KOMENTÁŘ / Finsko je schopno chránit před ruskými nálety v podzemních krytech veškeré obyvatelstvo Helsinek a širšího okolí metropole. Česko má na papíře kapacitu v případě potřeby ukrýt před případnými nálety a raketovým ostřelováním zhruba 3 % občanů.

Finové dovedou ukrýt v podzemních prostorách až 900 000 z 630 000 obyvatel hlavního města. Jinak řečeno, vejdou se všichni plus ti, kdo žijí v širší aglomeraci.

Téměř dvakrát lidnatější Česko má ve všech krytech po celé republice k dispozici 335 000 míst. Ale ve skutečnosti i to jsou spíše „teoretické“ počty. Řada krytů je dlouhodobě neudržovaných, využívaných za jiným účelem nebo utajených tak dokonale, až v sousedství nikdo neví, že existují a kdo od nich má klíč. Co se týče zásobování vodou nebo vzduchotechniky, počítejme spíše s nefunkčností většiny toho, co zbylo.

Finsko zřídilo po celé zemi více než 50 000 krytů, které udržuje připravené k použití. V Česku jich máme asi 1600 a značná část není nijak udržována. Poslední byly postaveny v dobách Gustáva Husáka. Ještě v roce 1995 by se do dostupných útočišť vměstnalo zhruba 13 % obyvatel. O třicet let později je situace tristní – a za dobu úřadování Fialovy vlády se v praktické rovině neudělalo nic.

Dále čtěte

Stíhačky nám prý Američané úplně vypnout nemohou. Ale co když vypnou spojenectví?

NÁZOR / Vláda podle premiéra Petra Fialy soudí, že není důvod přehodnotit…

Postavit kryt přitom není triviální úkol. Nelze to udělat ani levně, ani rychle. Zejména ne v situaci akutního ohrožení státu. Potřebné práce podle rozsahu objektu zaberou měsíce až roky, urychlit je příliš nelze (tvrdnutí betonu je technologický proces naprosto nehledící na „naléhavá“ úřední nařízení). Pokud by nicméně v Evropě vypukla akutní bezpečnostní krize, čas už nemusí být k dispozici. V případě, že by byl zájem chránit civilní obyvatelstvo před válkou nebo podobně se projevujícími živelnými katastrofami, doporučuje se mít kryty hotové, než průšvih vypukne. V opačném případě bývá na přípravy pozdě.

Ministerstvo vnitra reaguje na loňské zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu ohledně nedostatku krytů tvorbou nové koncepce civilní obrany, která se v závěru funkčního období kabinetu nachází v legislativním procesu. Pokud je zatím známo, s výstavbou nových krytů se nepočítá.

Tradičně slabá protivzdušná obrana

V období 1. čs. republiky vznikla národní tradice podceňování protivzdušné obrany. I když tehdy domácí zbrojařský průmysl vyvinul řadu vhodných protiletadlových prostředků, armáda jich nakoupila minimum a hypotetická obrana na podzim roku 1938 by tak probíhala v podmínkách naprosté nadvlády Luftwaffe.

Zmíněné tradici věrni zůstaneme. Dostupné i plánované prostředky české protivzdušné obrany by konfrontovaly velitele s těžko řešitelnými dilematy. Například: Dokázaly by chránit obě jaderné elektrárny před útoky bombami, méně již před střelami s plochou dráhou letu, před balistickými raketami pak vůbec. Zatímco elektrárny by jistou obranu dostaly, nejspíše by nic nezbylo pro vysokonapěťové rozvodny či klíčové transformátorové stanice.

Bylo by třeba také vybrat, zda 4, slovy čtyři, plánované baterie moderních prostředků Python po roce 2027 přidělíme spíše k ochraně hlavního města, jaderných elektráren, nebo raději leteckých základen v Čáslavi, Náměšti a Ostravě.

Dále čtěte

Tak už to snad nikdo nepopře. ANO i SPD ohrožují bezpečnost Česka

KOMENTÁŘ / Hned na začátku tohoto textu je důležité říci jedno: politika, souboje myšlenek a programů a často i ostré…

Ukrajina má sofistikovaný vrstvený systém protivzdušné obrany, v němž se snaží na každý typ hrozby odpovídat přiměřenými prostředky. Provozuje například drony sestřelující drony, zatímco sebevražedné bezpilotní letouny Šáhid likvidují vyzbrojené dopravní vrtulníky nebo pozemní obránce s přenosnými raketovými komplety, případně to, co známe z bojišť 3. světa jako „technicals“ – terénní automobily improvizovaně vybavené automatickými kanóny či velkorážnými kulomety.

Zdaleka ne všechny hrozby lze na současném bojišti zachytit pozemními radary, takže se vracejí do hry optická pozorovací stanoviště doplněná o nové typy senzorů.

Obecně lze říci, že západní armády včetně české jsou nepřipraveny na obranu proti bojovým dronům jakéhokoliv typu, a to ať už se týče detekce, aktivní nebo pasivní obrany. Neumíme drony sestřelovat, ale ani jsme nezodolnili potenciální pozemní cíle a bojová vozidla tak, aby byly drony obtížněji zranitelné.

Napravení systematicky zanedbávané protivzdušné obrany, o hypotetické protiraketové obraně ani nemluvě, by přišlo ještě dráže než obnova a budování protileteckých krytů pro ochranu civilního obyvatelstva. O stovkách miliard korun netřeba pochybovat.

Branná výchova ani informovanost o civilní obraně neexistují

Na konci studené války dávalo smysl vyřadit z osnov brannou výchovu. Avšak když se v Rusku začíná s vojenským výcvikem již od školky, otázka zní, zda trvat na rozhodnutích učiněných v úplně jiném mezinárodním kontextu.

Pokud by namísto prázdných politických gest typu rušení výuky ruštiny padlo rozhodnutí obnovit brannou výchovu, začínalo by se od Adama, což skýtá kromě nevýhod také výhody. Napodobovat Rusy, tedy soustředit se na „vlasteneckou“ indoktrinaci a výcvik se zbraní, přitom nemusí být nejlepší varianta. Daleko spíše než předělat všechny občany ve vojáky potřebujeme připravit civilní obyvatelstvo na podmínky případného konfliktu. V neposlední řadě mentálně.

Dále čtěte

Bezpečnostní architektura se hroutí. Nemáme čas dlouhé měsíce diskutovat, zda obranu posílit

KOMENTÁŘ / Populistická a extremistická opozice protestuje proti myšlence, že by Česko mělo vynakládat na pomoc Ukrajině…

Pro běžného občana dnes není klíčovou dovedností rozeznávat typy armádní výzbroje, na což se kladl důraz v dobách minulých. Zřejmě ani není třeba drilovat se názvy a účinky bojových otravných látek. Namísto toho by mohla branná výchova zaplnit mezery vzniklé neochotou tolika učitelů základních a středních škol věnovat se „kontroverzním“ dějinám obou světových válek, na nichž se lze o ozbrojených konfliktech stále leccos naučit. Další mezera, kterou podfinancovaný český vzdělávací sektor vytváří, spočívá v oblasti mediální gramotnosti a čelení nepřátelské propagandě.

Nechť si premiérův poradce dál tvrdí, že neumí rozeznat dezinformaci – a pokud to jeho zaměstnavateli nevadí, ať se dál účastní akcí proruské dezinformační scény typu Společnosti pro obrany svobody projevu. Ti, kdo navzdory trumpistickému kultu nevzdávají obranu před ruskou rozpínavostí, musí uvažovat mimo ideologické rámce vnucované „konzervativními“ mluvčími jako Pavel Blažek či Tomáš Pojar.

Jistě existují praktické problémy týkající se případného obnovení výuky branné výchovy. Museli bychom sestavit osnovy nového předmětu, zaškolit učitele, promyslet nové výukové metody – například formou semirealistických počítačových her.

Naše základní potíž však neleží v praktické rovině. Klíčová je paralýza vůle k obraně. Máme na výběr jen mezi politiky nabízejícími v bezprecedentně krizové době zvýšení obranných výdajů o směšných 0,2 % – a na druhé straně těmi, kdo ty první obviňují z válečného štvaní a krvelačnosti.

Smutnou pravdou zůstává, že můžeme donekonečna analyzovat a plánovat, co bychom kde měli udělat ke zvýšení připravenosti na konfrontaci se stále agresívnějším Ruskem. Kromě prezidenta ale na politické scéně nenacházíme žádného aktéra, který by se zasazoval o konkrétní praktické kroky.