Olga Borisovna Lepešinská se do dějin zapsala jako proslulá šarlatánka v oblasti vědy. Protože ale měla blízko k Leninovi a Stalinovi, dařilo se jí většinu života dobře. Pokud by někdo příliš naznačoval, že hlásá nesmysly, nevedlo by se mu v éře stalinismu zrovna nejlépe.
Jaký byl její život? Olga Lepešinská dokončila studium felčarství – praktického ošetřovatelství – v Petrohradě v roce 1887 a praxi vykonávala na různých místech Sibiře. V roce 1894 se připojila k marxistické skupině v Petrohradě a provdala se za marxistického kolegu Pantelejmona Nikolajeviče Lepešinského (1868–1944), syna kněze, který byl v roce 1895 vyloučen z petrohradské univerzity za svou politickou činnost. Oba byli v roce 1897 zatčeni a na tři roky vyhoštěni do Jermakovska na Sibiři, 20 mil od Minusinska, kde byl Lenin ve vyhnanství.
Manželé se stali věrnými Leninovými stoupenci a vstoupili do Ruské sociálně demokratické dělnické strany, když byla v roce 1898 založena. Poté co Lenin začal vydávat noviny Jiskra, působili jako její agenti v Pskově na severozápadě Ruska až do roku 1903, kdy emigrovali do Ženevy a otevřeli si tam kavárnu, kde se setkávali bolševici podporující Lenina v jeho sporu s menševiky.
Podle jednoho ze svědků, který byl v té době v Ženevě, Lepešinský „uctíval Lenina spíše jako sentimentální školák uctívá své učitele“, zatímco ona sama byla „velmi impozantní a věcná žena, která s velkým nadhledem vyslovovala ty nejjednodušší názory… Její celková úroveň vzdělání nebyla ničím, čím by se mohla chlubit, a v té době neprojevovala žádný zvláštní zájem o vědu, ani o biologii“. Leninův názor byl, že „Pantelejmon s ní daleko nedojde“.
Manželé se vrátili do Ruska, aby se zúčastnili revoluce v roce 1905, ale po jejím neúspěchu se vzdali politické činnosti a věnovali se učitelství. V roce 1915 dokončila Olga Lepešinská v Moskvě lékařské vzdělání, získala lékařskou licenci a byla vyučující terapie na Moskevské univerzitě.
Byla také účastnicí Říjnové revoluce. Do roku 1926 přednášela na lékařské univerzitě v Moskvě, krátce přerušila pobyt v roce 1919 na univerzitě v Taškentu, poté pracovala v Biologickém ústavu Klimenta Timirjazeva. V roce 1941 se stala vedoucí oddělení živé hmoty v Ústavu experimentální biologie při Akademii lékařských věd SSSR, kde působila až do konce své kariéry.
Lepešinská pracovala na svých podivných objevech až do svých osmdesáti let a zemřela v Moskvě ve věku 92 let na zápal plic.
V čem spočíval její temný „přínos“ sovětské biologii? Ve 20. letech Lepešinská zdiskreditovala práci svého vedoucího Alexandra Gurviče, který zkoumal biofotony a mitogenní záření. (Tato teorie i pozorování, z nichž vycházejí, jsou spornou záležitostí.) Lepešinská tvrdila, že nízké dávky ultrafialového záření se uvolňují z odumírajících buněk, které byly ošetřeny vysokými dávkami UV záření. Později tvrdila, že buňky se mohou množit rozpadem na granule, které mohou vytvářet nové formy buněk, odlišné od rodičovských buněk. Také krystaly anorganických látek mohly být podle přeměněny na buňky přidáním nukleových kyselin. Dále se vyslovila pro spontánní generaci a přítomnost „vitální substance“.
Tato tvrzení byla v Sovětském svazu propagována jako oficiální dogma. Tvrzení, že sodné koupele podporují omlazení, vedlo k dočasnému nedostatku jedlé sody.
„Na Lepešinské i na prostředí, v němž se jí dařilo, je zajímavé, že jí nikdo z renomovaných vědců nevěřil a ona jim to zřejmě nezazlívala. Někdy si ani nevšimla, že se jí vysmívají. Když v jednu chvíli tvrdila, že sodová voda dokáže oživit stárnoucí buňky, a celý sál vědců sebou cukal v druhotných rozpacích, jeden vědec se jí se smíchem zeptal, jestli by stejně dobře nefungovala i minerální voda. Vážně mu odpověděla, že ne. Výsledků, kterých dosahovala ona, provozující lázně pro vysoce postavené stranické funkcionáře a národní celebrity, bylo možné dosáhnout pouze sodovou vodou.
Byli to právě tito vysoce postavení úředníci, kdo udržoval lidi v klidu, ne nutně sama Lepešinská. I její kritici tvrdí, že nebyla zlovolná. Její myšlenky byly natolik v souladu se stranickou ideologií (spontánní generování vlastností, nikoli geneticky zděděné rysy) a její falešné průlomy byly natolik prestižní, že tvořily jakousi politickou biologii, jejíž chybu nikdo nepřizná. Lidem, kteří kritizovali její myšlenky nebo zpochybňovali její metody, bylo v tichosti bráněno v postupu. Kolem těch, kteří se o jejích myšlenkách vyjadřovali v dobrém, se pořádala sympozia. Na selektivním postupu vědců se samozřejmě musela podílet i sama Lepešinská. Nakonec s její laboratoří směla spolupracovat pouze její rodina. Její dvanáctiletá vnučka byla považována za kvalifikovanou pracovnici laboratoře.“ (gizmodo.com.)
Svou kariéru založila na tvrzeních o pozorování vzniku živých buněk z nebuněčných materiálů, přičemž tato tvrzení podporovala vymyšlenými důkazy, které „potvrzovali“ jiní lidé toužící po postupu ve zpolitizovaném vědeckém systému. Ve skutečnosti natáčela smrt a následný rozklad buněk a tyto filmy pak promítala obráceně.
Myšlenky Lepešinské kritizovali biologové N. K. Kolcov, B. P. Tokin, M. S. Navašin, A. A. Zavarzin, N. G. Chlopin a další. Ve vyhrocené polemice je Lepešinská obvinila z idealismu.
Zejména v roce 1935 B. P. Tokin, bývalý ředitel Biologického institutu Timirjazev, o tom, jak Lepešinská interpretuje biogenetický zákon, prohlásil:
„Chápat vznik buňky ze žloutkové koule v kuřecím embryu jako rekapitulaci rané fáze buněčné evoluce, jak to dělá Lepešinská, je stejně ‚vědecké‘, jako kdybychom právě tyto žloutkové koule, které jsou deriváty buněk, považovali za prvotní živou bílkovinu, pocházející z anorganické hmoty.“
Později B. P. Tokin v 8. čísle časopisu Pod praporem marxismu (rok 1936) v reakci na invektivy Lepešinské napsal:
„Protože mluvíme o vzniku buněk moderních organismů de novo, které jsou výsledkem dlouhého vývoje, není o čem diskutovat, protože takové představy jsou dávno překonanou, infantilní etapou ve vývoji vědy a stojí již za jejími hranicemi.“
Sovětský vědec patolog J. L. Rapoport napsal: „Vzpomněl jsem si na laboranty v laboratoři O. B. Lepešinské, kteří tloukli řepná zrna v hmoždíři: to ale prý nebylo ‚tlučení v hmoždíři‘, ale experimentální vývoj největších objevů v biologii, který prováděli maniakální ignoranti, kteří se navzájem podpírali.“
Ve dnech 22. až 24. května 1950 na zvláštním sympoziu „Živá hmota a vývoj buněk“ pro Akademii věd SSSR a Akademii lékařských věd SSSR, které podpořil Stalin a jemuž předsedal Alexandr Oparin, Lepešinská přednesla hlavní projev a její „objevy“ byly pozvaným publikem oslavovány jako revoluční. Tehdy také dostala Stalinovu cenu a její myšlenky se staly povinnou výukou v biologii. V roce 1952 se konala druhá konference, která měla „experimentálními metodami“ dokázat, že buržoazní wirchovské pojetí buněčného vývoje (pouze živá buňka může produkovat další buňku) bylo nahrazeno „novou dialekticko-materialistickou teorií o vzniku všech živých buněk z neživé hmoty“. Ačkoli její vliv a dogmatická dominance mají paralely s dalším šarlatánem stalinské doby Trofimem Lysenkem, jejích tvrzení se nikdo oficiálně nezřekl, místo toho prostě jen zmizela.
Do své práce zapojila i dceru Olgu a zetě Vladimíra Krjukova; naproti tomu její manžel Pantelejmon Lepešinskij si o ní nic moc nemyslel. „Neposlouchej ji. Je to naprostá ignorantka vědy a všechno, co říká, jsou nesmysly,“ řekl jedné návštěvě. Vlastně to tento muž, který neměl s jejím oborem nic společného, vyjádřil nejpřesněji.
