Když cizinci přicházejí, přicházejí k vám domů. Zabijí vás všechny, a řeknou: My jsme nevinní. Jsme nevinní. Část textu z písně 1944 ukrajinské vítězky letošní soutěže Eurovision Song Contest dává napovědět, proč zpěvačka s uměleckým jménem Jamala musela vysvětlovat téma své skladby – ruskou anexi Krymu. A také proč Rusko protestovalo, že píseň má politický podtext, a je přímo namířena proti Rusku.
Pořadatelé mezinárodní soutěže v Ženevě ruský protest zamítli. Vydali prohlášení, že ukrajinská píseň splňuje soutěžní podmínky, a Jamala mohla pokračovat ve svém vítězném tažení. Sázkaři ještě těsně před víkendovým finále favorizovali Rusko, a vzhledem k tomu, že Vladimir Putin každoročně Eurosong sleduje a považuje ruskou účast v něm za prestižní národní záležitost, muselo být zklamání v Moskvě letos opravdu veliké. I proto, že do vystoupení své hvězdy a speciálních efektů Rusové investovali nemalé peníze.
Zbytečně. Divákům po celé Evropě se dostala nejhlouběji pod kůži extrovertní a přirozená etnická Tatarka s kořeny z Kyrgyzstánu. Ač se v písni 1944 vyhýbá přímým narážkám na Putinovo Rusko, ve své skladbě Ukrajinka žijící dnes v Kyjevě lamentuje nad anexí Krymu. Zpívá také o Stalinovi a deportaci čtvrt milionu krymských Tatarů během 2. světové války. Při psaní ji prý inspirovaly vzpomínky její prababičky, která byla v roce 1944 mezi deportovanými i se svými pěti dětmi.
„Hudebníci by měli vyjádřit své pocity, své skutečné pocity, ne zpívat nesmyslné texty, které slyšíme pořád,“ prohlásila Jamala, vlastním jménem Susana Jamaladinova. V rozhovoru pro agenturu AFP uvedla, že chtěla, aby lidé slyšeli její píseň, psanou ve stavu naprosté bezmocnosti po obsazení oblasti Ruskem. Dodala, že obyvatelé Krymu i dnes potřebují nějakou podporu, protože jsou v naprosto zoufalé situaci.
Stalin v roce 1944 deportoval na 250 tisíc Tatarů z Krymu poté, co je veřejně obvinil z kolaborace s Hitlerem. Jamala tvrdí, že její příbuzní bojovali během války na straně sovětského svazu, a přesto byli vyhnáni. Po rozpadu Sovětského svazu se někteří z vyhnaných obyvatel na Krym vrátili, a poslední dva roky patří k nejhlasitějším kritikům ruské anexe.
We Don’t Wanna Put In
Ačkoliv Eurosong vypadá jako čistě zábavní show, zdání v tomto případě hodně klame. Politika celoevropskou soutěž zasáhla již před 7 lety, kdy finále hostilo po vítězství v předchozím ročníku právě Rusko. V roce 2009 kvůli rusko-gruzínské válce odstoupil z klání interpret z Gruzie. Skladba s názvem „We Don’t Wanna Put In“ byla uznána za nevhodnou, protože narážka na ruského prezidenta v textu byla podle porotců příliš zjevná. Gruzii bylo doporučeno text pozměnit, ta ovšem raději svou účast rovnou zrušila.
Ve stejném roce Vladimir Putin dostal v reakci na skladbu spásný nápad – navrhoval spolupráci s Čínou a středoasijskými spojenci. Chtěl spolu s nimi restartovat Intervision Contest, což byla za sovětské éry soutěž podobná Eurovizi. Naposledy se vysílal v televizi koncem 70. let. Návrh nicméně zůstal dosud nevyslyšen. A protiruské tažení diváků Eurosongu pokračovalo. V roce 2014 a 2015 dospělo tak daleko, že diváci během vystoupení ruských interpretů bučeli, pískali, a všelijak protestovali.
Tentokrát je Putin naštval právě anexí Krymu a upíráním práv ruským homosexuálům. Letos divácké protesty z minulých let sklidily své další ovoce – vítězství Ukrajinky je jejich zjevným důsledkem. Hlasovali pro ni obyvatelé zemí bývalého sovětského svazu, ale i západoevropští odpůrci ruského prezidenta. Mnoho z nich jistě poslalo hlas Jamale byť třeba jen proto, aby Putinovi ukázali, že fandí svobodné Ukrajině, a že mu Eurosong nepatří. Rusové pak naprosto správně vyhlásili, že vítězství ukrajinské zpěvačky je provokací vůči Rusku, čímž pouze opětovně dokázali, že umění prohrávat je jim zcela cizí.
V Česku soutěž dlouhodobě vzbuzuje spíše téměř zděšení hudebních odborníků a kritiků. Eurosong považují za nevkusnou televizní show, v níž jde o cokoliv, jen ne o kvalitní hudbu. Čeští zástupci už tradičně odjíždějí z mezinárodního finále s nepořízenou. Možná i proto, že Čechům to pořád nějak nedochází: Eurosong byl, je, a bude politickou záležitostí. I pro svůj národní charakter, kdy spolu jednotlivé státy válčí sice ne na poli politickém, přesto ale svůj souboj berou podobně jako Putin až smrtelně vážně.
Z uměleckého hlediska jistě nepatří soutěž mezi evropské kulturní skvosty, nad nimiž se budou podivovat další generace. Debatovat lze i o tom, jestli politika na obrovské blyštivé pódium , kde si každý účastník užije svých 5 minut slávy, opravdu patří. Jedno ale Eurosongu upřít nelze – k Putinovým politickým ambicím se dokázal otočit zády. Třeba ruský vládce u televize alespoň na pár sekund skutečně zalitoval, že nedal od Krymu raději ruce pryč. I za pouhou představu takové situace si soutěž zaslouží přes zjevnou kýčovitost a povrchnost uznání.
