Richard Bienert, který byl za protektorátu ministrem vnitra a posledním předsedou protektorátní vlády, měl složitý osud. Dalo by se čekat, že po válce ho za působení v tak vysokých funkcích v okupované zemi stihne vysoký trest. Dostal nakonec – přes protesty komunistů – „jen“ tři roky, ačkoliv bylo požadováno doživotí. Jak se to stalo? Odpovědí je jeho osoba a působení, které do obrazu stoprocentního kolaboranta nezapadá.
Richard Bienert (1881–1949) byl předurčen ke kariéře státního úředníka v Rakousko-Uhersku. To ovšem zaniklo a on měl na tom svůj podíl. Za první světové války, ač byl státní úředník, spolupracoval s domácím odbojem (Maffií) a jejím předním činitelem Přemyslem Šámalem. I proto potom za první republiky absolvoval slušnou kariéru v policejních kruzích. Byl ale také považován za schopného člověka, který dokázal policii zorganizovat, a byl oblíben.
V roce 1939 byl českým zemským prezidentem. Dne 1. září byl na několik hodin zatčen gestapem, ale po intervenci prezidenta Emila Háchy ho zase propustili. Složil slib loajality, takže mohl dál působit ve funkci zemského policejního prezidenta.
V lednu 1942 se stal ministrem vnitra protektorátní vlády. Pak se 19. ledna 1945 stal i posledním předsedou protektorátní vlády.
Muselo to být už dost zoufalé období.
Dne 29. března 1945 cituje protektorátní tisk předsedu vlády Bienerta, který při slavnostním uvedení nového předsedy Ústředí veřejných zaměstnanců řekl: „Zvláště v této době potřebujeme od veřejných zaměstnanců naprostou loajalitu a bezpodmínečné plnění všech příkazů. Politickou linii českého národa určuje státní prezident a vláda protektorátu, která má důvěru říše. Nikdo jiný nemá právo do našich věcí mluviti nebo zasahovati ani doma a tím méně za hranicemi.“
V tu dobu už muselo být jasné, jak všechno dopadne.
Dne 5. května 1945 v jedenáct dopoledne Bienert přijel za státním ministrem a faktickým vládcem protektorátu K. H. Frankem do Černínského paláce a přivezl mu dokument, kde Franka žádá o předání správy země do rukou své vlády. Zdůvodňuje to tím, že „mocenské postavení říše je ohroženo a viděno z hlediska situace celkově, stává se pochybnou říšská ochrana protektorátu“.
Než ale stačí návrh nějak probrat, přijdou informace, že se ve městě začalo střílet. Frank Bienertovi řekl, že než se o něčem bude jednat, je třeba, aby došlo k „zachování úplného klidu a pořádku“. Vyslal pak Bienerta promluvit do městského rozhlasu.
Udržení klidu, natož úplného, už ale nebylo v silách nikoho z těch dvou. Bienert se o tom měl přesvědčit záhy. Po poledni přijel na Staroměstskou radnici, aby v městském rozhlase pronesl prohlášení o konci protektorátu, ale povstalci ho zadrželi a předali České národní radě.
V červenci 1946 byl Bienert odsouzen k tříletému trestu vězení, ač prokurátor žádal doživotí. Bienert měl ale polehčující okolnosti, protože intervenoval ve prospěch zatčených a pomáhal rodinám pozůstalých. Tehdejší vládě se takový trest zdál málo, ale do rozhodnutí soudu přece jen nezasáhla. Z vězení byl Bienert propuštěn již 12. května 1947 kvůli svému vážnému zdravotnímu stavu. Neměl nárok na státní penzi a tak dožil s podporou své dcery a syna. Zemřel 3. února 1949.
Je to jeden z těch českých osudů, který se dá shrnout do věty: „Kdybych to nevzal já, přišel by tam někdo horší.“ V některých případech je to možná i pravda. Jestli má člověk svou duši ztratit, aby něco zachránil, to je věčné dilema nejen našich dějin. Z hlediska nějaké teoretické absolutní morálky nemá, ale to se snadno říká lidem, kteří podobné dilema nemuseli nikdy řešit.
