Václav Havel v roce 1968 FOTO: ČTK/Vácha Pavel
FOTO: ČTK/Vácha Pavel
Smrtí Milana Kundery odešel druhý účastník kdysi slavné debaty o českém údělu, která probíhala v atmosféře po sovětské invazi ze srpna 1968. Od vpádu již uběhlo několik měsíců a texty obou autorů byly pokusem zamyslet se nad tím, co se u nás vlastně v roce 1968 dělo a kam budeme dále směřovat.
V době, kdy diskuse probíhala, ještě bylo možné si názory svobodně vyměňovat a dělo se to v letech 1968 až 1970 na stránkách časopisů Listy, Plamen, Tvář a Host do domu. Účastnili se jí Milan Kundera, Václav Havel, Karel Kosík, Lubomír Nový, Emanuel Mandler, Milan Uhde a Jaroslav Střítecký. Do paměti se ale vtiskly především ony dvě úvahy z pera spisovatele a dramatika.
Jako první psal Kundera v eseji Český úděl, která vyšla o Vánocích 1968 v Listech (č. 7–8/ 1968). Jeho známá a později často citovaná pasáž zní takto:
„Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu. Ta výzva nespočívala v tom, že by snad Čechoslováci chtěli nahradit dosavadní model socialismu jiným, stejně autoritativním a exportu schopným. Takový mesianismus je cizí mentalitě malého národa. Smysl československé výzvy byl v něčem jiném: ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa. Tato československá výzva stále platí. Bez ní by již dvacáté století nebylo dvacátým stoletím. Bez ní by zítřejší svět byl jiným světem, než bude,“ tvrdil Kundera.
Václav Havel odpověděl vlastní úvahou v časopise Tvář (č. 2/1968).
„Nerad bych přirozeně podsunoval Kunderovi úmysly, které nechová, ale problematičnost jeho chvály národa za srpnové počínání se mi žel jen potvrzuje v tom, jak tentýž národ (to už mu ovšem neříká ‚národ‘, ale ‚někteří lidé‘) zároveň napomíná za jeho počínání dnes: prý se z toho kriticismu už stává zvyk; lidé prý moc ‚lamentují‘, že může všechno skončit špatně (zřejmě by měli spíš klidně a poslušně vyčkávat, co se z toho vyvine); prý to je už ‚kriticismus degenerovaný v pesimismus‘ – zkrátka a dobře: pořád proti něčemu remcáme, pořád se nám něco nelíbí, pořád někomu nedůvěřujeme, pořád se o cosi strachujeme – a přitom můžeme být rádi, že jsme rádi: vždyť se stalo ‚něco, co nikdo nečekal: nová politika tento strašlivý konflikt vydržela‘,“ cituje Havel ze své perspektivy hlavní Kunderovy teze.
V zápětí je podrobuje drsné kritice.
„Vrchol celé Kunderovy iluzionistické konstrukce vidím však ještě v něčem dalším: prý jsme stanuli – poprvé od konce středověku – ‚ve středu světových dějin‘, protože jsme usilovali – poprvé ve světových dějinách – o ‚socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova (…)‘; prý náš experiment mířil do tak daleké budoucnosti, že jsme museli zůstat nepochopeni. Jak voňavý balzám na naše rány! A jak nabubřelá iluze zároveň! Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“ argumentoval Havel.
„Svoboda a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu, a pakliže se nějaký stát pokouší po letech absence je obnovit, nedělá nic historicky nedozírného, ale snaží se prostě odstranit své vlastní nenormálnosti, prostě se znormalizovat; což platí bez ohledu na to, zda si tento stát říká socialistický, nebo nikoliv. A prohlašuje-li se určitý systém za socialistický, pak to přece útlak člověka a rozklad společnosti v tomto systému neomlouvá, ale spíš naopak usvědčuje a jeho pokus odstranit bezpráví nemůže být tedy – z hlediska dějin lidstva – ničím jiným než pokusem tohoto systému odstranit nesmysly, které předtím sám pracně navršil. Zdá se mi, že za nutnost dělat tuhle očistu bychom se měli spíš stydět než se tím chlubit jako svým dalekosáhlým vkladem do dějin,“ konstatoval dramatik a po listopadu 1989 prezident.
To, že v debatě pak už nebylo možné pokračovat na stránkách povolených časopisů, dalo podle některých autorů nakonec za pravdu Václavu Havlovi a jeho skeptickému hodnocení tehdejší situace.
