Nacistický soudce Roland Freisler. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de
Adolf Hitler označoval Rolanda Freislera za bolševika, ale přesto ho pověřil popravami hlavních politických odpůrců Třetí říše. Předseda Lidového soudu Třetí říše Roland Freisler byl podle slov amerického historika Williama L. Shirera „po Heydrichovi snad nejzlověstnějším a nejkrvelačnějším nacistou ve Třetí říši“. Než se však stal Hitlerovým fanatickým stoupencem, zastával diametrálně odlišné názory.
Po vypuknutí první světové války se Roland Freisler, rodák z dolnosaského Celle, přihlásil jako dobrovolník na frontu. Protože na bojišti projevil mimořádnou statečnost, byl vyznamenán Železným křížem 1. a 2. třídy. Freislerova bojová cesta však nebyla dlouhá. V roce 1915 byl zajat Rusy. Když byl v zajateckém táboře, vypukla v roce 1917 ruská revoluce a k moci se v Rusku dostali bolševici.
Roland Freisler byl hluboce ovlivněn komunistickými myšlenkami, četl díla Marxe a Engelse a naučil se poměrně dobře mluvit rusky. V roce 1918 se němečtí zajatci začali hromadně vracet domů, ale Freisler zůstal v Rusku zachváceném občanskou válkou.
O tomto období života Rolanda Freislera je známo jen málo. Podle jedné z verzí událostí byl po vstupu do bolševické strany jmenován potravinovým komisařem (tituly tehdy používané jsou ale nejasné, teprve později získaly ustálený význam) a měl na starosti zásobování státu potravinami. Podle jiné verze dokonce odešel pracovat do státní bezpečnostní organizace VČK, obecně známé jako „Čeka“.
V roce 1920 se Roland Freisler vrátil do Německa a věnoval se právnické profesi. Zcela změnil své politické názory a v roce 1925 vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany.
Freisler se celý život snažil odsunout svou bolševickou minulost do zapomnění, projevoval fanatickou osobní oddanost Hitlerovi a sám sebe označoval za Vůdcova „politického vojáka“.
Vůdce Třetí říše si však tuto trapnou skutečnost o minulosti svého nohsleda vždy pamatoval a napůl žertem o Freislerovi mluvil jako o „našem bolševikovi“.
Freisler byl přesvědčeným nacistickým ideologem a využíval svých právnických schopností k tomu, aby jeho teorie adaptoval do praktického zákonodárství a soudnictví. Vydal spis s názvem Rasově-biologický úkol spojený s reformou trestního práva mladistvých. V tomto dokumentu tvrdil, že „rasově cizí, rasově degenerovaní, rasově nevyléčitelní nebo vážně defektní mladiství“ by měli být posíláni do středisek pro mladistvé nebo nápravně výchovných zařízení a odděleni od těch, kteří jsou „německy a rasově hodnotní“.
Důrazně se zasazoval o vytvoření zákonů, které by trestaly Rassenschande („znesvěcení rasy“, nacistický termín pro sexuální vztahy mezi „árijci“ a „méněcennými rasami“), které by byly klasifikovány jako „rasová zrada“. Freisler hledal v rasistických zákonech ve Spojených státech vzor pro nacistickou legislativu zaměřenou proti židovskému obyvatelstvu v Německu. Freisler považoval americké rasistické zákonodárství Jima Crowa za „primitivní“, protože neobsahovalo právní definici pojmu černoch nebo černoška. Nicméně zatímco někteří konzervativnější nacističtí právníci měli námitky proti nedostatečné přesnosti, s níž by bylo možné definovat osobu jako „Žida“, argumentoval tím, že američtí soudci byli schopni identifikovat černochy pro účely zákonů v amerických státech, které zakazovaly „miscegenation“ mezi černochy a bělochy, a zákonů, které jinak kodifikovaly rasovou segregaci, a proto by německé zákony mohly být podobně zaměřeny proti Židům, i když by pojem „Žid“ nemohl být přesně právně definován.
V roce 1933 vydal pamflet vyzývající k zákonnému zákazu pohlavního styku „míšenců“, který se setkal s projevy veřejného znepokojení v odumírajících složkách německého svobodného tisku a neonacistických politických tříd a v té době postrádal veřejné schválení politiky nacistické strany, která teprve získala diktátorskou kontrolu nad státem. Vedlo to také ke střetu s jeho nadřízeným Franzem Gürtnerem, ale Freislerovy ideologické názory odrážely věci budoucí, jak ukázalo přijetí norimberských zákonů během dvou let.
Hitler vyloučil jeho kandidaturu na ministra spravedlnosti, ale v roce 1942 mu umožnil stát se předsedou Lidového soudu Třetí říše zřízeného v roce 1934. Ten byl nejvyšším zvláštním soudním orgánem v nacistickém Německu a projednával případy velezrady, špionáže a dalších politických zločinů. U tohoto soudu bylo téměř nemožné vyhnout se trestu smrti. Popravy mohly být vyneseny i za neopatrné řeči typu „válka je prohraná“ nebo „vůdce je nemocný“. Jen málo jedinců mělo to „štěstí“, že skončili v koncentračních táborech.
Jako předseda soudu poslal Freisler v letech 1942–1945 na smrt 4951 lidí. Za osm let jeho existence před jeho jmenováním bylo vyneseno pouhých 292 rozsudků smrti.
Díky úsilí Rolanda Freislera byli pod gilotinu posláni vůdci podzemní odbojové skupiny Bílá růže a také Elfriede Scholzová, sestra slavného spisovatele Ericha Marii Remarqua (byla obviněna z „pobuřující lživé propagandy ve prospěch nepřítele“ a „podkopávání obranyschopnosti země“). „Váš bratr je bohužel mimo náš dosah – vy nám však neuniknete,“ řekl jí Freisler v průběhu procesu.
Jeho nejznámějším případem byl atentát na Hitlera z 20. července 1944. Předseda soudu si nebral servítky a organizátory spiknutí označil za osly, idioty a šmejdy. Soudě podle zápisů z jednání mluvil čtyřikrát více než obžalovaní, advokáti a žalobci dohromady.
Ronald Freisler by se nepochybně ocitl na lavici obžalovaných v Norimberku, kdyby osud nerozhodl jinak. Dne 3. února 1945 byl smrtelně zraněn při americkém náletu na Berlín. V poslední den svého života ještě stihl odsoudit čtyři lidi k trestu smrti.
Ráno 3. února 1945 vedl Freisler sobotní zasedání Lidového soudu, když na Berlín zaútočily bombardéry amerického vojenského letectva. Zasaženy byly vládní budovy a budovy nacistické strany včetně říšského kancléřství, sídla gestapa, stranické kanceláře a Lidového soudu. Když Freisler uslyšel sirény náletu, urychleně přerušil jednání soudu a nařídil, aby vězni před ním byli odvedeni do protileteckého krytu, ale před odchodem zůstal, aby shromáždil spisy. Zásah soudní budovy v 11:08 způsobil částečné vnitřní zřícení, přičemž Freisler byl rozdrcen zděným sloupem a zabit ještě v soudní síni. Mezi spisy byl i spis Fabiana von Schlabrendorffa, člena spiknutí z 20. července, který byl toho dne souzen a kterému hrozila poprava. Freislerovo tělo bylo nalezeno pod sutinami, kde stále svíral spisy, pro které se zastavil. Odlišná verze uváděla, že Freisler „byl zabit úlomkem bomby, když se snažil utéct od soudu do protileteckého krytu“ a „vykrvácel na chodníku před Lidovým soudem na Bellevuestrasse 15 v Berlíně“. Fabian von Schlabrendorff „stál poblíž Freislera, když ho potkal konec“.
Jiná verze Freislerovy smrti uvádí, že byl zabit britskou bombou, která proletěla stropem jeho soudní síně, když se snažil zachránit dvě ženy, které výbuch přežily. Luise Jodlová, tehdejší manželka generála Alfreda Jodla, o více než 25 let později vyprávěla, že pracovala v nemocnici v Lützowě, když přivezli Freislerovo tělo, a že jeden z pracovníků poznamenal: „Je to boží rozsudek.“ Podle Jodlové „na to nikdo neřekl ani slovo“. Jeho tělo bylo pohřbeno v hrobě rodiny jeho manželky na berlínském hřbitově Waldfriedhof Dahlem. Jeho jméno není na náhrobku zaznamenáno.
(Zdroj: Russia Beyond, en.wikipedia.org)
