chce mít vlastní identitu. To vede k obecnější otázce, co je vlastně u každého národa nebo společenství „to vlastní“. Sami teď řešíme tuto otázku, aspoň tedy někdo. Odpovědi bývají většinou poněkud zmatené.

Při vší složitostí je jasné, čím je nějaká země méně „hybridnější“, tím pro její obyvatele lépe. A naopak.

Veronika Salminen: Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi. Daranus, Praha 2015. 348 stran.