Americký prezident Donald Trump ničí svými nařízeními a dalšími kroky dosavadní zahraniční politiku USA. FOTO: Official White House Photo by Joyce N. Boghosian / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Official White House Photo by Joyce N. Boghosian / Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / Dlouho jsme poslouchali legendární vyprávění o tom, že zkušený vyjednavač Donald Trump přitlačí Moskvu ke zdi a zajistí rychlý konec války na Ukrajině. Po událostech posledních dnů vidíme, že dosaženo bylo opravdu mnohého: Vladimir Putin podmiňuje souhlas s příměřím zastavením veškeré zahraniční vojenské pomoci Kyjevu, Bílý dům zvažuje uznání okupovaných území za ruská a uskuteční se přátelský zápas ruské a americké hokejové reprezentace. Mezitím se boje stupňují.
Všechny základní teze MAGA ohledně války na Ukrajině jsme už od trumpistů slyšeli. Za válku údajně nemůže agresivní imperialistická politika Moskvy, ale špatný přístup Bidenovy administrativy a Volodymyra Zelenského. Kdyby v roce 2022 byl americkým prezidentem Trump, ke konfliktu by prý nedošlo.
Za další chybu byl označen princip, podle nějž USA stojí na straně napadeného. Aby došlo k uzavření diplomatické dohody o ukončení války, musejí se Spojené státy prezentovat nestranněji.
A konečně za klíč k řešení bylo označováno vyjednávání přímo s Putinem.
Nyní už je zřejmé, kam „revoluční“ přístup k diplomacii s Ruskem vedl. Po obvinění Zelenského z „neúcty“ došlo k přerušení americké vojenské a zpravodajské podpory, čehož Moskva využila k vytlačení Ukrajinců z Kurské oblasti. Americká „nestrannost“ se projevuje tak, že všechny ústupky se týkají výhradně ukrajinské strany, zatímco Kreml stupňuje požadavky.
Protože „nestranný“ Trumpův přístup vyvinul na Moskvu nulový nátlak, Putin požaduje předání i těch ukrajinských území, která vojensky nekontroluje, a Bílý dům dokonce uvažuje o legitimizaci některých ruských nároků. Původně to měl být Krym, nyní však přibyla i další teritoria. Výměnou se údajně Moskva mimo jiné vzdá nároku na Oděsu. Jaký nesmírný Trumpův úspěch!
Vyjednávání přímo s Putinem se také nesmírně osvědčilo. Nejprve jej v Moskvě navštívil Steve Witkoff, poté co Kreml vetoval „příliš proukrajinského“ pověřence Keitha Kelloga. Připomeňme, že jde o téhož Kelloga, který předtím přirovnal Kyjev k tažnému zvířeti, které je třeba bít po hlavě. Při té příležitosti Putin pozval do Moskvy ve stejném termínu běloruského diktátora Lukašenka a amerického představitele nechal na schůzku osm hodin čekat.
Sám Trump potom také musel ve smluveném termínu vyčkávat, až se Putin vůbec uráčí zvednout mu telefon.
Shrnutí? Jako mezinárodní vyjednavač je Donald Trump naprostá nula, která stačí ještě tak na vyhrožování dlouholetým spolehlivým americkým spojencům. V kontaktu s Putinem podobně jako během prvního funkčního období zaujímá subalterní pozici okouzleného obdivovatele ruského diktátora.
Zahození osmdesáti let diplomatických zkušeností
Spojené státy poprvé navázaly intenzivní diplomatické vztahy se SSSR během 2. světové války. První negativní zkušenosti s Moskvou a jejím principiálně silovým diplomatickým přístupem shrnul již v roce 1946 slavný Kennanův „dlouhý telegram“ odmítající původní „transakční“ přístup Trumanovy administrativy k americko-ruským vztahům.
Kennan vysvětlil konstanty ruské politiky způsobem, který v základních rysech stále platí. Ruští imperiální vládci považují vnější svět za principiálně nepřátelský. Stejně tak ho prezentují doma poddaným, mezi nimiž se netěší příliš silné politické podpoře. Avšak permanentní atmosféra obležení jim umožňuje odůvodnit uplatnění diktátorské vlády, což je jediný způsob vládnutí, jaký vůbec dokážou praktikovat.
Dokud ruští vládci nezaznamenají kompletní selhávání popsaného přístupu k vládnutí, bylo by chybou očekávat od nich mezinárodní vztahy vedené na základě „vzájemně výhodné výměny“. Zatímco se jedna, oficiální část ruských mocenských struktur snaží vystupovat víceméně ve stylu západních diplomatických standardů, druhá část dlouhodobě systematicky pracuje na podvratném působení v zemi, s níž se jedná. Přitom Kreml očekává, že čas pracuje po něj a „kapitalisté“ budou podléhat „nevyhnutelnému“ úpadku vydatně podpořenému činností ruských tajných služeb.
Být „měkký“ na Rusy skutečně nikdy nefungovalo, nikdy ve své historii to neocenili. Je mimořádně pochybné, že by se Trumpovi mohlo podařit dosáhnout opravdového ukončení ruské agrese diplomatickými prostředky. A každý, kdo byť jen letmo zná historii rusko-amerických vztahů, o tom od počátku nechoval nejmenší pochybnosti.
Je „inovace“ jen nové slovo pro ignoranci a nepodloženou sebedůvěru?
Donald Trump i Elon Musk si myslí, že jediné, na čem vůbec záleží, je přicházet s „nápady“ a „inovacemi“. Zjevně jsou oba v zajetí romantického pojmu geniality, což byl myšlenkový produkt konce 18. století. Oba jmenovaní mají ovšem ke skutečné genialitě nesmírně daleko. Trumpova série bankrotů i výkony Muskova managementu sociální sítě X či Tesly napovídají, že s genialitou se tu rozhodně nesetkáváme. Okřídlený citát ze Schopenhauerova spisu Svět jako vůle a představa, podle nějž „tajemství génia… spočívá v jasném a nestranném vnímání objektivního, podstatného a univerzálního“, se na oba patologické narcisy rozhodně nevztahuje a vztahovat nemůže.
Zatímco ubohá intelektuální kapacita mnohonásobného bankrotáře Trumpa je mimo seriózní diskusi, mnoho lidí přesto považuje alespoň Muska za nesporně schopného. Jak ale podrobně vysvětluje profesor Mark Edmundson, Musk je sice chytrý (ve smyslu mentální obratnosti), ale nikoliv už inteligentní, natožpak moudrý člověk. A je velikou chybou moderní kultury, že jedince vybavené schopnostmi rychle řešit matematické příklady nebo uspět ve všelijakých testech tak silně přeceňujeme.
Trumpovo a Muskovo ego je třeba vnímat především jako obrannou bariéru. Chrání před konfrontací s jinak nesporným faktem, že toho oba o světě nekonečně mnoho nevědí a existuje ohromný počet lidí kolem, od nichž by se nehledě na svou dospělost a pokročilý věk mohli poučit – kdyby toho ovšem vzhledem ke svému psychickému ustrojení byli vůbec schopni.
Romantické pojetí génia účelově čerpalo ze středověké křesťanské teologie a pracovalo s představou fenoménu, který záhadným způsobem spojuje přírodu s mimořádnými schopnostmi v oblasti osvojení a zvládání komplexních kulturních jevů.
Pokud jde o současnou americkou administrativu, u té je ovšem zřejmé, že její schopnosti osvojení a zvládání komplexních kulturních jevů se nacházejí na podprůměrné úrovni. Kvůli tomu přivádí dosud nejdůležitější světovou mocnost i celý svět na samotný pokraj upadnutí do barbarství.
