ROZHOVOR / Se senátorkou Adélou Šípovou jsme hovořili o tom, proč to ženy mají v české politice těžší než muži, proč odešla z pirátské strany, ale dále se považuje za její příznivkyni. Také o tom, jaké jsou skutečné politické problémy, o kterých se dneska v médiích příliš nemluví.

Je to pro ženu obtížnější být v české politice než pro muže?

Pro ženy to samozřejmě v něčem těžší je, protože jsou vystaveny větší pozornosti ohledně toho, co zvládají a nezvládají a jestli si vůbec zaslouží v politice být. Žen v politice je obecně výrazně méně, což neodpovídá tomu, kolik jich je ve společnosti. My máme v senátu 79 procent mužů a zdá se mi, že na nás společnost prostě hledí jinak. Jsem v politice už pět let a přesto bývají lidé, kteří mě dosud neznali, překvapení, že jsem senátorka.

Prostě senátorstvo si lidé představují jinak. Nejčastěji jako staršího váženého muže, který se po práci dětem věnovat nemusí. Že musí občas lítat po dětských doktorech, školách a řešit potíže teenagerů, to si naše společnost ještě tolik nepředstavuje. A proto političky bohužel stále čelí dotazům na rodinu, domácnost, partnery a zda díky politice některá z tradičních ženských rolí netrpí a rodina s tím. Není to k ženám fér. I politici jsou otcové od rodin. I oni by měli být svým dětem nablízku.

A také se řeší, jak se političky oblékají…

Samozřejmě. To je další nepříjemná rovina. Posuzování toho, jak se ženy oblékají, jestli nejsou hysterické, protivné, nemají výkyvy nálad a takové věci. Já jsem duší demokratka a dělám věci zejména proto, že jsem ráda, že můj hlas je slyšet, hlas ženy, hlas určité generace, hlas pracující matky, které záleží na tom, v jakém stavu odevzdáme zemi našim potomkům. Dobrá politika potřebuje, aby i tyto ženy do zákonodárství promítly zkušenosti této části společnosti, která rozhodně není zanedbatelná.

Profese politika není ve společnosti příliš oblíbená. Politici s trochou nadsázky mohou i za špatné počasí. Cokoliv řeknete, se může obrátit proti vám. Každé slovo pak musíte zas a znovu vysvětlovat. A političky de facto nemají právo na to udělat chybu. Být političkou je psychicky náročné, a to mohu říct jako žena, která má zkušenosti z další dost náročné profese.

Třeba jako advokátka?

Advokacie není úplně nejklidnější povolání, ale i tak je klidnější než politika. A to mám zkušenosti s trestním právem, litigacemi a veřejnými zakázkami. Samozřejmě se snažím s kolegy politiky dobře vycházet a věřím, že se mi to na půdě senátu daří. Ale je pravda, že v tak výrazně maskulinním prostředí, které tady je, to je mnohem náročnější než v prostředí, které by mi bylo mnohem přirozenější, například v nějakém genderově vyváženém pracovním kolektivu. A stává se, že dohadování nebo jednání o některých věcech jdou často mimo mě.

Před mnoha lety jsem četl rozhovor s jednou poličkou, která říkala, že poslanci si často různé důležité schůzky domlouvají v sauně, kam s nimi poslankyně samozřejmě nechodí…

My tady nemáme saunu, ale máme tady S klub.

Co to je?

To je taková restaurace v přízemí ve sklepě druhého paláce, kam mají přístup jenom senátoři, a tedy i senátorky, mají tam asi určité druhy lepších nápojů  a tam se kolegové scházejí. Že něco takového existuje, jsem se dozvěděla až po třech letech, když se mě náhodou někdo zeptal, jestli nejdu do S klubu. Myslím si, že nejsem jediná žena, která se něčeho takového prostě neúčastní. Jednak proto, že po práci spěcháme za našimi rodinami. Za druhé také proto, že bychom se tam asi necítily úplně dobře.

A v těchto momentech asi velmi pravděpodobně dochází i k dohodám, o kterých já samozřejmě nevím. Například obsazení některých funkcí, na které jako senátorstvo máme vliv. Namátkou obsazení Rady ÚSTR. Všimněte si, kolik žen sedí v Radě ÚSTR. A třeba se tam nebo někde jinde řeší i dnešní poměrně žhavé téma, a to jsou současné demografické výzvy, tedy jak a proč naše ženy „rozrodit“.

Rozrodit je zajímavý pojem. Vy sama máte pět dětí, tak jste docela „rozrozená“ a něco o tom víte. 

Ano, jsem docela rozrozená, ale zároveň jsem neměla nikdy pocit, že by někoho zajímala moje zkušenost. Že by se zeptal, co si myslím, proč moje vrstevnice nebo hlavně mladší generace děti nechtějí. Jako členka výboru pro záležitosti EU jsem byla v Maďarsku. To mělo jako svoji prioritu řešit demografické výzvy a chtělo být příkladem země, která ví, jak na to. Maďarsko dělá spoustu daňových úlev a výhod pro velké rodiny, nicméně výsledky to stejně nepřináší. Možná, že se v jednom roce některé ženy rozhodnou se „rozrodit“, protože to stejně chtějí, a tak to udělají i s daňovým bonusem. Ale když se na to podíváte v delším období, tak se stejně rodí stále méně dětí, takže to efekt nemá.

Můj názor „rozrozené“ ženy je, že současné mladé ženy mají více pracovních příležitostí, ale zároveň čelí velkým nejistotám ohledně bydlení. Tlaku rodiny a společnosti na to, že by měly mít více dětí a kolik, už dokážou lépe čelit. Jsou nezávislejší, už se více spoléhají samy na sebe. Nespoléhají už tolik na to, že je jednou bude někdo živit. Mít dítě býval způsob, jak být užitečná, když nebývalo zvykem mít stejné nebo vyšší vzdělání než váš manžel a dosahovat stejného platu. Automaticky se také předpokládalo, že to bude žena, která opečuje děti, stárnoucí rodiče a domácnost. Dnešní ženy to už takto nechtějí a podle mě se to už nezmění a je to dobře.  Mladé ženy dosahují dokonce vyššího vzdělání než mladí muži. Rozdíl v odměňování žen a mužů je ale stále 18 procent.

Mladé ženy vědí, že pokud si budou chtít udržet určitý životní standard, cesta je vyšší vzdělání a kariéra. A snáze toho dosáhnete bez dítěte nebo třeba jen s jedním dítětem. Tomu by měla ze strany státu odpovídat i strategie, jak těmto ženám jít v jejich plánech naproti. Jedině tak budou ženy ochotné porodit druhé, třetí nebo čtvrté dítě. A o to nyní jde, podpořit ženy v rozhodnutí porodit znovu.

A jsme u školek a podpory mužů v tom, aby i oni šli na otcovskou, aby svou ženu podpořili. Jenže u nás chodí na otcovskou dovolenou jen dvě procenta mužů. Nedivme se tedy ženám, že se rozhodnou jít jinou cestou, která je učiní také šťastnými. Já sama bych si přála, aby můj případný budoucí zeť na otcovskou šel a pomohl mé dceři udržet si dobrou práci, aby si byli skutečně rovni. Neinvestuji do svých dcer čas a úsilí, aby pak byly zavřené doma. Chci, aby i ony měnily svět.

Když se tedy ptám mladých lidí, proč odkládají narození dětí, tak jedním z důvodů je, že nevědí, kde by bydleli. Nájmy jsou vysoké, na hypotéku nedosáhnou, zejména ve městech, kde je nejvíce vhodné práce. Kromě toho současná generace mladých žen je emancipovanější a už si může říct, že nechtějí v tom prostředí, které je stále dost maskulinní, pořád dokazovat, že mají rovná práva. Je to únavné. Takže se  i nerovnosti v rodinných vztazích promítá do rozhodování, jestli ty děti budou mít nebo ne. 

Co se v české politice vlastně teď děje? Vidíme nápor extremismu, při posledních sněmovních volbách propadly extremistické hlasy různých hrůzostran, ale něco se láme. Současná vláda vydržela asi déle, než se čekalo, koalice taky. Ale co bude dál?

Myslím, že vláda čekala nejen, že se udrží, ale že bude opakovat ještě druhé funkční období. Tak jsem to vnímala, a tak mluvili někteří ministři nebo poslanci. Já se domnívám, že nastane na podzim velké překvapení, že to tak asi nebude, protože společnost je velmi nespokojená. Na vině bude asi do značné míry i dnešní turbulentní doba, jdeme z krize do krize.

 V roce 2021 propadlo hodně extremistických hlasů, je otázka, jestli se teď ty síly přeskupí, aby se jim to nestalo znovu. Mě to znepokojuje. U nás je poměrně nízká důvěra občanů v politiku, v instituce, pokud to srovnáme například se severskými zeměmi. Teď jsem byla nedávno v Norsku a tam jsem viděla, jak ty jejich instituce jsou odolnější. Politici vědí, že svým voličům musejí nabídnout nějakou vizi, a že se vláda umí s opozicí dohodnout. Zřejmě umějí lépe jednat, umějí dosáhnout přijatelného kompromisu. Norové se skutečně nehádají v parlamentu tak jako my. Jsou schopní se domluvit, že na půdu parlamentu už jdou s předjednanou záležitostí a už tam neprobíhá divadlo jako u nás. Jejich voliči to tak nechtějí a zároveň je odměňují větší důvěrou, je tam větší stabilita.

Je to otázka politické kultury?

Bohužel máme za sebou dědictví komunismu, které zaselo do společnosti velkou nedůvěru v instituce a pořád to do jisté míry pokračuje a ještě to nějakou dobu potrvá. Myslím, že musíme být trpělivější a nemůžeme chtít být hned jako v severských zemích. Zároveň mi ale už nevyhovuje, jakým způsobem proti sobě politici jdou. Nemám ráda konfrontační styl a nálepkování, protože ve chvíli, kdy se rozdělí společnost na černé a bílé, není šance na nalezení kompromisu. My, politici, můžeme opravdu mluvit jinak. Jasněji a současně odvážněji. Nebát se říct i nepopulární stanovisko, ale vysvětlit ho. Já si myslím, že i voličstvo to chce. Nikdo podle mě neočekává, že existuje politik, se kterým se názorově shodne naprosto ve všem. Politici se nesmějí bát vysvětlit svůj názor, předložit vizi a trvat na ní.

Co se teď děje s Piráty? Nemyslím nic konkrétního, spíš, co se děje s „pirátstvím“.

Česká pirátská strana je, jestli se nepletu, poslední pirátskou stranou v Evropě, která ještě v parlamentu funguje. Těm ostatním pirátským stranám už se bohužel tolik nedaří. Jde tedy asi o jakousi přirozenou vlnu. Já ji volit budu, byla jsem členkou pár měsíců a jsem registrovanou příznivkyní a držím jim palce. Zároveň myslím, že se Piráti dostali do bodu, který je výsledkem dlouhodobějšího dění. Je to specifická strana, která má i velmi netradiční název, který spoustu lidí neoslovil. Už v tu chvíli, kdy vznikla, vzbudila automatický odpor od lidí, kterým třeba vadil jenom ten název. 

Piráti kradou. Potápějí lodě. Berou si náklad, co není jejich.

Tak to někdo může vnímat. Něco, čeho se lidé bojí. Já jsem si tu stranu oblíbila, mám ji stále ráda, název mi nevadí, je v něm určitá revolta, občanský aktivismus a odpor. Tedy název takto chápu, jen prostě konstatuji, že asi automaticky navždy odradil spoustu lidí. Mě oslovil program, ne ten marketing kolem, jsem hodně zaměřená na obsah, méně na skořápku. Strana se díky názvu a osobnostem uvnitř stala centrem pozornosti a já jsem negativní a iracionální nálepky zažila sama ve své senátní kampani. Vznikl obraz, že Piráti jsou progresivisté, co propagují drogy, a lídr má dredy a je tam spousta dredařů a technařů.

Od svého počátku je to strana, která byla centrem takové pozornosti. Takhle vznikla a byla připravená do toho jít. S tímhle jsem byla ztotožněná, jen vstupem do vlády už tento náboj přestal fungovat. Nějak se nám nepodařilo tímto srozumitelně proplout. Pirátské straně skutečně nepomohla koalice se STAN, byť tu stranu respektuji a někdy spolupracujeme na některých zákonech. Pirátům neprospěl ani vstup do vlády. Vím, že byla velká poptávka, aby Piráti v té vládě byli, ale mě ve chvíli, kdy byly zveřejněny výsledky, překvapilo, že do toho Piráti půjdou, protože vláda by vznikla i bez nich a Piráti mohli být velmi dobrý partner v opozici. Nechali jsme opoziční lavice SPD a ANO, což nebylo dobře. Mohli jsme být velmi konstruktivní opozicí a něco prosazovat. 

Potom je tu samozřejmě digitální stavební řízení, které stranu strašně poškodilo. Jsem jedním z lidí, který v červenci loňského roku podle nového stavebního řízení zkolaudoval dům, tedy ten systém fungoval. Teď ho nový ministr zmrazil, takže se ustrnulo na půli cesty. Podle mě tedy dost zbytečně. Tam byl skutečně problém, že se zavádění systému mělo odložit, bylo na to potřeba více času. A to byla chyba na straně Ivana Bartoše, že to nenavrhl nebo neprosadil. Pak se dostal do patové situace. Tak obrovská změna, jako je digitalizace stavebního řízení a která má dopad na celou republiku, dopadne na všechny obce. A ne všichni vždy chtějí táhnout za jeden provaz. 

Na druhou stranu je nutné dodat, že to nebyl problém jenom Ivana Bartoše, ale celé vlády. Ve chvíli, kdy probíhaly krajské předvolební kampaně, někdo vymyslel pojem „zpackané digitální řízení“, kterým celý problém onálepkoval a de facto poslal k ledu. Přitom správným řešením mělo být sednout si na to s celou vládou a najít způsob, jak vychytat poslední mouchy a dotáhnout to do konce, ku prospěchu celé země. To se ale nestalo a za všechno teď pomyslně můžou Piráti, což zdaleka neodpovídá realitě. Bohužel to ani moc nešlo řadovým členům stranu vysvětlovat v rámci kampaně v ulicích. Všem házeli digitalizaci stavebního řízení na hlavu. A tak v krajských volbách Piráti dost propadli. Ivan Bartoš odstoupil a máme nového předsedu Zdeňka Hřiba. 

Myslím si, že hodně členů, kteří odcházejí, je prostě unavených. Potřebují si odpočinout, poodstoupit od politiky, a mně to přijde lidské a pochopitelné. Postupně jsme se dostali do fáze, kde jsme. Věřím, že tito velmi angažovaní lidé se zase časem v aktivní politice objeví.

Vy sama jste unavená?

Musím upřímně říct, že trochu unavená ano, ale není to kvůli pirátské straně, ale protože politické síly, jako jsou Piráti, nebo třeba Zelení v zahraničí jsou v současné době v útlumu úplně všude.  Liberální progresivní strany akcentující důraz na demokracii, evropanství, udržitelnost, klimatickou neutralitu, sociální solidaritu, lidská práva a humanismus jsou pod tlakem. A mně osobně jde o to, aby politici tohoto druhu nějak zvládli toto těžké období. Máme tu Donalda Trumpa, situaci na Slovensku a v Maďarsku, nevíme, co se stane za měsíc, za týden, probíhá velmi nebezpečný konflikt  na Blízkém východě, o kterém je velmi obtížné hovořit, a na Ukrajině. Mám obavy, aby každý politik, ať je z jakékoliv strany, tohle vydržel. Až se ukončí konflikt na Ukrajině a Ukrajina zvítězí, abychom mohli znovu nabízet myšlenky v tom rozsahu jako předtím. S důrazem na lidskou důstojnost a respekt jednoho k druhému.

Máte na mysli něco jako normální život?

Normální občanský život, který bude klást důraz na to, že se lidská práva mohou začít rozšiřovat. A že i ta planeta si zaslouží jemnější zacházení. 

Když jsem vystoupila z pirátské strany, tak jsem to nemyslela zle vůči té straně. Chci teď od toho dění poodstoupit a sbírám síly na to, abych mohla obhajovat mandát v příštím roce. Potřebuji si vyhradit síly na další měsíce. V senátu bych zůstat chtěla a být hlasem našeho liberálního klubu, který teď má pět členů a příští rok budeme tři z našeho klubu, kdo bude obhajovat. Chtěla bych to zvládnout se svojí rodinou s nějakou důstojnosti a v nějakém psychickém zdraví, takže mě mrzí, že v souvislosti s mým ukončením krátkého členství ve straně vznikl takový mediální zájem o moji osobu, ale už se méně mluví o tématech, kterým se věnuji.

O čem se nemluví a chtěla byste to říct?

Máme mnoho věcí, na kterých intenzivně pracuji, třeba téma dostupnosti bydlení, otázky zákoníku práce, reforma sociálních dávek. Mám někdy pocit, že média se zaměřují hlavně na to, jak fungují politické strany, jaké jsou šarvátky uvnitř stran. Je to pro voličstvo zajímavé, ale nikdy to nejde do hloubky. Být politikem je náročné, je to těžká práce. Média se dívají, kdo koho nenávidí, nebo kdo s kým vychází, a méně na témata, jak konkrétní politici vykonávají svůj mandát. 

Co mě osobně hodně trápí, je i to, jakým způsobem někteří politici kumulují funkce. Našemu občanstvu příliš nevadí, že nějaký poslanec nebo senátor je současně hejtman nebo starosta a dále pak například členem dozorčích rad městských firem a podobně. Naopak v tom vidí často i výhody. Něco takového by třeba voliči a voličky ve Skandinávii prostě nedopustili, protože si přejí být zastoupeni někým, kdo se cele věnuje mandátu, který ve volbách získal a za který je dobře placen. Navíc při svém působení zohledňuje jen jeden zájem. Nemusí třeba váhat zvednout ruku pro povinnost obce zřizovat dětské skupiny, nemusí řešit, jaký dopad bude mít jeho hlasování v parlamentu na jeho další funkci v obci. Ve Skandinávii sice kumulace funkcí není zakázaná, ale prostě by to politikům neprošlo, aby měli více než jednu funkci. Prostě by je nezvolili.

V České republice je bohužel poměrně uzavřený okruh osobností, které jsou připravené politiku vykonávat. Vzniká tak trochu privilegované uskupení politiků, kteří postupně pořád nabírají funkce a recyklují se. Stát se novým politikem je v současné době velmi těžké. Pokud se dostane na scénu nová osobnost, jsou to spíš takové kontroverzní typy. Zviditelňují se na sítích populistickými a extrémními názory.

Obyčejný občan mezitím o politiku ztrácí zájem, necítí svou důležitost, ztrácí motivaci ovlivňovat dění. Nejde k volbám a ani náhodou neuvažuje o tom, že by sám do politiky vstoupil. Piráti byli a snad ještě budou stranou, která dokázala přivádět nové tváře, obyčejné lidi bez předchozí politické zkušenosti, lidi se zkušeností ve své profesi, lidi z neziskovek nebo dokonce i docela obyčejnou mámu, jako jsem já. Moc bych si přála, kdyby něco takového pokračovalo dál. Držím jim palce.