Současná Evropská unie si s bezpečnostní krizí nedokáže poradit. Problém ale není v ní samotné, jako spíše ve způsobu jejího vedení a v lidech, kteří stojí v jejím čele.

Naše civilizace rozhodně stojí za to, abychom ji bránili. Že je lepší než jiné civilizace, to potvrzuje i zájem migrantů z islámského světa. Kdyby už ve své podstatě nebyla lepší, nikdy by nemohla dosáhnout lepších výsledků jak v ekonomice, tak v politice, vojenství, v kultuře (to je ovšem diskutabilní, protože kvalitu kultury nelze dost dobře měřit, na rozdíl od její popularity), zdravotnictví, komfortu života a v bezpečí, kterému se těšíme v každodenní praxi.

Z pohledu islámského radikalismu bylo třeba západní civilizaci prohlásit za zlo, protože jinak by proti ní nešlo bojovat. Naší velkou chybou je, že jsme připustili, že civilizace těch, kdo hlásají nenávist k nám, má údajně stejnou hodnotu a váhu jako civilizace naše. Nemá. Důkazem je všední každodennost tam a zde, přičemž údajný nedostatečný duchovní rozměr současnosti (pokud jej někdo potřebuje) je ve skutečnosti charakteristikou obou – Západu i jeho antipoda.

Hlad po zodpovědných politicích

Evropská unie si se současnou krizí nedokáže poradit. Její dosavadní politická reakce je nanicovatá a nepovede k žádnému dobrému výsledku. Problémem není unie samotná, ale způsob, jakým je vedena a lidé, kteří ji vedou.

Datuje se to nejméně od roku 2000, kdy za portugalského předsednictví došlo k socialistickému spiknutí. Aktivně se jej účastnil i náš tehdejší předseda vlády Miloš Zeman, jenž je podpořil a ještě poštvával vlády dalších tehdy kandidátských zemí proti Rakousku, jehož občané svobodně zvolili Jörga Haidera a socialistům (všem) se nelíbilo, že je ve vládě. Posíleni, sestavili tito lidé a jejich následníci chatrč jménem Lisabonská smlouva, kterou bohužel podepsal (snad se zaťatými zuby a zdviženým obočím) i náš prezident Václav Klaus.

Dnešní EU, v níž dominují socialisté různé intenzity, je skutečně jinou EU, než do které jsme se domnívali vstupovat. Totéž, ale ne v takové míře, platí i o NATO.

Za většinu toho, co politikové realizují za našeho mlčení nebo i souhlasu, si pochopitelně můžeme sami. Měli bychom se zasadit o to, aby každá země nesla aspoň část odpovědnosti za sebe samu a aby to, co je v EU funkční (např. volný pohyb zboží, peněz a osob, jednotný trh, pravidelné konzultace politiků), zůstalo zachováno, a co je na škodu (např. směšné regulace, přehnané pravomoci Evropské komise, celý Evropský parlament) bylo jako nadbytečné opuštěno.

Migrace a boj s terorismem

Existuje přímá souvislost mezi migrací a zvýšeným nebezpečím terorismu v Evropě? Zatím ne, ale brzy se to změní. Nejenom že s uprchlíky skoro jistě přicházejí i vycvičení bojovníci, ale stoupá početnost společenství, která mohou tvořit zázemí pro teroristy, a z jejich členů mohou být teroristé rekrutováni.

Špatně zvládnutá migrační vlna z roku 2015 významně znejistila společnost v evropských zemích a v některých vedla ke vzniku nových radikálních politických seskupení a k posílení neonacistických skupin. Obojí mohou svým působením dál radikalizovat občany zemí EU a jakoby potvrzovat mezi migranty a jejich stoupenci správnost názoru, že jedinou řádnou odpovědí je terorismus.

Uprchlíkům musíme pomáhat, metody mohou být různé a máme tedy na výběr. Ekonomickým a dalším migrantům jednoznačně ne. Mají právo se o příchod pokusit, ale jen legální cestou, a když jsou odmítnuti, musí odejít tam, kde o ně budou mít zájem.

Západních demokracií není ve světě mnoho. To by nám ale nemělo bránit ve vytváření aliancí se stejně smýšlejícími demokratickými státy, politiky a seskupeními (v dnešním žargonu EU „proměnlivá geometrie“). Je nezbytné jasně definovat naše priority a ideová východiska, nebát se pojmenovat nástroje, které chceme používat, nebát se pojmenovat protivníky, nebát se prosazovat se a bránit se i silou.

Válka proti terorismu musí být válka totální (termín asi není moc populární), protože jen úplným zničením protivníka (vojenským, ideologickým, ekonomickým) dosáhneme toho, že nás přestane ohrožovat. Jenže vstanou noví bojovníci, takže nějaký boj bude asi permanentní součástí života několika příštích generací.

Václav Hubinger
Autor je sociální antropolog, orientalista a spisovatel. Působil jako český velvyslanec v Portugalsku, Keni, Brazílii a Turecku.

Článek vyšel na webu Pravý břeh.