Do historie většinou vstoupí jen ti atentátníci, kterým se povedlo jejich záměry uskutečnit. Těm ostatním připadne už jen nějaká zmínka na okraji. To je i případ ruského mechanika Alexandra Šmonova, který se pokusil spáchat atentát na Michaila Gorbačova.
Leningradský rodák Šmonov (ročník 1952) po absolvování vojenské služby pracoval jako mechanik ve městě Kolpino.
Ve druhé polovině 80. let vstoupil do Sociálně demokratické strany Ruska a jeho politické názory byly dost vyhraněné. Generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS Michaila Gorbačova považoval za viníka násilného potlačení demonstrací v Tbilisi 9. dubna 1989 a v Baku 20. ledna 1990. Tehdy přišlo o život celkem 152 lidí.
Šmonov chtěl Gorbačova odstranit, aby mohly proběhnout demokratické volby prezidenta. Od března 1990 šířil letáky vyzývající k vraždě Gorbačova. Krom toho se rozhodl sám přistoupit k činu a zakoupil si proto německou dvouhlavňovou pušku za 900 rublů. Ještě před činem poslal do Kremlu dopis s nějakými ultimaty, ale asi sotva mohl čekat, že by to někdo bral vážně.
Dne 5. listopadu 1990 odjel do Moskvy. Ráno 7. listopadu nabil zbraň vlastnoručně upraveným střelivem, které mělo mít lepší účinek. Krom toho si nasadil paruku a falešný knír.
Detektor kovů se mu povedlo oklamat tím, že si vzal na ocelové tyči transparent vyzývající k posílení státu. Aby bylo jasné, o co mu jde, dal si do kapsy papírek se sdělením: „V případě mé smrti vás informuji, že jsem se chtěl pokusit zabít prezidenta SSSR M. Gorbačova.“
Několik minut po jedenácté hodině se Šmonov v zástupu manifestujících dostal k Mauzoleu a když byl od něj 47 metrů, vytáhl zbraň, zamířil na Gorbačova a vystřelil. Jenže v ten moment si ho všiml policista Melnikov, kterému se v posledním okamžiku podařilo odklonit hlaveň.
Celkem vyšly dvě střely a obě minuly. Jedna šla do vzduchu a druhá se zaryla do zdi obchodního domu GUM. Atentátníka okamžitě zadrželi příslušníci KGB.
Televizní přenos byl pak asi na čtvrt hodiny přerušen a místo přehlídky se vysílala vážná hudba. Televize Vremja večer ohlásila, že byl zadržen občan z Leningradu, který z lovecké pušky vystřelil do vzduchu, a že nedošlo k žádným zraněním.
Šimov pak asi rok pobyl v zařízení s lákavým názvem Sledstvennyj izolator. Protože panovalo přesvědčení, že zřejmě není normální, trval střelec na tom, že trvá na své zodpovědnosti. Dodával ovšem, že už by nestřílel, když teď budou moci lidé sami rozhodovat o volbě prezidenta. (Později se ale vyjadřoval zase jinak.) Nakonec byl prohlášen za duševně nemocného a poslali ho na čtyři roky do psychiatrické léčebny.
Následkem jeho pobytu bylo přiznání invalidního důchodu druhého stupně a odešla od něj manželka s dcerou.
Jak to s ním bylo dál? Pracoval asi rok jako instalatér a pak založil a vedl opravárenskou a stavební firmu s působivým názvem Tuna zlata. V roce 1999 se pokusil kandidovat do Dumy, ale místní volební komise v Sankt Petěrsburgu ho odmítla zaregistrovat. Stal se pak aktivistou za lidská práva a založil šest společensko-politických hnutí. Podílí se na obraně ochraně osob postižených psychiatry a na ochraně před nedobrovolnou psychiatrickou léčbou pachatelů.
Jakou měl vlastně tehdy 7. listopadu 1990 Šmonov naději na úspěch? Zřejmě malou. Od Gorbačova byl poměrně daleko a navíc měl prý prezident neprůstřelnou vestu. Zkrácená hlaveň atentátníkovy zbraně také zmenšila možnost přesného zásahu.
Sám Šmonov to ale vidí jinak. V roce 2005 řekl pro Kommersant: „Kdybych se znovu ocitl na Rudém náměstí v té době před 15 lety, opět bych na Gorbačova vystřelil, protože jsem ho považoval a považuji za odpovědného za smrt nevinných lidí v Tbilisi a Baku. Kromě toho se chopil moci a obcházel vůli lidí. Pravda, dnes bych mířil lépe. Vždycky jsem střílel dobře. V armádě ze 100 metrů jsem trefil ‚devítku‘, která měla průměr jen 15 centimetrů. A na Gorbačova jsem střílel ze 47 metrů a mířil na hlavu. Takže kdyby tam nebyl ten seržant, měl jsem šanci.“
Z historie úspěšných atentátů víme, jakou roli často hrála náhoda. I kdyby k ní ale tenkrát došlo a Gorbačov byl zabit, změnilo by se něco na chodu dějin? Rozklad Sovětského svazu už by to nejspíš nezastavilo. Třeba by došlo k nějakým turbulecím, které by všechno ovlivnily a dodaly dění jiný ráz.
Sám Gorbačov už tehdy ovšem ztrácel nad situací kontrolu a pokud jde o země východní Evropy, ty by se už těžko povedlo získat nějak snadno a rychle zpět.
Místo historického činu se tedy odehrála jen malá epizoda, o které skoro nikdo neví.
(Za použití materiálů z stuki-druki.com, russian7.ru a ru.wikipedia.org,)
