Druhá světová válka ovlivnila životy milionů lidí všech věkových kategorií. Staří muži, stejně jako nezralí mladíci, se museli chopit zbraní. Ale jen jeden pluk Rudé armády na východní frontě měl ve svých řadách vojáka, kterému bylo pouhých šest let.
Tím chlapcem byl jistý Serjoža Aleškov, dostal i medaili „Za zásluhy v boji“, od armádního generála obdržel trofejní pistoli Browning a byl dokonce „povýšen“ do hodnosti podporučíka.
V létě 1942 Serjoža (Sergej) z vesnice Gryn v Kalužské oblasti úplně osiřel: jeho otec zemřel před válkou a Němci popravili jeho matku a bratra za spojení s partyzány, přímo před chlapcovýma očima. Šestileté dítě zůstalo úplně samo a bezcílně bloudilo v šoku po lese, když ho, vyhublé a hladové, objevila průzkumná skupina 142. gardového střeleckého pluku.
Zachráněný chlapec řekl, že se jmenuje Aleškin, i když později vyšlo najevo, že se ve skutečnosti jmenuje Aleškov. Vojáci se rozhodli, že ho u pluku nechají, a dokonce ho oficiálně adoptoval velitel pluku Michail Vorobjov.
Chlapec se snažil být užitečný, roznášel noviny a dopisy podřízeným jednotkám a neustále běhal na velitelství, aby dostal další instrukce. Jednoho dne, když prováděl pravidelné obchůzky, objevil v kupce sena německé zaměřovače palebné podpory, a ti pak byli zneškodněni vojáky Rudé armády.
Během dělostřeleckého ostřelování byl Serjožův adoptivní otec pohřben pod troskami v krytu. Chlapec se ho snažil vyhrabat sám, a když neuspěl, běžel pro pomoc. Michail Vorobjov byl zachráněn, i když otřesen a zraněn.
„Svou veselostí a láskou ke své jednotce a k lidem kolem sebe pozvedl morálku a důvěru ve vítězství v nesmírně těžkých chvílích. Soudruh Aleškin je oblíbencem pluku,“ hlásal rozkaz udělující vyznamenání Sergejovi, kterému právě bylo sedm let.
Aleškovova bojová cesta byla těžká. Málem se utopil, když přejížděl řeku Severní Doněc. Jindy najelo vozidlo, ve kterém se vezl, na minu. Chlapec jako zázrakem přežil.
Jednou dali vojáci Serjožovi z legrace uniformu podporučíka a chlapce to málem stálo život. Lesklé nárameníky přitáhly pozornost německých pilotů, kteří na „důstojníka“ vypálili dávku. Jedna kulka zasáhla Aleškova do podpatku. „Otec si to později hodně vyčítal,“ řekl Vjačeslav Vorobjov, Sergejův nevlastní bratr.
Bojová cesta malého vojáka skončila v Polsku. Generál Vasilij Čujkov, velitel 62. armády, v níž malý voják sloužil, nařídil poslat chlapce do Suvorovské vojenské školy. Jako suvenýr věnoval armádní velitel Aleškovovi trofejní pistoli Browning.
Sergej však ve své vojenské kariéře neuspěl, zradilo ho zdraví (od útlého věku byl závislý na kouření). Poté, co získal právnické vzdělání, žil Aleškov po zbytek svého života na Uralu a zemřel na infarkt v roce 1990, ve věku pouhých 54 let.
Jak se mohlo stát, že dítě nakonec vojáci nechali u jednotky na frontě? Server ww2gravestone.com o tom píše:
„Obecně se dá říci, že dětem nebylo dovoleno vstupovat do bojových jednotek, ale udělalo se mnoho výjimek. Řada dětí se pokusila utéct ze svých domovů »do války«, ale většina takových případů byla nakonec zadržena vojenskou policií a vrácena zpět do svých domovů. Některým se sice podařilo vstoupit do armády, ale často se stávalo, že tito uprchlíci zabloudili v lese nebo byli zastřeleni na cestě.
Čas od času také vojáci našli děti ve zničených a vypálených sovětských vesnicích. I když existovala směrnice, podle níž měli takové děti posílat do zavedených sirotčinců, někdy byli takoví chlapci prostě začleněni do aktivních bojových jednotek.
Byly jim na míru ušity uniformy a byly jim svěřeny zbraně. Někteří z těch chlapců vstoupili do armády v devíti nebo jedenácti letech a zůstali u svého pluku po celou dobu války při tažení z Ruska až do Německa, dokud válka neskončila a oni byli propuštěni ve čtrnácti nebo šestnácti, často vyznamenáni čestnými medailemi.“
