Velvyslanci USA, Kanady, Velké Británie, Norska a Jižní Koreje zahájili kampaň, která podporuje Českou republiku v boji proti korupci. Z této kampaně vyplývá, že naši starší a vyspělejší bratři mají o nás, tedy o svého maličkého bratříčka upřímnou starost a chtějí mu pomoci s jeho největší bolestí. Při veškeré úctě i loajalitě ke spojencům je třeba říci, že jde o akci naivní, která chybně definuje pořadí problémů, kterým dnes Česká republika čelí.

[ctete]43855[/ctete]

Korupce je zcela jistě zavrženíhodná a o její přítomnosti vypovídají i uzavřené soudní případy. Ale její skutečná míra je jen těžko zjistitelná jinak, než právě počtem prokázaných trestných činů. Těch zase není tak mnoho, aby to mělo otřásat naším státem. To, co ale naším státem skutečně otřáslo, je všelidový pocit o rozsahu korupce. Pocit zkorumpovanosti, který měří slavná organizace Transparency International. Jsou to specialisté na všeobecně sdílené pocity. Neměří ale skutečnou míru korupce.

Pocit zkorumpovanosti se opírá jistě o mnohé zkušenosti občanů, ale zdaleka nejen. Mnohem větší váhu při vzniku takového pocitu hrají média a lidový předpoklad, že všichni nahoře kradou. Mediální kauzy se jen z malé menšiny kryjí s faktickými trestními kauzami.  Odpovídají ale lidové poptávce po honu na korupčníky. Výsledkem této hysterie nejsou usvědčení korupčníci. Ti jsou když tak v zanedbatelné menšině. Větší množinu tvoří pošpinění lidé, kterým nic prokázáno nebylo, ale hon proti korupci jim zničil kariéru, výkon funkce a někdy i zdraví.

Boj proti korupci se především ukázal jako geniální nástroj v mocenském boji. A to nejen na úrovni státu, ale téměř v každé obci, a také v mnoha veřejných institucích. Přišít někomu, že krade a přitom vůbec nic nedoložit, to je současným folklórem mocenského klání v České republice na všech úrovních. Je to styl, který si v každé vesnici může s úspěchem osvojit ten největší grázl, který vyniká schopností manipulace. Princip, že zloděj křičí chyťte zloděje, je tu nyní všude nesmírně úspěšný.

Česká republika možná čelí vysokému rozsahu korupce. Možná. Jenže jasná a doložitelná data k tomu téměř neexistují. Jasnější je ale to, že zde v dramatické míře dochází k obrovskému a každodennímu zneužívání boje s korupcí k dobývání mocenských pozic.

Žiji ve vsi, kdy byl dosavadní starosta zlikvidován nevybíravými a sprostými útoky kvůli rozkrádání rozpočtu a z manipulace s pozemky. Obvinění se neopíralo o žádná doložitelná fakta, ale jen a jen o to, že je bratrem významného developera. Zcela odpudivé kampaně se zúčastnili i současní či minulí členové TOP09, ODS a hnutí ANO. A to v dojemné svornosti. V předvolební atmosféře u tohoto boje asistovala i Česká televize, konkrétně z pořadu Reportéři ČT. Neomylně na straně společenské očisty.

Po té, co protikorupční síly vesnici ovládly, očistná kampaň vyšuměla do ztracena. Nebylo totiž, co dál řešit. Takhle slavně u nás zvítězila antikorupční revoluce. Fakta nejsou důležitá. Důležité jsou pocity. Přesně stejně, jako v celé zemi. Frustrace lidí, kterým o něco dobrého šlo a protikorupční vlna je bez ohledu na pravdu nemilostrdně smetla, je zcela namístě. Kdo mě zná, zná i jméno této vesnice a snadno si dosadí osoby a obsazení. Nevedu ale místní válku. Naše obec to přežije a náš bývalý starosta taky. Problém je, že tyto brutální a manipulativní praktiky, jež jsou nyní masově využívány v celé zemi, nemusí přežít česká demokracie.

A teď druhý případ: Jako novinář Reflexu jsem před třemi lety zkoumal velkou „korupční kauzu“ v prestižní nemocnici IKEM v Praze. V roce 2011 bylo prestižními investigativními novináři velkolepě „odhaleno“, že nemocnice byla vlastním managementem okradena o 100 milionů korun při zmanipulované zakázce na sofistikované zdravotnické zařízení a nákup zdravotnického materiálu. Titulky médií z té doby zní obvykle tako: „Šmelina v IKEM.“ „Hamižní šéfové IKEM.“ „Šéfové IKEM jsou milionáři.“

Lidé, kteří tehdy řídili nemocnici, jsou špičkoví kardiochirurgové a působí v IKEM dodnes v týmu profesora Pirka. Protikorupční revoluce vedená oceněnými novináři je smetla z jejich funkcí. Média je vláčela špínou a bahnem a přišila jim spojení s Romanem Janouškem, které dnes stejně jako spojení s Ivo Rittigem, působí samo o sobě v médiích jako důkaz. Po policejním vyšetřování se ukázalo, že o nákupu zařízení nerozhodoval management, nýbrž mezirezortní komise vlády a žádná manipulace veřejnou zakázkou prokázána nebyla. Místo toho jsem ale tehdy zjistil, že celou kauzu rozvířil jeden mediálně aktivní lékař, který tehdejší management poctivě nenáviděl. Novináři tehdy mimo jiné používali proti lékařům z vedení nemocnice metody jak z padesátých let. O řediteli a jeho náměstkovi stále dokola totiž podle vzorce třídního boje uváděli, že jsou „bohatí“, neboť mají luxusní byty. Jejich zcela relativní bohatství se rovněž stalo usvědčujícím argumentem o jejich prohnilosti.

Pionýrem veškerých manipulativních praktik při odhalování korupce je u nás Andrej Babiš. Jeho naprostá genialita spočívá v tom, že své neuvěřitelné podnikatelské praktiky, při nichž mu spadl do klína státní majetek Slovenské republiky (dceřiná firma státního podniku Petrimex) a při nichž rozšiřoval velice agresivními metodami své impérium o další a další firmy, zakryl aktivním bojem proti korupci a jako „obyčejný člověk“ vyjadřoval názory znechucených občanů, kteří „už to všechno nemohou vydržet“. Už dlouho před tím ale pochopil, že je lepší být na straně vyšetřovatelů než být vyšetřován. Stal se informátorem policie a zdrojem investigativních žurnalistů. A posléze se právě on, který by si zasloužil hned několikeré důkladné vyšetřování a investigativní novinářskou práci, postavil do čela hnutí za společenskou očistu. Jedním slovem: geniální!

Boj proti korupci a politikům, kteří nemakají a kradou, ho vynesl do vlády a stal se nezpochybnitelným mocenským hegemonem české politiky, z něhož mají strach lidé jak v politice, tak v médiích a především ve vysokém byznysu. Od doby Husáka tu nikdo neměl takovou moc. Ale Husák se bál Brežněva. Koho se však bojí Babiš? Nejspíš vůbec nikoho.

Tento šířící se strach a téměř každodenní mediální manipulace deformuje prostředí svobody, demokratické politické soutěže a nakonec i právního řádu. Babiš totiž obratně využívá pomluvy a lži a jeho novináři mu slouží jako bezectní otroci. Hlavním nástrojem moci se tak stala denunciace. Atmosféra protikorupčního boje je přitom pohonnou hmotou jeho mocenského buldozéru. To by si měli naši spojenci na západních ambasádách uvědomit, když nás chtějí podpořit na cestě k civilizovanějším poměrům. Že tu totiž pod rouškou boje s korupcí probíhá demontáž demokracie.

Nakonec taková anekdota: Jedou dva muži ve vlaku v jednom kupé. Mladší pán a roztomilý dědeček. Dědeček na každé zastávce otevře okno, nasaje vzduch do nosních dírek a praví: „Tady se ale krade.“ Jednou dál a na další zastávce dědeček zase otevře okno, nasaje vzduch a opět řekne: „Tady se ale krade!“ Když totéž opakuje i na třetí zastávce, tak to jeho mladší spolucestující nevydrží a zeptá se ho: „A dědečku, jak vy to vlastně víte, že se v každé vesnici tak krade?“ Dědeček mu na to moudře odpoví: „Víte, ono se dneska všude strašně krade!“

Tento vtip vystihuje atmosféru našeho boje s korupcí. Předpoklad, že se krade, je sám o sobě argumentem.

Společnost, v níž je nejvyšší hodnotou policejní vyšetřování a nejslavnější ženou státní žalobkyně, která nás ujišťuje, že zatýkat může i o svátcích, není zcela v pořádku. V civilizovaných poměrech se nepochybně méně krade, než u nás, ale také navíc lidé automaticky nepředpokládají, že jejich bližní tak strašně kradou.

V civilizovaných poměrech je právní řád a občanská svoboda vyšší hodnotou než boj s korupcí. Když se boj s korupcí nadřadí všem ostatním hodnotám, tak je to přímá cesta k jakobínskému, bolševickému či fašistickému režimu.

V civilizované společnosti nejsou a priori novináři na straně policie, nýbrž naopak policii jakožto represivní mocenský aparát ostražitě sledují a hlídají.

Zásadním aspektem civilizovaných poměrů je nezávislá a nepředpojatá justice. Když nesystémová strana bez demokratických hodnot a v čele s krajně podezřelým oligarchou okupuje skrze ministra spravedlnosti justici, je to věc sama o sobě nebezpečná. Tento ministr spravedlnosti klidně před pár lety napsal na svůj blog, že „Kalousek nakradl miliardy“. Dokazovat nemusí vůbec nic nic. Je mu to jasné, jako tomu dědečkovi z našeho vtipu. Jenže pro hnutí ANO tu platí jakási generální omluvenka ze všech myslitelných přešlapů vůči pravidlům slušného chování a také pro jeho nerespekt k právu a pravidlům.

Naši západní spojenci nám kampaní proti korupci moc nepomohli. Jakkoli si jich vážíme a potřebujeme jejich spojenectví. Klub na obranu demokracie, jehož jsem členem, se proto na všechny velvyslance podepsané pod vyhlášením antikorupční kampaně, obrátil otevřeným dopisem a upozornil je na poněkud nešťastné aspekty této aktivity.

[ctete]45211[/ctete]

Heslem České republiky nemá být totiž „boj s korupcí“, nýbrž obrana právního státu. A tváří v tvář té nehorázné lumpárně, kterou je okupování médií nejmocnějším politikem a oligarchou v jedné osobě je tu tím hlavním, o co tu jde, obrana svobody a demokracie. V to není ani gram patosu. Jde nám totiž o krk. Vládnou nám totiž lidé, jejichž hlavní dovedností je denunciace. A denunciace je u nás i tím nejoblíbenějším žurnalistickým žánrem. Stejně jako pozoruhodná schopnost mnoha novinářů, postavit se neochvějně na stranu silnějších proti slabším. Na stranu oligarchů proti občanské společnosti.