FOTO: Wikimedia Commons
Amerika je země příležitostí. V posledních měsících dávala nečekaně velké příležitosti šiřitelům konspiračních teorií a hoaxů. Skoro to vypadá jako spiknutí proti Americe, jehož se účastní sami Američané. Kde se vzal tento fenomén? Co mají společného bible, wrestling a počítačové hry? To všechno je součástí kulturního propletence, který má na svědomí, že Američané dlouhodobě patří k největším fanouškům konspiračních teorií.
Asi polovina Američanů věří nejméně jedné spiklenecké teorii, většinou ale lidé mají sklon věřit několika najednou. Pokud pochybujete, zkuste zapátrat ve své paměti. Kolik znáte hypotéz o pachatelích atentátu na J. F. Kennedyho? Už jste slyšeli, že žádné Apollo na Měsíci nepřistálo? A co spekulace o tom, že 11. září zorganizovala CIA? Osobně mám nejraději víru, že Elvis Presley ve skutečnosti nezemřel v roce 1977, ale stáhl se do ústraní. Ovšem ne vždy mají spiklenecké mýty takto dobromyslnou povahu, a někdy jsou vysloveně nebezpečné, pro Ameriku i pro ostatní svět.
Nespokojené státy
Americké konspirační teorie se nejčastěji váží na kritické zlomy v tamních dějinách. Třeba útok na Pearl Harbor, který vedl k rozhodnutí USA vstoupit do 2. světové války, proti vůli velké části společnosti i politiků. Jen na půdě Kongresu se vyšetřoval devětkrát! Jinou výraznou kapitolou byl „Red scare“ čili „Rudý strach“, tedy obava, že klíčové americké instituce ovládli komunističtí agenti.
Od té doby se víceméně každých pár let zrodí další silné konspirační téma. Z Ameriky pochází i přesvědčení, že kondenzační stopy za letouny jsou ve skutečnosti chemikálie, které mají z občanů udělat poslušné otroky. Totéž platí o různých protiočkovacích hoaxech nebo vládou údajně utajovaném přistání/ztroskotání UFO.
Existují „sektorové smyšlenky“, například víra propagovaná některými černošskými aktivisty, podle kterých drogy nebo HIV šířili mezi černým obyvatelstvem agenti FBI. Samostatnou kapitolu tvoří medicínské pověry, vzpomeňme na nečekaný úspěch proticovidového bělidla. Šířily se i kolem Obamovy zdravotní reformy, podle kterých měly tajné komise rozhodovat o smrti starých a nemocných lidí. V souvislosti se současnou kulturní válkou ožila i teorie o tajných táborech pro Američany, kteří se nepodřídí vládě („FEMA prisons“).
Konspirační teorie, které se vyrojily v poslední době a vyvrcholily útokem na Kapitol, tedy vyrůstají z velmi zúrodněné půdy. I proto bylo pro tolik lidí snadné uvěřit, že světu vládne satanisticko-pedofilní klika, provozovaná manželi Clintonovými a Georgem Sorosem. A při vší úctě, i velká část protitrumpovsky orientované debaty o „ruské stopě“ byla konstruována podle konspiračního vzorce – „sice nemáme důkazy, ale víme, že je to pravda“. Totéž se opakovalo po 6. lednu, kdy nejen část pravice, ale i nemalá část levice bez problémů a bez jakýchkoli podkladů spekulovala o spikleneckém pozadí těchto událostí.
Proč ale Amerika, a proč zejména v těchto letech? Část vysvětlení jistě souvisí s rozšířením internetu, s působením zahraničních tajných služeb, nebo úzkostí éry, v níž Amerika (a nebo „bílý muž“) ztrácejí své postavení. To vše může hrát roli, ale nás bude zajímat něco jiného: Co v americkém prostředí způsobilo, že zdánlivě „Spokojené státy“ mají takovou slabost pro konspirace a hoaxy.
Otcové pošetilci
Tradiční evropská přezíravost vůči USA často stojí na přesvědčení, že zatímco Starý kontinent je kulturní a duchovní, americká kultura je mělká a postavená na chladné kalkulaci. Jenže při bližším pohledu to často vypadá opačně. Američané někdy trpí překvapivými výšlehy iracionality, a události z 6. ledna před Kapitolem byly spíš jen viditelným projevem tohoto spodního proudu amerického života. Jeho kořeny sahají možná až do samotných počátků americké společnosti, dávno před založením státu.
Tak alespoň praví jedna z teorií, která tamní slabost pro teorie spiknutí spojuje s počátky puritánského osídlení po roce 1620. „Otcové poutníci“ byli odpadlíci, náboženští disidenti, kteří z Anglie museli odejít i kvůli svému přesvědčení, že mají právo sami rozhodnout, co je a co není pravda, bez ohledu na církevní a jiné autority. Zvláštním způsobem tak spojovali silnou víru s vyhraněným „epistemickým individualismem“.
I když byli jen málo početnou skupinou (která se navíc neustále dále tříštila, protože každý měl přece právo věřit ve svou pravdu), jejich způsob uvažování se dále replikoval. Stal se jedním ze stavebních kamenů americké psýchy, a osvojily si ho i masy lidí, které přišly do Ameriky dávno po Otcích poutnících. Proto má možná tolik Američanů „anarchistický“ pocit, že jim nikdo nebude říkat, jak se věci mají, ať už vědci, politici nebo média.
Americký typ protestantství se také od počátku vyznačoval silným „biblickým literalismem“, doslovným čtením Písma. A to nejen ve věcech víry, ale třeba i historie, astronomie či geologie. Zatímco jiní křesťané, včetně evropských protestantů, už dávno nemají problém s vědeckým výkladem některých otázek, evangelikálové trvají na doslovném chápání textu. To ovšem předpokládá způsob uvažování, který stojí na přesvědčení, že stačí zapátrat ve svém srdci. I proto se tolik vyznavačů konspirací vyskytuje v evangelikálním prostředí.
Americké křesťanství zdůrazňuje rysy, které jsou potenciálně přítomny v křesťanství jako takovém, ale za oceánem hrají mnohem silnější roli. Například všichni křesťané jsou od malička „trénováni“ ve schopnosti věřit i tomu, co není vidět. Nebo ještě jinak: Akceptovat i věci, které (zdánlivě) nedávají smysl. Ve vyhrocenější formulaci by to byla oddanost dvěma předpokladům: „Moudří tohoto světa“ nejsou schopni vidět Pravdu. Tu vidí jen ti, kdo jsou ochotni stát se „blázny“. A za druhé: Že mocní záměrně brání tomu, aby pravda vyšla najevo.
V křesťanství je též obsažena silná touha po naprosté čistotě a nedůvěra v hmotný svět. A také apokalyptický způsob uvažování, případně nutkavé hledání Satana a jeho pomahačů. Tento způsob uvažování už nemusí být vůbec vázán na praktikování křesťanství, zbyl jako sklon v americké společnosti, a za určitých okolností je snadné ho aktivizovat. Tak vzniká prostředí, v němž se alternativním pravdám dobře daří.
Spící rozum
Amerika nestojí jen na ramenou zanícených Otců poutníků, ale i osvícenských racionalistů. Na ně se ostatně přímo odvolávají i Otcové zakladatelé americké republiky. A právě osvícenství může paradoxně hrát určitou roli v tom, jak se konspiračnímu smýšlení za oceánem daří.
Osvícenství se už svým názvem hlásí k projektu vymýcení veškerého tmářství. Přece lze všechno vysvětlit racionálně. Jenže tento naivní optimismus, na nějž se Amerika i dnes ráda odvolává, možná přispěl k rozvoji vlastního opaku. Jakmile přistoupíme na to, že vše je možné vysvětlit, popsat a případně systemizovat, vzniká nevyhnutelně nebezpečná sféra mezi poznaným a nepoznaným – a tu osvícenský způsob uvažování obtížně zvládá. Jak kdosi napsal: Jakmile Carl Linné sestavil svůj systém přírody, v myslích obyčejných lidí nechtěně vytvořil prostor pro démony a strašidla a další obyvatele polosvěta magie a záhad. Démoni se pak snadno zabydlí i v politice.
Podle jiných názorů se osvícenství zasloužilo o vznik novodobé iracionality ještě jinak. Do začátku novověku byli lidé smířeni nejen s tím, že ne všemu mohou rozumět, ale také, že ne vše mají ve svých rukou. Bůh, Prozřetelnost, Osud nebo Příroda hýbali lidskými životy. Pak se ale náhle lidé dozvěděli, že to oni jsou pány svého osudu, ovšem tento tlak byl těžko snesitelný. Snesitelnější byl, pokud ho neutralizovala kapka iracionalismu. A nebo naopak: Pokud platí, že o všem na světě rozhodují lidé, pak je logické za každou věcí na světě očekávat nějaké vědomé lidské rozhodnutí – pád burzy, války, choroby. To je pro konspirační teorie charakteristické: Náhody neexistují, a velké události musejí mít „logicky“ velké příčiny.
A tak v době, kdy Amerika budovala svůj mýtus samostatných a nezávislých dobyvatelů země a budovatelů průmyslové velmoci, zrodili se její neviditelní nepřátelé: Ilumináti, zednáři, Vatikán (stál prý i za vraždou Abrahama Lincolna), k zajímavým položkám patřil „Velký náčelník“, geniální indiánský supervůdce, který podle dobových představ řídil z tajného úkrytu všechna indiánská povstání.
Revoluce proti lidu
Třetí tradicí, na které americká republika stojí, je revoluce z let 1765–1783. Kolonisté si vydobyli svobodu na Británii a založili nezávislou republiku. Od té doby americké myšlení a cítění provází neustálý strach nejen ze zahraničních úkladů, ale také z hrozící domácí tyranie, ze spiknutí proti lidu, které by povstalo zevnitř republiky.
V souvislosti s posledním vývojem je zajímavé, že tento motiv používal jak Trump („washingtonská bažina“, „ukradené volby“), tak i jeho odpůrci („pokus o převrat“). Americké zaujetí obavami z uzurpace moci se projevuje silnou podezřívavostí vůči jakékoli státní autoritě. Je to vidět i na hollywoodských filmech, které s oblibou popisují boj osamělého a odhodlaného jedince proti „vládě“, jejíž úmysly nejsou z podstaty věci dobré. V několika takových snímcích hrál i Arnold Schwarzenegger, ten, který se letos v emocionálním videu postavil proti Trumpovi právě ve jménu obrany konsolidované státní moci – nic ve zlém, Arnie…
Toto běsnění proti veškeré státní moci není vždy jen zábavné, má i nebezpečné podoby. K takovému vidění světa se hlásila řada osamělých střelců nebo různých rasistických skupin. I debata o držení zbraní je prodchnuta přesvědčením, že lidé mají mít možnost bránit se vládě, a odvolává se přitom na zkušenost z konce 18. století. Ke světu představ, že kdosi lidem ukradl jejich zemi, patří i různé podoby víry v New World Order, teorie o „Great replacement“ (řízeném nahrazení bělochů nebělochy) nebo některé násilné podoby krajní pravice.
Problém s Trumpem možná netkvěl v tom, že hrál na strunu podezření vůči státu, což je zavedená podoba amerického populismu, ale že setřel rozdíl mezi populismem a vyloženě zhoubnými proudy v americkém životě. Mohlo se to ale stát právě proto, že tento motiv byl lidem dobře srozumitelný.
Národ jelimanů
Podle jedné domněnky jsou Američané národ, který je disponován věřit neuvěřitelným věcem, a sice z důvodů evolučně-psychologických: Kolonie byly téměř od počátku obchodními podniky, které potřebovaly přilákat nové evropské podílníky. Vyselektovali se tak snílci, ochotní věřit něčemu, o čem se sami (ještě) přesvědčit nemohli. Tak se zrodil určitý typ americké naivity, který Evropané rádi (mylně) přičítají nedostatku solidního „evropského“ vzdělání nebo krátké historické zkušenosti.
Ovšem i v Americe existuje proud myšlení, který se obává amerického antiracionalismu, případně antiintelektualismu (snad vzdáleného bratrance našeho „selského/zdravého rozumu“, který také zažívá velký návrat v podobě volání po „normálním světě“). Spisovatel Isaac Asimov mluvil o americkém „kultu ignorance“ a historik Richard Hofstadter dokonce sepsal dějiny antiintelektuálního sklonu v americkém životě. Odpor k elitám a k vědění je podle něj vetkán do americké politické a sociální tkáně.
Jiný proud s obavami sleduje hloupnutí prý původně bystrého národa. Na počátku stálo dnes už klasické dílo filosofa Allana Blooma Uzavírání americké mysli z roku 1987. Kniha se navzdory své náročnosti stala bestsellerem, a od té doby se objevují nové variace na toto téma, které vyjadřují tíseň z horšícího se školství, úpadku úrovně veřejné debaty nebo vlivu internetu na myšlení. Stačí se podívat na názvy titulů jako „Nejhloupější generace“, „Idiotská Amerika“ nebo „Éra amerického nerozumu“.
Novinář Kurt Andersen vidí počátek úpadku dnešní Ameriky v roce 1955, kdy byl otevřen první Disneyland. Propojení byznysu a fantazijního světa prý Američany odnaučilo schopnosti vnímat rozdíl mezi realitou a fikcí: „Co se zrodilo v Disneylandu, tam nezůstalo“.
Evropané cítí, že Američané jsou jiní, a přičítají to oné zmíněné prostoduchosti. S údivem hledí na fenomény, jako je „wrestling“, tedy zápas, v němž se boj, a dokonce i bolest jen předstírá. Z hlediska amerického způsobu uvažování taková nerealistická podívaná dává smysl. Bojuje se opravdu, nebo ne? O to přece vůbec nejde, divákům je to jedno.
Skutečná skutečnost
Na bourání hradby mezi fantazií a realitou se podílel také rozvoj nového druhu počítačových her. Místo videoher, hraných pomocí konzolí, nastoupily „alternate reality games“, které sice také používají počítače, ale jejich hracím prostředím je celý svět. Tyto ARG jsou založeny na tom, že sami hráči rozvíjejí základní motiv, hledají své informace, a současně „informace“ vytvářejí, zanechávají na síti záznamy o smyšlených firmách, vymyšlené rozhovory, články i fotografie. Ty zase nacházejí a používají jiní.
Stírá se nejen rozdíl mezi „tvůrci“ a „hráči“, ale i mezi realitou a fikcí, přičemž dobře vymyšlená fikce je chápána jako reálnější, nebo přinejmenším cennější a zábavnější než realita sama. Ve spojení se sebedůvěrou potomků lidí, kteří se sami rozhodli hledat pravdu v Písmu, mají mnozí lidé pocit, že to, co si myslí, sami zjistili a zvážili („I did my research“), jakkoli ve skutečnosti celou dobu běželi jako ohaři za falešnou stopou. Z tohoto světa je velmi těžké najít cestu ven.
Prostředí, v němž je těžké rozlišovat mezi výmyslem a skutečností, umožňuje politikům snadno vytvářet vlastní referenční rámec, hra na alternativní realitu může pohltit skoro celou politickou sféru. Je to pozadí, na kterém vznikl fenomén QAnon, komplexní konspirační teorie o spiknutí zvrhlé elity, která lidu ukradla nejen jedny volby, ale vlastně celý stát.
Zdrojem informací (které hráči dále ochotně rozvíjejí) je anonymní zdroj „Q“, údajný vysoce postavený zasvěcenec zevnitř státního aparátu. Ten, kdo na síti vystupuje jeho jménem a zásobuje lidi podněty, vlastně drží gigantické dálkové ovládání milionů lidí a hraje svou vlastní hru. Je fascinující pozorovat, jak lidem, kteří prý „bojují proti spiknutí“, nevadí, že nevědí, kdo Q je, o co mu jde, a kde vlastně sídlí. Zápal hry, potřeba cítit, že vím víc než jiní, odpor ostatních, a případně i sklon neodpadnout od víry, do níž už jsme vložili příliš mnoho nadějí, udržování konstrukce pomáhají.
My, rozšafní Evropané, máme pocit, že stále stojíme mimo tuto směs politiky a alternativní reality, a snad je to i pravda. V našich očích dokonce Amerika kvůli tomu ztratila velký kus respektu. Jenže dění ve Spojených státech, nás, budoucnost naší svobody a demokracie, ohrožuje srovnatelným způsobem, jen s tím nemůžeme moc udělat. Zatím čekáme, a doufáme, že Američané prohlédnou, ti napravo, ale i ti nalevo, kteří si o sobě myslí, že se jich problém netýká. Pokud ale je pravda, že v americké společnosti je sklon k fantastickému vidění světa zakořeněn od počátku, trocha toho amerického bláznění s námi zůstane navždy.
Jan Fingerland je komentátor Českého rozhlasu Plus, kde připravuje pořad Názory a argumenty, studoval politologii, filosofii a religionistiku v Praze, Yorku, Stockholmu a Jeruzalémě, věnuje se zejména kultuře, dějinám a náboženství Blízkého východu
