Bezpečnostní expert Jan Schneider publikoval v Lidových novinách článek Pomatené soudní rozhodnutí, ve kterém zkritizoval rozhodnutí slovenského ústavního soudu, který zrušil předchozí rozsudky nižších soudů a vrátil kauzu spolupráce Andreje Babiše na samotný začátek.

Schneider, který se tváří jako nezávislý odborník, jím ale už dávno není, byl-li vůbec. Jako bývalý důstojník BIS patří již dávno do Babišovy bezpečnostně mediální divize. Podle toho také jeho rádoby zasvěcený článek vypadá.

Úvodem článku napadá  Ústav paměti národa (ÚPN), že ve své stížnosti argumentoval tím, že svědkové, příslušníci StB,  nebyli před soudem zbaveni mlčenlivosti.  Podle Schneidera je to ale problém ÚPN, protože byli předvoláni na jeho návrh. „Kdyby svědci vypovídali podle přání ÚPN, asi by ,velkoryse‘ nad touto procesní chybou přivřel oči. Když však nevypovídali podle přání ÚPN, použili jeho právníci k napadení soudního rozhodnutí procesní chybu, kterou sami nastražili,“ píše Schneider.

Svatá prostoto! Těžko mohl ÚPN předpokládat, že Babišovi řídící důstojníci budou i pod přísahou lhát. Pokud se jejich výpovědi lišily od předložených listinných důkazů, bylo na soudu, aby je zbavil mlčenlivosti, pročež by pak mohla proběhnout konfrontace. Právníci ÚPN jako žalované strany na to následně mohli reagovat doplňujícímu otázkami. Je to přesně ten typ zanedbání procesních pravidel, které má řešit ústavní soud.

Schneiderovi se rovněž nelíbí ani další výrok ústavního soudu, podle nějž ÚPN nemůže být ve sporech tohoto typu žalovanou stranou. Argumentuje dosavadním rozhodnutím nejvyššího soudu z roku 2011, kterým sjednotil slovenskou právní praxi, aby v případech lustračních sporů byl žalovanou stranou právě ÚPN. Podle Schneidera tímto bezprecedentním zrušením zavedené praxe slovenský ústavní soud postavil do jakéhosi právního vakua všechny předchozí rozsudky, týkající se ÚPN coby žalované strany,  což podle něj může mít nečekaně dalekosáhlé důsledky.

Dá se pochopit, že Schneider je právní laik, měl by se ale poradit s právníky. I takový Alexej Bílek, důstojník StB a Babišův osobní právník, by mu jistě vysvětlil, že rozhodnutí ÚS se týká dalších případů, které mohou nastat, a že nemůže zasahovat do minulosti.

Co je ale fakt chucpe, když Schneider mluví o poťouchlosti, protože slovenský ÚS  označil příslušníky bývalé StB za soudně nedůvěryhodné. „Plošně jako třídu – a to na základě zákona páchnoucího totalitní praxí, kterým novodobí zákonodárci hodnotí historii. Označili StB zákonem za zločineckou organizaci a ústavní soud k tomu nyní vyřkl apriorní soudní nespolehlivost každého jednotlivého příslušníka StB,“ píše Schneider doslova.

Lze se jenom ptát, jakým vývojem musel Schneider coby signatář Charty 77 projít, když může napsat takovou nehoráznost. Nemluvě o tom, že opět projevil naprostou neznalost práva, když konstatoval, že „rozhodně lze očekávat, že něco takového asi Evropský soud pro lidská práva nepozře, čímž se právní chaos na Slovensku ještě zmnoží.“ Opět by mu měl někdo vysvětlit, že takhle Evropský soud pro lidská práva prostě nefunguje, že může rozhodovat pouze v individuálních žalobách, a ne en block rušit či měnit rozhodnutí ústavních soudů jednotlivých národních států.

Kudy vede šídlo z pytle ven, nám ale Schneider naznačuje, když se na základě znevěrohodněných výpovědí snaží dovozovat i nevěrohodnost příslušníky StB vytvořených spisů.  StB byla vojensky řízenou organizací, tajnou službou, která sice vytvářela navenek kompromitující materiály, včetně lží, uvnitř ale platila přísná a jednoznačná pravidla. Schneider jako bývalý příslušník BIS pochopitelně všechno dobře ví, ale záměrně mate neinformované čtenáře, aby si vysloužil odměnu od svého chlebodárce.

To dokazuje i v pasáži, která má být zlatým hřebem jeho pochybných úvah, a kde hodnotí průběh Babišova svazku. Píše, že seznam dokumentů ve svazku Bureš má naprosto neobvyklý průběh, protože téměř „bez rozběhu“ byl dotyčný registrován jako agent, což je lež, protože byl dva roky veden jako důvěrník. To hlavní ale spatřuje Schneider v tom, že ke konci svazku je uveden návrh převést svazek z kategorie vědomé spolupráce (agent) do kategorie spolupráce nevědomé (důvěrník). Opět lež – důvěrník mohl být skutečně veden nevědomě, respektive mohl být vytěžován, aniž by si to byl schopen uvědomit. To ale byly pouze výjimky. A naprosto nemyslitelné bylo, aby pokud už byl někdo agentem, aby převedení do kategorie  důvěrník vylučovalo jeho vědomou spolupráci. Pokud Schneider vykládá, že tuto absurditu lze vysvětlit pouze tím, že dotyčný vědomým spolupracovníkem nikdy nebyl a po kontrole byl administrativní stav uveden do souladu se skutečným, prachspostě lže. V této souvislosti zmiňuje i studii ÚPN o XII. správě Sboru národní bezpečnosti, kde byl Babiš jako agent registrován.  Studie obsahuje zjištění inspekce ministra vnitra z roku 1986 o zneužívání zvláštních finančních prostředků na tomto útvaru a o následných kádrových změnách. Tato kontrola skutečně proběhla a zjistilo se při ní skutečně neoprávněné nakládání s tzv. zvláštními finančními prostředky určenými na agenturně operativní činnost, kvůli čemuž oba nadřízení důstojníci, pod něž spadal i svazek Bureš, byli donuceni odejít do civilu. Jenže pak už zase Schneider práší jak pohádkový baron. Tvrdí totiž,  že inspekce tehdy přišla na to, že v rámci podvodů se zvláštními finančními prostředky bylo založeno mnoho fiktivních agenturních svazků, což bylo bezprostředně napraveno, a že za skutečné agenty byla uznána necelá polovina, další čtvrtina „agentů“ byla zrušena bez náhrady. Ve skutečnosti zde evidentně záměrně smíchal Schneider jablka z hruškami. V rámci uváděné inspekce se totiž přišlo na to, že některé svazky jsou vedeny ledabyle, například neprobíhaly pravidelné schůzky, agent nepřinášel žádné relevantní informace a měl být přeřazen do kategorie důvěrník, ale nebyl.

Pokud kterýkoli agent vycestoval na více než tři měsíce, pak ho kontrarozvědka nabízela rozvědce, a pokud ta ho nechtěla, svazek se uzavíral. To ale nebyl Babišův případ, který vycestoval do Maroka a kdy v jeho případě zůstal dál vedený jako agent. Spekulovat se dá pouze o tom, zda to nebyla blokace kvůli tomu, že o Babiše  měla zájem KGB.  Celou jeremiádu pak končí Schneider klasickým bědováním nad eskalací a načasováním v předvolební době, kde jen přežvýkává argumentaci svého chlebodárce. Skutečně smutný konec chartisty, z něhož se stal pohůnek estábáckého agenta.