Jak ráda bych tak zůstala, zoufala si Věrka Kohnová. Nacisté dvanáctiletou pisatelku deníčku zavraždili

HISTORIE / Útlá knížečka v ošoupaných deskách a se zlatým nápisem Deník zaujme na sklonku padesátých let v domácí knihovně teprve desetiletou Janu Hůlkovou z Dobříva. Znovu a znovu si pročítá řádky psané rukou neznámé dívky. Když se své adoptivní maminky zeptá, komu deníček patřil, dostane se jí odpovědi: „Ten si u nás schovala Věruška. Měla si pro něj přijít po válce, ale už se nevrátila…“ 

Neznáme její tvář, neznáme přesné okolnosti ani datum její smrti, víme však, co si myslela, co ji v těžkých časech protektorátu těšilo, a čeho se naopak bála. A to díky deníčku, který na rozdíl od ní hrůzy druhé světové války v úkrytu přečkal.

Více než devadesát stran z pera teprve dvanáctileté dívenky je dodnes mementem stále se stupňujícího útlaku židovských obyvatel v Plzni, vrcholícího v jejích řádcích hrůzným slovem „transport“. Sama Věrka Kohnová, jeho pisatelka, se jen pár týdnů po posledním zápisku stala jednou z odhadovaného milionu a půl dětských obětí smrtící mašinerie holokaustu.

Nacistická šikana

Letos by možná slavila 95. narozeniny. Věra Kohnová se narodila na sklonku června roku 1929 v Plzni otci Otokarovi, prokuristovi plzeňské továrny na železné a kovové zboží Gustav Teller, a mamince Melanii, pečující o domácnost a o pět let starší sestru Hanku. Bylo jí sedm let, když se celá rodina přestěhovala do prostorného bytu v plzeňské Koperníkově ulici. Rodinné štěstí v jeho zdech ale nemělo dlouhého trvání.

O tři roky později, roku 1939, Věrčini rodiče úzkostlivě sledovali vpád nacistických vojáků do města. Ruku v ruce s nimi přicházely další a další protižidovské zákazy a nařízení. Židé najednou nesměli do biografů, divadel či kaváren, zapovězeny pro ně byly i veřejné parky či jízdy tramvají, nakonec ani nesměli opustit obec bez zvláštního povolení. Mnozí lidé se jim na ulici začali posmívat. A v září roku 1940 se pro židovské děti, tedy i Věrku a Hanku, zavřely také dveře plzeňských veřejných škol. Dočasně, jak všichni věřili. 

Útěchou v těchto skličujících dobách se pro Melanii Kohnovou a potažmo celou rodinu stalo její pevné přátelství s Marií Kalivodovou z Dobříva, obce asi pětadvacet kilometrů od Plzně, s ženou, která v osudu Věrčina deníčku sehrála později důležitou roli. 

Mám z toho legraci

Věra, stejně jako další židovské děti, se vzdělávala soukromě, v bytech jednotlivých žáků i učitelů, kterými byli nejčastěji židovští absolventi středních škol či vysokoškoláci, jimž se uzavřely univerzitní brány po listopadu 1939. Jako dárek ke zkouškám po konci školního roku 1940/41 dostala zápisníček a od srpna roku 1941 do něj po večerech psala své zážitky.

Tak se zrodil tichý svědek toho, jak protižidovská nenávist postupně prorostla i skrze nevinné starosti dvanáctileté dívky a vytrhla ji násilně ze světa her, dospívání, kamarádství s vrstevníky a prvního nesmělého pokukování po klucích. 

Zpočátku Věra prožívala změny ve svém životě jako náhlá a nečekaná dobrodružství. „Dnes byla první den škola u nás. My se totiž střídáme; každý týden je škola u někoho jiného. Mám z toho vždy legraci,“ zapsala si. Svou roli v tom hráli i učitelé, kteří se snažili svým žákům co nejdéle uchovat zdání normálnosti. 

Když počasí přálo, spojovali proto výuku s výpravou na „rybník“, dnešní Třemošenský rybník v Bolevci, což bylo jediné povolené koupaliště pro židovské návštěvníky v Plzni, jemuž se ještě dlouho po válce přezdívalo „Židovák“. „Rybník byl příjemné místo, avšak vyhrazené Židům, což znamenalo, že jsme sem nemohli brát naše (nežidovské) kamarády z předchozí školy. K rybníku chodili jen mladí lidé, protože pro Židy nefungovala veřejná doprava. Tím pádem tu byli jen ti, kteří mohli přijet na kole. Mí rodiče rybník nikdy neviděli…“ vzpomínal později jeden z jejích učitelů, Arna Ehrlich.

Dny plné dobrodružství a her

„Dnes byla maminka na rodičovském sdružení. Rodiče se tam dozvěděli, jak nám dopadla vysvědčení. Mám samé jednotky. Do smrti snad nepochopím, jak se to mohlo stát,“ radovala se Věra 29. srpna. Času na hry a koníčky měla stále zatím ještě spoustu.

Se svou nejlepší přítelkyní, sestřenicí Editou, jíž neřekla jinak než Eda, i dalšími kamarády se scházela na „Hanákojc louce“ (mezi dnešními ulicemi Radčickou a Karlovarskou), kde spolu dováděli, běhali a také hladili pobíhající psy, Židé již chovat domácí zvířata nesměli. Jindy se zase potulovali plzeňskými ulicemi, zvědavě nahlíželi do průjezdů starých domů, pokud jim počasí nepřálo, hráli pod střechami domovů nejrůznější společenské hry. V deníku popisuje třeba „foukandu“, kdy na stůl položili lehký míček a foukáním se snažili dát gól.

Doba věnovaná výuce ovšem stále více ustupovala povinnostem na rabinátě ve Smetanových sadech. „Děti se staly nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným,“ podotýká historik Jiří Sankot ve své studii s názvem Tajemství utrápené tváře z Koperníkovy ulice. Sama Věra si v září poznamenala: „Dnes jsem byla víc na obci a na rabinátě než doma. Od zítřka totiž budou nosit všichni Židé odznaky. Na obci s tím měli velikou práci, a proto my, děti, jsme jim musely pomáhat.“ 

Děti jako protižidovský nástroj

Kromě toho se také židovské děti podílely na registraci lidí do transportů, roznášely lístky po ulicích, na kolech je rozvážely do okolních vesnic. Jindy zase Věrka s ostatními pomáhala hlídat na rabinátě děti. „Je tam totiž útulek dětí, jejichž rodiče se připravují k odjezdu,“ píše v lednu následujícího roku. „Svěřili mně tedy jednoho malého chlapečka. Jinak jsem tam hrála ping-pong a měla jsem se dobře.“

„K organizaci protižidovské mašinerie byli ve stejné době v Plzni využívány i místní významné a uznávané židovské osobnosti,“ uvádí Sankot. Například židovský architekt Leo Meisl byl roku 1940 pověřen, aby přeměřoval byty plzeňských Židů. Výsledky jeho měření pak určovaly, kdo v nich bude bydlet.

Byt Kohnových o dispozici 4+1 se jevil podle Meislových měření jako příliš velký pro jednu čtyřčlennou rodinu. V roce 1941 jim tak na dveře zaťukali nejprve Stránští, později Steinerovi a bydleli spolu s nimi.„Když jsem se vrátila domů, myslela jsem, že omdlím. V pokojích bylo páté přes deváté. Mně se takové změny hrozně líbí. Zato ne mamince. Ze zkušenosti jsem se ani nepokusila pomáhat,“ líčila Věra, jak se náhle museli vměstnat do dvou pokojů, zpola zaplněných nábytkem.

„Odklidila jsem se do vyprázdněného pokoje, metala tam kotrmelce, dělala mosty. Za chvíli jsem shledala, že mám k nepoznání zamazané šaty. Nechala jsem tedy toho a odebrala se psát do deníku.“

Asi všichni odjedou

S blížícím se koncem roku 1941 se z deníčkových řádků začíná vytrácet lehkost a bezstarostnost, stále víc z nich na čtenáře doléhá strach a smutek. „Tak na shledanou v příštím roce, deníčku! Co asi bude ode dneška za rok? Bůhví!“ zní poslední zápis toho roku. Sedmého ledna si zapisuje: „Asi všichni Židi z Plzně odjedou. Budou tři transporty. V Sokolovně bude také shromaždiště, ve kterém budou Židi asi tři dny před odjezdem.“

A nakonec se verdikt dozvěděla i její rodina. „Jedeme ve II. transportě. Od neděle za týden, 18. ledna, už jdeme do Sokolovny a po několika dnech rovnou na dráhu,“ píše si Věrka 8. ledna. Stále více času trávila pomáháním na rabinátě, roznášením lístků do transportů, hlídáním dětí, balením zavazadel starším a nemocným a stále více na ni doléhalo zoufalství lidí okolo ní i v ní samotné. 

„Na včerejší den do smrti nezapomenu. Za jedno: byla to poslední neděle, co jsem doma. A za druhé: tolik jako včera jsem se ještě nikdy nenaplakala,“ svěřila se stránkám deníčku 12. ledna. „Maminka pláče pořád a je tak hrozně smutná a vše vidí černě. Já pláču s maminkou, protože je mi jí líto a Hanka pláče taky. Ty nejnutnější věci si sbalujeme, a sice každý zvlášť, protože tam nebudeme dohromady.“

Jak se mi bude stejskat!

„Už jsme tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my na jeho místo,“ zapisuje si Věra na poslední stránku deníčku 15. ledna. „Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začala psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půlrok mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“

Kohnovi se ještě naposledy před odjezdem rozloučili s maminčinou přítelkyní Marií Kalivodovou. A u ní, v bezpečí nežidovské rodiny, si kromě několika dalších věcí ukryli i Věrčin deníček.

Celkem tři transporty, označené jako R, S a T, odvážely židovské obyvatelstvo z Plzně a jeho okolí. V promrzlých vagónech pod dohledem vojenské stráže se v těch lednových dnech roku 1942 muselo rozloučit s domovy více než dva a půl tisíce lidí, šlo o jedny z prvních transportů v protektorátu vůbec.

Po několika dnech a nocích, které rodina Kohnova strávila namačkána mezi ostatními na zemi v sokolovně, 22. ledna nastoupila do transportu S. „Po nekonečné jízdě ponuře zasněženou krajinou dorazili do Bohušovic. Odsud pokračovali pěšky, každý s nákladem až 50 kg, do několik kilometrů vzdáleného Terezína,“ líčí jejich cestu historik Sankot. 

V likvidačním táboře stopa končí

V Terezíně Kohnovi dlouho nepobyli. Už 11. března byli nuceni ve své cestě do neznáma pokračovat, tentokrát do likvidačního tábora Izbica v Polsku. Jeho brány už nikdo z rodiny nikdy neopustil. „Zde byli pravděpodobně při příjezdu okamžitě zastřeleni,“ domnívá se Sankot.

Deníček se mezitím dočkal u Marie Kalivodové konce války a téměř celá padesátá léta odpočíval v poličkách její knihovny, dokud neupoutal pozornost adoptivní dcerky Jany, narozené v roce 1949, dvacet let po autorce deníčku. „Moje adoptivní maminka si o Věrušce nechtěla povídat, bylo to pro ni příliš bolavé téma a já jsem nechtěla čeřit emoce. Dnes mě mrzí, že jsem se neptala, že nevím, jak to přesně s deníkem bylo,“ svěřila se Jana Hůlková pro projekt Paměť národa.

Marie na konci šedesátých let svěřila deník pod ochranu knězi Jednoty bratrské Miroslavu Matoušovi. Ten jej u sebe střežil až do roku 2006, kdy se ve spolupráci s nakladatelem Zdeňkem Susou odhodlal k jeho vydání. Deníček přirovnávaný k slavnějšímu deníku Anne Frankové je dnes v držení pražského Židovského muzea.

Chtěla jsem říct, co Věrka už nemohla

Loni v únoru ožil dívčin smutný příběh znovu, tentokrát na stránkách knihy s názvem Deník Věrky Kohnové. „Před pár lety jsem se dozvěděla, že deník přechovávala moje prateta a nedalo mi to spát,“ prozradila v rozhovoru pro Český rozhlas její autorka, spisovatelka Jana Poncarová. „Deníček už byl jednou publikovaný, ale byly to jen Věrčiny zápisky. Šla jsem za Jiřím Sankotem a řekla, abychom se to pokusili vydat znovu a říct, jak Kohnovi bydleli před válkou a co se s nimi dělo potom.“

„Věrka měla možnost si deník psát jen půl roku, ale psala si zajímavé věci a zanechala svědectví o zpřísňování restrikcí vůči židovskému obyvatelstvu. Chtěla jsem za ni také říct i to, co Věrka už nemohla, tedy jak to bylo potom,“ dodala.

Na domě Kohnových v Koperníkově ulici v březnu roku 2022 Jana Hůlková slavnostně odhalila pamětní desku připomínající nešťastný osud nevinné dívky. „Bylo mi o trošku méně než Věrce, když jsem její deník objevila v knihovně mého adoptivního tatínka. Rodiče tehdy nebyli doma,“ uvedla.

„Vracela jsem se k němu v dobách, kdy mně bylo nejhůř, a říkala si: ‚Vždyť já vlastně žiju, a ona chudák ne.‘ Umím ho nazpaměť a každá zmínka o něm je pro mě velmi emotivní. Když mi Janička Poncarová poslala návrh pamětní desky, řekla jsem jí, že přesně takto jsem si Věrku představovala. Tato pamětní deska je mementem za všechny děti, které ve válce zahynuly.“