Ukázkovým příkladem populisty by se v učebnicích mohl stát německý politik z krajně pravicové AfD Alexander Gauland. To, co předvedl v posledních dnech, v sobě nese všechny rysy pravého populismu. Gauland v neděli prohlásil, že německý fotbalový reprezentant a mistr světa Jerôme Boateng je sice veřejností vnímaný jako dobrý fotbalista, ale za souseda by ho nikdo mít nechtěl.
Výrok vyvolal samozřejmě okamžité reakce, což místopředseda Alternativy pro Německo (AfD) zcela jistě očekával. Boateng je totiž černoch. Milionář, německý občan narozený v Berlíně, ale černoch. Gauland se stal okamžitě pro část Němců mužem, který jejich oblíbeného sportovce „degradoval na pouhého lokaje bílých mužů“.
Dobře mířená slova přinesla kýžený výsledek – emotivní výpady vůči AfD, díky nimž se populisté v jejích řadách opět mají šanci ukázat. A dokázat, že jejich slova a výroky kritici překrucují. Kupodivu se toho nechytli všichni. Gauland se nechal unést, a zašel příliš daleko. Hlavu ale smutně nesvěsil. Unést se nechal jinou populistickou vlnou – tu vypustila nedávno Pegida, které vadil malý černoch na obalu Kinder čokolády. Tím dítětem není nikdo jiný než Jerôme Boateng.
Jerôme, přestěhuj se k nám
Předsedkyně AfD Frauke Petryová se od Gaulandova výroku distancovala. Pravila, že její kolega „neměl Boatenga urážet“. Alexander Gauland mezitím označil za viníka „lid“, jehož názor pouze tlumočil. Chtěl tím údajně dát najevo, že názory občanů „nebere na lehkou váhu“. Komentátor listu Der Spiegel se podivuje nad tím, že k takovému výroku Gauland nepotřeboval žádný argument ani důkaz. Lid prostě pravil, že Boateng není dobrý soused, pravil Alexander Gauland. Důvod zůstal nevyřčen, narážka ale byla zjevná.
Populista nepotřebuje pro svá tvrzení žádný důkaz. Říká co si myslí, že lidé chtějí slyšet. A občas šlápne trochu vedle. Gauland vydal následně prohlášení, že se Boatenga nechtěl dotknout, a že oceňuje jeho úspěšnou integraci a znalosti křesťanské víry. Na to druhé ale předtím rozhořčeně upozornil tisk. Navíc Gauland začal couvat až ve chvíli, kdy Němci vyhlásili, že Boatenga za souseda rozhodně chtějí, a usvědčili ho tak ze lži.
Místopředseda AfD působil 40 let jako člen konzervativní strany CDZ Angely Merkelové. Jeho zášť vůči uprchlíků pramení nejen ze snahy nasbírat pro sebe na novém politickém hřišti pár bodů navíc, ale také z jasné šance vymezit se vůči kritizované kancléřce.
Podobných ideálních příkladů populismu by se v Evropě za poslední rok dalo najít vícero. Jednoduché spojení cizinec-uprchlík-islám obzvlášť v Německu funguje dokonale. Jako nášlapná mina. Část Německa populistům tleská i za snahu ničit jejich idoly. Občas toto snažení ale nabývá vskutku komické podoby. Když pravicové hnutí Pegida protestovalo, že na výměna obrázku na populární čokoládě je protěžováním imigrantů, netušilo, že na přebalu je ve skutečnosti vyfotografován fotbalový reprezentant Německa. Anebo tušilo, ale záměrně nedbalo. Když je černý, jistě bude mít nějakého přistěhovalce mezi předky…
Pravicoví populisté se v kauze Boateng zesměšnili. A Gauland namísto diplomatického a opatrného urovnání nedorozumění na ten trapas ještě více upozornil. Nevadí, že Boateng je rodilý Němec, a žádný přistěhovalec. Politologové tvrdí, že ve své podstatě všechny politické strany využívají populistické prvky, jde jen o to, v jaké míře. Gauland tentokrát únosnou míru překročil hned několikrát.
