Byl příchod Rudé armády na území Československa osvobození, nebo předehra další nesvobody? Pokud to bylo osvobození, tak jen takové, jak si ho představoval sovětský režim. S postupem Rudé armády přicházeli i příslušníci sovětských tajných služeb Smerš a NKVD. Pozornost nevěnovali jen vlastním vojákům, ale také občanům cizích států, kteří podle jejich představ mohli znamenat nebezpečí pro ambice sovětské moci na dobytém území. Přinášíme článek, který najdete, kromě mnoha dalších, v novém čísle Revue Forum již v pondělí 11. května.
Jisté je, že tajné služby neimprovizovaly, ale šlo se najisto. Co bylo tajné tehdy, je do značné míry tajné i dnes. O tom, co se stalo s mnoha lidmi odvlečenými do SSSR, nevíme stále nic. Československo se o osudy bývalých spoluobčanů po roce 1989 zajímalo, ale ruské úřady se příliš nesnažily odpovídat na dotazy. Informace totiž leží ve stále ještě neodtajněných archivech.
V roce 2003 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu publikaci „Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955“. Tady se dozvídáme aspoň o podstatě toho, co se tehdy dělo.
Zadržování a odvlékání probíhalo už od konce roku 1944. Oběti byly pak většinou hned převezeny do sovětských vojenských táborů v Německu a Polsku nebo do věznic v SSSR. Tam s nimi probíhaly soudy a byly udělovány tresty mnoha let v táborech nucených prací.
Kdo všechno patřil mezi postižené
Začalo se hned, jak to bylo možné: „Zatýkáni a odvlékáni do Sovětského svazu byli Rusíni i Ukrajinci, Češi i Slováci, Maďaři i Němci. Mezi zadrženými byli vedle sebe členové a přívrženci předválečné agrární strany a předválečných i okupačních maďarských stran, dále příslušníci ruské emigrace, které Československo ve dvacátých letech využívalo v místní správě, a samozřejmě také ukrajinští nacionalisté… Počet odvlečených odhadují různí autoři na několik desítek tisíc.“
Na území Podkarpatské Rusi byl od zimy 1944 až do přičlenění k Sovětskému svazu v červnu 1945 odvlečen neznámý počet osob. „Hlavním cílem byla likvidace všech potenciálních odpůrců Sovětského svazu a představitelů demokratických občanských a politických kruhů, zastrašení pročeskoslovensky orientované veřejnosti a zabránění jakýmkoliv náladám ohrožujícím připravované připojení území k Sovětskému svazu.“
Totéž probíhalo na území Slovenska od počátku roku do jara 1945. Také to byly desetitisíce lidí. Ti byli obviněni z válečných zločinů, které spočívaly v údajné účasti v bojích na straně Německa nebo Maďarska. Také šlo o členy aktivistických proněmeckých organizací Slovenského štátu a ukrajinské nacionalisty. Odvlečeni byli někdy lidé prostě jen proto, aby pracovali na poválečné rekonstrukci Sovětského svazu, a to aniž se něčím provinili.
Na území dnešní České republiky jevily sovětské tajné služby v době od dubna 1945 do počátku roku 1948 zájem zejména o představitele bývalé ruské antibolševické emigrace, kteří žili v Československu od počátku 20. let. Byli to absolventi československých vysokých škol a – jak uvádí publikace ÚSTR – lidé „ve své většině tvořící integrální součást československé meziválečné společnosti (generalita a vysocí důstojníci československé branné moci, profesoři na československých vysokých školách, lékaři, autoři významných architektonických děl, technici, úředníci státní správy a podobně). Převážně šlo již o československé občany, případně osoby dlouhodobě žijící v ČSR a držitele mezinárodního průkazu totožnosti uprchlíka ze sovětského Ruska.“
Zvláštní skupinou pak byli Češi, kteří před bolševickou revolucí roku 1917 žili v Rusku a vrátili se do vlasti. Došlo i na československé občany, kteří se nějak znelíbili sovětským představitelům. Obviněni mohli být třeba na základě paragrafu 58 trestního zákoníku RSFSR, který stíhal projevy „kontrarevoluce“.
Plánovalo se dobře
„Průběh operace proti bývalým ruským emigrantům od počátku ukazoval na dokonalé naplánování celé kampaně. Kromě neomylného směřování ruských operativců vždy na přesné adresy, kde se určené osoby skutečně nalézaly, jasně vyplývá neméně přesně připravený další postup. Často velmi intenzivní výslechy zadržených neměly však žádný vliv na předem dané obvinění ani na rozsudek.“
Za všechny odvlečené jmenujme osud generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského (1883–1951). Ten pocházel z ruské šlechtické rodiny. Za první světové války bojoval v československých legiích, pak proti bolševikům v Kolčakově armádě a ve Wrangelově vojsku. V roce 1921 odjel do Československa, kde získal občanství, působil v armádě a v roce 1929 byl jmenován armádním generálem. Za okupace spolupracoval s odbojem. Příslušníci NKVD ho zatkli 12. května 1945 v Praze a odvezli ho do SSSR. Zemřel tam v jednom z lágrů v roce 1951.
O osudech těchto lidí se pochopitelně nesmělo celá desetiletí nahlas mluvit. Proto vzniklo občanské sdružení Oni byli první. Jeho předsedou byl známý publicista, dnes již zemřelý Vladimír Bystrov. Ten pro Český rozhlas v květnu 2005 popisoval, jaká byla emigrace z Ruska a Ukrajiny, která k nám ve 20. letech přicházela: „Ruská, ukrajinská, a jak dnes říkáme, i běloruská emigrace v Československu byla opravdu zvláštní. Do Československa zamířili mladí lidé, prošlo jich tu kolem třiceti tisíc. Studovali na různých vysokých školách, respektive na všech tehdejších vysokých školách v první polovině 20. let. Čili vytvořila se tu velice silná vrstva mladé inteligence, k níž ještě přibyly vědecké a pedagogické kádry, které československá vláda sehnala z celého světa, aby pomohly při výuce především z jazykového hlediska. Byla to tedy vysloveně intelektuálská a díky mladým lidem silně demokratická vrstva.“
Že šli příslušníci sovětské tajné policie podle předem připraveného plánu, vysvětluje Bystrov takto: „Předpokládáme, že NKVD nebyla neschopná organizace a sledovala své nepřátele už dlouho před válkou. Musíme si uvědomit, že hovoříme o lidech, kteří byli autentickou emigrací z 20. let. Pak ale přibývaly další vlny lidí, kteří už nějakou dobu v Sovětském svazu žili, a tam ta infiltrace samozřejmě byla velká.“
Kolik lidí NKVD odvlekla a jaké byly osudy jejich rodin?
„My víme jenom o těch, o nichž nám svědectví vydávají československé nebo české archivy, to znamená o lidech, které někdo hledal. Hledaly je především české rodiny, protože ty se nebály. Ruské rodiny se buď zakopaly, nebo utekly, nebo prostě zmizely taky. Takže máme zdokumentováno čtyři sta lidí, které někdo u nás hledal. Jinak se předpokládá, že to bylo asi tisíc lidí, kteří byli odvlečeni. Ti, o kterých víme ze skoupých ruských pramenů, byli většinou odsouzeni vojenskými tribunály k dlouholetému vězení v táborech Gulagu. Ze čtyř stovek se jich vrátilo sedmdesát. A jejich rodiny? Ty se snažily přežít,“ říká Bystrov.
Obdiv vystřídalo vystřízlivění
Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR přispěl v roce 2015 do ankety historické revue Paměť a dějiny k tématu „osvobození“ příspěvkem, kde píše o tom, že jisté vystřízlivění z idealizovaného obrazu Rudé armády přišlo brzy: „Obrovský obdiv ke grandióznímu vítězství druhdy podceňovaného Sovětského svazu však brzy u nemalé části obyvatel vystřídalo rozčarování či přímo zděšení nad chováním mnoha sovětských vojáků. Samozřejmě nejintenzivněji si tyto pocity prožily ony tisíce znásilněných žen, především na Brněnsku, ale také všichni, kteří byli ‚jen‘ napadeni a oloupeni. Ne náhodou musel komunistický ministr informací Václav Kopecký záhy nechat vystřihnout z filmového týdeníku o jaltské konferenci sekvenci, jak Roosevelt hledí na Stalina, který se dívá na hodinky. ‚Davaj časy!‘ volali totiž lidé spontánně v českých kinosálech. Především však samotný fakt, že naprostou většinu země včetně jejího hlavního města osvobodila Rudá armáda, významným způsobem napomohl nástupu komunistů k moci. Sovětské vedení si tento potenciál dobře uvědomovalo – proto 5. května 1945 Američanům zalhalo, že pražská operace Rudé armády už začala, ať tedy do Prahy nepostupují.“
To všechno by se mělo připomínat, a to nejen nám tady, ale také dnešním představitelům Ruska, kteří nechápou, proč je národy půlky Evropy nepovažují za osvoboditele.
