Britský premiér Winston Churchill je znám nejen jako nezdolný obránce Spojeného království v nejtěžších dobách po vypuknutí druhé světové války, ale také svým svérázným humorem. Jeho výroky by dnes mnohé citlivé duše asi těžko snášely, zvláště ty, které adresoval ženám v roli politických oponentek. Ty ho ale také nešetřily. Zachovalo se však také svědectví o tom, jak v jeho pojetí vypadalo klasické britské gentlemanství. 

Dopis, který po útěku ze zajetí zanechal svým strážcům a kde vyjadřuje lítost nad tím, že už nebude využívat jejich pohostinnost, je poměrně znám. Existuje ale ještě jeden, o kterém se moc neví.

Dále čtěte

Známe Zemanův plán, jak dostat Rusy do Dukovan. Po volbách

Nové číslo Týdeníku FORUM tentokrát varuje před nebezpečím, které představuje působení prezidenta Miloše Zemana na Pražském hradě. Hlava státu…

K zajetí budoucího premiéra a k jeho hrdinskému útěku, který ho pak proslavil, došlo 40 let před válkou s Hitlerem, v roce 1899, když bylo Churchillovi pouhých 24 let. Jako ambiciózní mladý muž se vydal do válečného konfliktu, aby o něm psal jako spisovatel. Přijel do Jižní Afriky, aby se stal přímým svědkem búrské války, brutálního koloniálního konfliktu mezi Anglií a potomky tamních původních holandských osadníků – Búry. Téměř ihned po příjezdu byl zajat.

Na Forbes.com popsal Nathan Raab příběh jedné zprávy, která nikdy nedorazila k zamýšlenému příjemci: „Tento příspěvek se netýká roku 1899. Není to ani historie té doby, války nebo dokonce člověka. Je to příběh, který vznikal 118 let, příběh jednoho listu papíru.

‚Doručitel, pan HG Spaarwater, byl ke mně a k britským důstojníkům zajatým v eskortním obrněném vlaku velmi laskavý. Budu osobně vděčný každému, kdo by mu mohl prokázat nějakou službu, kdyby on sám padl do zajetí. Winston S. Churchill.‘

Toto napsal Churchill spěšně do zápisníku, datoval záznam 17. listopadu 1899 a předal Spaarwaterovi, svému vězniteli.“

Churchill potom putoval do trvalejšího vězení a papír zůstal u Spaarwatera, který zamířil zpět na frontové linie.  Nikdy neměl příležitost jej použít. O rok později byl zabit při incidentu a jeho věci se spolu s tělem vrátily zpět do malého venkovského městečka, kde žil, vzdáleného stovky kilometrů od jakéhokoli většího města. Zápisník měl nyní nového majitele: jeho dědice, kteří si jej ponechali a dále předávali.

O dvě generace později se papír dostal do muzea, když se Spaarwaterova vnučka rozhodla, že nastal čas památku prodat.

„Zde, v tomto muzeu, ve vesnici ležící téměř na stejné vzdálenosti mezi Johannesburgem, Lesothem, Svazijskem a Indickým oceánem, se tento kus papíru připojil k dalším artefaktům z búrských válek, jež jsou vystaveny pro příležitostné návštěvníky nebo turisty se zájmem o historii, kteří si je chtějí prohlédnout,“ píše Nathan Raab, jehož Raab Collection od muzea tento artefakt nakonec koupila. Jeho posledním adresátem je zatím jeden soukromý sběratel v Kalifornii.

Původní účel těch pár vět nesplnilo. Máme ale jedno svědectví z dob, kdy se, aspoň někdy, dokonce i za války, zachovávala nějaká pravidla. Iluze nemusíme mít o žádné době a žádných lidech, ale každé malé světlo v temnotách nakonec potěší.