Andrej Babiš (ANO) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Přinášíme bilanční text šéfredaktora deníku FORUM 24 Pavla Šafra o zodpovědnosti i selháních v éře vlády oligarchy Andreje Babiše. Esej vychází v knize nakladatelství Zeď „Babišistán“, do níž přispěla řada novinářů, publicistů a politologů.
Podívejme se společně, v jaké zvláštní době jsme tu žili. Tak kupříkladu:
V úterý 26. května 2015 jednala poslanecká sněmovna o vyslovení nedůvěry vládě kvůli konfliktu zájmů ministra financí. Vládní poslanci totiž schválili pokračování daňového zvýhodnění biopaliv, jejichž největším výrobcem byl právě ministr financí. Opozice složená z bývalých vládních stran ODS a TOP 09 chtěla tímto bodem programu demonstrovat nepřijatelnost situace, kdy vláda prosazuje zákony, z nichž jako soukromý podnikatel profituje její člen.
Tehdy se ve sněmovně odehrálo legendární divadlo. Ministr financí se postavil za řečnický pult, obrátil se k poslancům demokratické pravice a zvolal:
„Vy jste mě zplodili, vy zkorumpovaná pravice. Kdybyste nepodváděli a nekradli, tak já bych tu nestál. Mohl jsem si užívat tých peněz. Takže já nevim, co mi tady vyčítáte teďka. Já mám střet zájmů. Ano. Protože jsem vybudoval firmu od nuly… V roce 1994 měla moje firma čtyry zaměstnance a dnes zaměstnává 35 tisíc lidí. A obrat mých firem se státem je směšných 1,1 procenta a ten se nezměnil, na 240 miliard nekonsolidovaného obratu.“
Na výtku, že ze státu plynou miliardy do jeho soukromé firmy, ministr financí dramaticky prezentuje, že on naopak stát financuje:
„Máte pravdu, plynou tu miliardy. Ale kam plynou? No z mých firem minulý rok plynulo 2 miliardy 314 milionů na zdravotním a sociálním pojištění. Plynulo 743 milionů na dani z příjmů právnických osob do státního rozpočtu. Nemám žádné offshory jak vaši kámoši. A vy taky někteří vy držíte svoje firmy na offshorech… Já jsem žádný střet zájmů nezneužil, já si nezničím jméno pro nějaké drobné. Pro mě jsou to drobné.“
Pak ministr financí reaguje na kritiku, že ohrožuje svobodu médií a vypočítává, kolikrát měli opoziční politici rozhovory v jeho denících MF DNES a Lidové noviny: „Vždyť vy jste tam častěji než já! Tak o čem tu mluvíte jako? Vždyť já do mojich médií ani nemožu zavolat a ani tam nevolám. Tak kdě já jsem to ohrožení demokracie?“
A nakonec ministr financí říká: „Já jsem se dostal do politiky omylem. Já napřed hledal někoho za sebe. Pak jsem založil to hnutí a lidi nám uvěřili. Já nelžu, nekradu. Mám konflikt zájmů, ale nikdy jsem ho nezneužil.“
Kdyby toto četl překvapený čtenář ve vzdálené budoucnosti a chtěl by pochopit, jaké absurdity se děly v České republice v letech 2013 až 2021, je třeba jej seznámit s osobou tohoto vykutáleného ministra financí a pozdějšího českého premiéra.
Mluvíme o slovenském miliardáři, výrobci biopaliv a olejů, močoviny a hnojiv, a také salámů, buřtů, párků, kuřecího, vepřového i hovězího masa, pekaře chleba a rohlíků, mlékaře, sýraře, největšího českého zemědělce, vydavatele novin a dámských časopisů, provozovatele bulvárních i vážných zpravodajských webů, nejnavštěvovanějšího internetového jízdního řádu i serveru e-mimino, majitele reprodukčních klinik a prodejce podprsenek, který v Česku vedl nejsilnější politickou stranu ANO 2011 se sloganem „Ano, bude líp“ a reprezentoval náš stát jako premiér v Evropské radě a přitom byl Evropskou komisí vyšetřován pro neoprávněné čerpání dotací. Mluvíme o člověku, který ke svému majetku přišel jako delegát státního podniku zahraničního obchodu s legitimací Komunistické strany Československa, s československým diplomatickým pasem, s účty offshorových firem v daňových rájích i s krycím jménem agenta Státní bezpečnosti.
Podstata a techniky babišismu
Mohli bychom najít stovky podobných vystoupení Andreje Babiše, v nichž se podezřele často zaklíná, jak nelže a nekrade, útočí na své kritiky, že jsou zloději, lháři a psychopati, tvrdí, že nikdy nezneužil konflikt zájmů, dušuje se, že nijak neovlivňuje svá média, a s dojemnými emocemi ze sebe dělá mučedníka, kterého se snaží zničit jakási parta zlosynů, která nemá jiný program než antibabiš. A přitom on tak tvrdě pracoval pro lidi.
Babiš svůj celý mocenský vzestup postavil na jednoduchých tezích:
To byla ovšem jen vnější stránka ideologie babišismu.
Ten pravý babišismus spočíval v tom, že se na cestě k politické moci a ovládání společnosti nesmělo na nic zapomenout.
Kromě ideologie antikorupčního boje bylo nejprve nutné ovládnout média, zacpat ústa kritikům, najmout agentury pro průzkum veřejného mínění a zjistit, co nejlépe funguje, chytře zkorumpovat antikorupční aktivisty, nakoupit celebrity a „nezávislé osobnosti“ a především neustále komunikovat a vést kampaň. Obrovský holding poskytl finanční i praktické zázemí pro vybudování politické strany vůdcovského typu, která se pro zmatení veřejnosti nazývala „hnutí“ a prováděla každodenní, mohutný a profesionální marketing. Ten byl přirozeně zaměřen zejména na lidské i hrdinské vlastnosti vůdce, na jeho lidovou dobrotu i manažerskou komunikaci a později, když se stal Babiš premiérem, i na jeho světovost a bodré kamarádství s evropskými politiky.
Na konci takto vytýčené cesty se odehrál faktický útok na základní pravidla liberálního státu, který stojí vždy na dělbě moci. Na dělbu moci byzantinský patriarcha nikdy nepřistoupí, protože to odporuje jeho názoru na svět. A ten se nekryje s konceptem parlamentarismu a svobodné společnosti.
Citovaný projev Andreje Babiše přitom kromě pitoreskních jazykových kuriozit dokládá jeho šokující neinformovanost ohledně pravidel fungování demokratického státu. On při tomto vystoupení neprojevil ani náznak studu. Neví nic o tom, že je nemyslitelné, aby ministr financí zároveň vedle své výkonné funkce vyráběl biopaliva. Když mu někdo říká, že nemůže jako člen vlády vydávat noviny, bere to jako osobní nevraživost a nikoli jako systémový předpoklad férového výkonu státní funkce. Když mu někdo vyčítal souběh podnikání s účastí ve vládě, líčil ho jako škůdce, jako někoho, kdo mu chce ubližovat a nebo dokonce poškozovat Českou republiku.
Převádění každé kritické debaty do osobní roviny odpovídá osobnostnímu nastavení Andreje Babiše. Svým kritikům dal nálepku „antibabiš“, aby zbavil diskusi věcné podstaty a vytvořil obraz osobního boje. Roznesl, že chování „antibabišů“ je odsouzené k prohře, protože jejich program na lidi nefunguje. Po něm to řada publicistů tupě opakovala a tím se podařilo část médií i politiků zastrašit. Ke klíčovým technikám babišismu patřilo zesměšňování i dehonestace kritiků a naprosto permanentní předstírání utlačovaného bojovníka za zájmy občanů.
Babišismus je specifickou odrůdou populistické politiky, kterou charakterizuje stoprocentní cynismus a účelovost při dobývání moci a ovládání společnosti. Do metod komunikace, mocenské techniky i výběrů lidí pro stovky veřejných funkcí se v naplno otiskla osobnost vůdce, který má dokonalé schopnosti matení, předstírání, vytváření falešné reality a bublin, a to vše v šokující míře, kdy deset rychle vyřčených lží nelze oddělit od deseti rychle vyřčených polopravd provázených deseti rychle vyřčenými pravdivými tvrzeními zasazenými do matoucího a falešného kontextu. Obrovskou inflaci sdělení pak provází vypjatá emocionalita a v Česku nezvyklý temperament i dojem otevřenosti a blízkosti k obyčejným lidem, a to včetně nezvládnutého jazyka a hrubosti. To vše způsobilo, že na Andreje Babiše řada lidí fascinovaně hleděla s otevřenými ústy. Někteří ho považovali za žalostného blázna, jiní za charismatického génia a někteří dokonce za obojí. Celý tento úkaz rozhodně nebyl normální. Hlavně ale nebylo normální mít takového člověka v křesle šéfa vlády.
Začalo to revolucí a následovala normalizace
Babišismus se projevoval jako permanentní okázalé divadlo s velmi jednoduše rozdanými rolemi dobrých a zlých. Před vstupem do politiky byl jedinou Babišovou učebnicí státovědy film Matrix. Všude kolem sebe viděl rysy spiknutí a manipulace a rozhodl se proti nim bojovat spiknutím a manipulací. Tím se mu podařilo vytvořit systém, který Matrix velmi připomínal.
Samotnou podstatou babišismu byla kumulace ekonomické, mediální a politické moci v takové míře, že to hraničilo s nástupem autokracie. A protože se při nástupu Andreje Babiše k moci fakticky jednalo o zásadní proměnu režimu, tak bylo nutné provést i cosi jako revoluci. Řada českých médií se svezla na uměle živeném znechucení z korupce a spolu s naivními aktivisty vyrobila na jaře a v létě roku 2013, tedy v době posledních měsíců vlády Petra Nečase (ODS) a po jeho pádu, dojem velké antikorupční revoluce se všemi patetickými a divadelními rysy, jaké má mít. Dokonce se jako hvězda první třídy zjevila i krásná prokurátorka a neohrožený policejní plukovník s razantním útvarem pro boj proti organizovanému zločinu. A zatímco Babiš roztáčel kola své kampaně, policisté vodili před televizními kamerami přítelkyni padlého premiéra v řetězech a mluvilo se o ukradených zlatých cihlách.
Nezbytnou součástí revoluční dynamiky je totiž zúčtování s exponenty starého režimu a prokázání jejich hanebnosti, což pak slouží jako ta nejlepší legitimizace nových politických pořádků. I toto proběhlo. Novináři a publicisté, kteří vědomě či z hlouposti sloužili novému vládci, bojovali za odsouzení a potrestání osob spojených s mocenskou elitou předrevoluční doby. A policie s nimi ochotně spolupracovala a nechávala nového vládce vypouštět do médií informace z vyšetřování.
Pak se ukázalo, že policejní plukovník i krásná prokurátorka mají podezřele podobné zájmy jako média nového vládce. A když měl po letech nový vládce problémy se svými kriminálními kauzami, prokuratura podivně nefungovala a ani policie nebyla nejhorlivější.
Masový titul MF DNES přestal o Babišovi publikovat výrazně kritické články a navíc zvýšil pozitivní a dokonce přinesl i vysloveně oslavné, které by v nich před Babišovým ovládnutím listu nikdo nenašel. Intelektuální Lidové noviny ještě v prvním období Babišovy nadvlády pár kritických článků přinesly, ale opravdu razantně zvýšily množství pozitivních textů. V obou titulech se dramaticky zvedlo množství příspěvků o vlastním majiteli. Pravda, on se také na veřejné scéně opravdu činil. I tak je to ale absurdní situace pro noviny. V každém případě se naplnilo to, co je osou celého Babišova systému: Stal se subjektem i objektem mediálního provozu zároveň. Z hlediska veřejné kontroly moci, k čemuž slouží v normální zemi média, se stal kontrolorem i kontrolovaným zároveň. Podobně jako v podnikání, kde se stal tím, kdo určuje pravidla hry, a tím, kdo podle nich hraje. Jeho klíčovou metodou je být na hřišti rozhodčím a zároveň i kapitánem jednoho mužstva. Logicky pak toho vítězného. Tento zrůdný systém potlačoval v médiích kritiky a v podnikání konkurenci.
K tomuto stavu se lidé stavěli různě. Někdo s tímto systémem nechtěl mít nic společného, někomu se líbil. Šéfredaktor MF DNES Jaroslav Plesl to brilantně vyjádřil v našem posledním rozhovoru: „Takhle tu jsou teď rozdaný karty, vole!“ To byl silný zážitek. Kromě těchto krajních poloh ale drtivá většina novinářů či intelektuálů dělala, že se nic zvláštního či podezřelého neděje. Bohumil Doležal tyto lidi nazval „nechumelisty“. Proběhla sice nová normalizace, ale oni dělali, jako by se nechumelilo.
Morální test nebyl v éře babišismu pro nikoho tak těžký jako v plně autoritářském či totalitním prostředí. Jednalo se ovšem o zřetelný úpadek civilizovaných poměrů, který se mimo jiné odrazil i v mezinárodních žebříčcích, jež sledují úroveň svobody médií. Také došlo k narušení právního pořádku, neboť jeden silný hráč si mohl dovolit něco, co by nikomu jinému neprošlo. V odborné právnické veřejnosti se o tomto faktu raději stále mlčí. V novinářských kruzích spíše také. Proto je vhodný čas, abychom otevřeli zásadní téma: Ohledně těch osmi let Babišova vládnutí v Česku je nutné mluvit jak o příčinách, tak i o zodpovědnostech a selháních.
Obě otázky, otázka po příčinách i otázka po zodpovědnosti, otevírají možnosti triviálního zjednodušení i bagatelizování a popírání morálního rozměru celého příběhu Babišovy éry. Typickým triviálním žvástem je, že za Babiše může předchozí korupce v politických stranách. Pokusím se o strukturovanější odpověď, která je určená k další debatě. Kdyby nám chtěl ovšem někdo tvrdit, že v České republice během Babišovy éry k žádnému úpadku civilizační úrovně politické společnosti nedošlo, tak není dále o čem debatovat. Tento úpadek byl evidentní a jeho zakrývání patřilo ke klíčové charakteristice babišismu.
Jak se to mohlo stát a kdo za to nese vinu?
Často jsme si během těch osmi let kladli otázku, jak se toto všechno mohlo stát. Selhaly tradiční strany? Selhala média? Selhali voliči? Když ovšem mluvíme o zodpovědnosti za babišsmus, je nezbytné hovořit o skandálním selhání velkého množství konkrétních jednotlivců, ale také o zřejmé kolektivní zodpovědnosti. Přitom platí, že všichni jako svéprávní občané České republiky neseme svůj díl zodpovědnosti za náš stát, její míra se však liší podle našich možností ovlivnit stav věcí. Nelze zakrývat, že babišismus jsme si tu vyrobili společně a že šlo v záporném slova smyslu o „národní výkon“. Kolektivní zodpovědnost přitom nesmí zakrýt individuální selhání. A naopak svalování na jednotlivce zase nesmí zakrýt naši společnou zodpovědnost.
Je velmi nutné, abychom byli schopni otevřeně mluvit o selhání, ale musíme vidět i kontext, který umožnil toto částečné vykolejení z civilizačního rámce, kterému říkáme zjednodušeně liberální stát či svobodná společnost a právní stát. Jedná se o složitý souběh příčin a vlivů, jež bychom měli hledat v celém polistopadovém vývoji.
Klíčovým předpokladem takového průběhu Babišovy éry, jakého jsme tu byli svědky, bylo zavedení přímé volby prezidenta, vítězství Miloše Zemana a masivní antiliberální propaganda, jejíž zdroje pocházejí dílem z Ruska a dílem od domácích nepřátel západního konceptu svobodné společnosti. Přímá volba prezidenta umožnila nebývalé zploštění veřejné debaty do toho nejprimitivnějšího bipolárního zápasu, v němž došlo k oživení modelu „nepřítele lidu“, jemuž jako šlechtic a ryzí Evropan odpovídal Zemanův poražený soupeř Karel Schwarzenberg. Pro atmosféru kolektivní vyšinutosti bylo přitom typické využití sudetoněmecké karty i ostré útoky na ODS a TOP 09 kvůli rozpočtové střídmosti v časech finanční krize.
Zásluha Miloše Zemana
Miloš Zeman umožnil Babišův nástup tím, že pohrdal lustračním zákonem i platným zákonem o konfliktu zájmů a navzdory oběma Babiše jmenoval členem vlády a posléze i premiérem. Zeman našel v Babišovi výhodný nástroj pomsty sociálním demokratům i liberálnímu obyvatelstvu za to, že neuznalo jeho genialitu. K soustavnému narušování pravidel a k omezení vlivu demokratických stran přispělo i to, že Zeman ignoroval v červnu 2013 po pádu Nečasovy vlády parlamentní většinu a v rozporu s ústavním pořádkem jmenoval úřednickou vládu složenou ze svých kamarádů. Tím došlo k dramatickému zhoršení politické kultury a k nastolení stavu, u něhož jsme ani nevěděli, jak ho pojmenovat. Nejjednodušší vyjádření bylo, že je tu najednou všechno možné. Na velkou „zásluhu“ Miloše Zemana na ustavení babišismu by se nemělo nikdy zapomenout.
Selhání voličů?
Selhání voličů je nejkomplikovanější otázkou, na niž lze ovšem aplikovat Jaspersovu „Otázku viny“. Německý filosof se v tomto slavném eseji vyrovnával po pádu Třetí říše s tématem německé viny. Podstatou jeho sdělení je rozlišování mezi rozličnými formami zodpovědnosti. Když někdo volí nedemokratickou stranu, jistě nese vinu morální i politickou. Otázkou ale je, jaké dostal informace a zda věděl, že dotyčná strana má tendenci demokratický život ve státě narušovat. U prvních Babišových úspěšných voleb v roce 2013 tolik zřetelných informací většina Babišových voličů ještě neměla a mít nemohla. Spíše lze konstatovat, že jim ve vysoké chyběla schopnost rozlišit systémovou stranu od nesystémové. Nelze ale zapomenout i na to, že řada voličů dobře pochopila, že ANO Andreje Babiše je antisystémová protestní strana a volili ji právě proto, aby trestali demokratické strany. Takový motiv navozuje otázku selhání. V letech 2017 a 2021 ovšem měl každý český volič již dostatek informací o Babišově zneužívání moci a ignoranci pravidel. Morální selhání voličů je v takovém případě neoddiskutovatelné. Jenom se o tom u nás z nějakého důvodu nemluví. Toto selhání lze omluvit snad jedině s přihlédnutím k nižšímu rozhledu či vzdělání. Měli bychom mít na paměti, že Babišovi voliči z let 2017 a 2021 byli z velké části jiní než ve volbách v roce 2013. Tehdy ještě volili ANO tzv. „zklamaní voliči“ demokratické pravice. V těch dalších volbách ale začali převažovat lidé, kteří odmítali demokracii jako takovou, polistopadovou svobodu považovali za dějinnou chybu a dávali přednost vládě pevné ruky. Je to fenomén, který ve zvýšené formě provází všechny země, jež se vymanily z komunistické diktatury. Babiš jako bývalý člen KSČ a agent Státní bezpečnosti se tak stal symbolem stálé přítomnosti stínů totalitní minulosti.
Selhání politických stran?
České politické strany byly díky koncepci nepolitické politiky Václava Havla v očích inteligence a médií podezřelé instituce už od prvopočátku. Měly sice své ideové základy, ale nebyly schopné čelit kontaminaci takzvanými politickými podnikateli. Zatímco idealističtí lidé se od politických stran drželi často spíše zpátky, tak cyničtí kariéristé se na ně vysloveně lepili. Když Andrej Babiš spustil svoji štvanici vůči tradičním politickým stranám, v nichž se prý nemakalo a kradlo, tak tím vlastně nevědomky potvrdil teze Václava Havla a v lidovém vidění věcí poskytl rozběsněnému davu obraz třídního nepřítele. Zneužil prostě strukturální slabosti české demokracie, která měla své příčiny v typickém postkomunistickém zmatení společnosti. Když ale hovoříme o selhání politických stran, tak se jedná o paušalizaci, která sama odpovídá Babišově propagandě. Správnější je mluvit o selhání řady lidí v politických stranách.
Zodpovědnost médií
Česká média se v době nástupu Andreje Babiše nacházela v bídném stavu. Z pěti klíčových pražských vydavatelství tehdy právě odcházely profesionální západní mediální koncerny. Jejich úprk byl motivován jak oslabením printových médií v důsledku nastupujícího internetu, tak i nevstřícností českého prostředí pro západní podnikatele v oblasti tisku. Zhroutila se tím dosud vysoká vydavatelská kultura a přísné mantinely pro novinářskou práci. Místo kultivovaných vlastníků médií nastoupili typičtí východní oligarchové, jejichž byznys je založen na klientelismu a obchodech se státem. Tím byla těžce poškozena česká žurnalistika. Přitom nelze opomenout fatální zodpovědnost vlastníků kdysi vynikajícího düsseldorfského vydavatelství RBVG, kteří prodali Babišovi dva klíčové deníky, Mladou frontu DNES a Lidové noviny, a s nimi celou řadu dalších printových i internetových médií. Babiš se tím stal pánem nad titulní stranou MF DNES, kde vycházely po dvacet let klíčové zprávy o zneužívání politické moci, po nichž padali ministři a dokonce i premiéři. Dosazením loajálních novinářů do postů šéfredaktorů Babiš fakticky ovládl nejméně polovinu zpravodajské agendy v českém prostředí. Je skandální, kolik lidí se na tomto nehorázném útoku proti právu veřejnosti na informace podílelo.
Dalším skandálním rysem českých médií byla ovšem také chronická inklinace k populismu, která se projevovala v bezmyšlenkovité účasti na očerňování řady lidí bez potřebných důkazů a jakási zvrácená touha novinářů spolupracovat s policií a se státními zástupci. Tím byla silně přiživena atmosféra tekoucího lidového hněvu, jenž volal po zavírání. Úniky ze živých spisů byly v médiích běžnou praxí. Tento styl se potkal s estébáckou metodickou výbavou Babišovy propagandy i s jeho oblíbenými praktikami, jež lapidárně shrnuje jeho často používaná věta „mám na vás složku“. Selhání médií je ovšem opět neblaze paušální vyjádření. I zde šlo o zodpovědnost konkrétních osob na tom, že přispěli k atmosféře protikorupční revoluce. Nikdo z nás, kdo jsme tu dělali v předbabišovských dobách šéfredaktory, nejsme v tomto ohledu zcela bez viny. Hranice mezi legitimní publikací zpráv, jež odhalují nemravné praktiky, a nelegitimní štvanicí byla pro řadu z nás někdy těžko rozeznatelná. Odchod západních vydavatelů pak oslabil vnitřní samoregulační mechanismy v redakcích. Vedlo to až k takovým absurditám, že v Babišových Lidových novinách třeba vyšel vánoční rozhovor s populární a krásnou prokurátorkou, který nesl titulek „Zavírat můžeme i o svátcích“. Občas to vypadalo, že policejní vyšetřování bylo povýšeno díky novinářskému jakobínství na klíčovou národní hodnotu, skrze níž přichází očištění a spása. Přesně to se Babišovi líbilo.
Zodpovědnost Babišových novinářů
Když jsme u médií, nelze se nedotknout tématu, který je pro nás novináře nejsmutnější a měl by naši profesi naplňovat vědomím hanby. V naší zemi se najednou stalo normální, že stovky novinářů pracují pro ministra financí a pak dokonce pro premiéra země. Oni byli zaměstnanci holdingu, jehož nejprve otevřeným a posléze špatně skrývaným vlastníkem byl Andrej Babiš. Všichni to dobře věděli a přesto dělali, že jsou „jen“ zaměstnanci konkrétní redakce.
Řekněme, že je ve slušné společnosti nepřípustné, abychom šmahem všem zaměstnancům Babišových médií přiřkli nálepku kolaborantů. Je ale na místě mluvit při nejmenším o politováníhodném chování. Nikdo nemusel pracovat v Mafře a častá výmluva na hypotéku neobstojí. Míra zodpovědnosti je ovšem strukturovaná podle vlivu na dané médium a také podle zařazení konkrétního novináře. Nebudeme se zabývat redaktory z kulturních či sportovních rubrik. Ať si na otázku zodpovědnosti za účast na špatné věci odpovídají sami. Máme tu ale velice specifickou skupinu politických žurnalistů a komentátorů. Jejich práce sebou nese značný veřejný vliv, a proto je u nich otázka na jejich morální profil vysoce relevantní. Osoby jako Petr Kamberský, Martin Zvěřina, Miroslav Korecký či Petr Kolář nesou zásadní zodpovědnost za poměry, které tu panovaly, a jejich práci pro Babišův mocenský systém nelze pojmenovat jinak než jako principiální selhání, ať už jsou jejich interpretace jakékoli. Někteří z této skupiny otevřených kolaborantů vyvinuli i zcela nové formy servility. Nezapomeneme na způsob, jakým vedl své rozhovory s premiérem a svým vlastním zaměstnavatelem redaktor MF DNES Petr Kolář. Chybělo už jen „jak to děláte, že jste tak skvělý“. Vůbec nejtrapnějším rozhovorem Petra Koláře s vlastním šéfem byl ten, který vyšel v MF DNES na titulní straně v červenci 2018, kdy Babišova vláda konečně získala díky poslancům komunistické strany důvěru ve sněmovně. Článek s třístránkovým rozhovorem byl nadepsán kuriózním titulkem „KSČM je demokratická strana“. Sdělil nám to pan Babiš, ale jeho redakce se s tím bez mrknutí oka natolik identifikovala, že ani nepovažovala za nutné dát tento výrok do uvozovek jako tvrzení premiéra.
Novinář se tu ptá svého vydavatele: „Máte radost, že už vaše vláda získala důvěru?“ Pan vydavatel/premiér má radost.
Další otázka Petra Koláře zněla: „A nelezou vám už sociální demokraté trochu na nervy?“
Je na tom vidět, jak se novináři zaměstnávaní Andrejem Babišem uměli vcítit do emocí svého nadřízeného.
Nad těmito kolaboranty tu ještě ční jedna vrstva pachatelů, a to jsou šéfredaktoři, kteří nesou přímou zodpovědnost za destrukci profesních pravidel, za službu držiteli moci a dokonce v mnoha případech i za mediální štvanice, za manipulaci veřejností a za zakrývání Babišových skandálů. Jaroslav Plesl spojil službu Babišovi se službou Zemanovi a zavedl v kdysi seriózních novinách xenofobní výlevy o migrantech. Šéfredaktor Lidových novin István Léko zase publikoval či osobně stvořil v tomto tradičním deníku české inteligence články plné absurdního podlézání svému zaměstnavateli. Napsal kupříkladu o Babišovi, že je to muž, který když ostatní „šíří zprávy o konci světa, tak on vezme lopatu, vykope díru a zasadí strom“. Dalším šokujícím příkladem vlezdoprdelismu byl také článek publikovaný k šedesátým narozeninám pana vydavatele. Jmenoval se „Andrej Babiš – varianta vůdce?“ ( V internetové verzi: Andrej Babiš: Nový typ vůdce české společnosti?) a vyšel 20. 9. 2014. Podnikatel Bohumil Studýnka zde kupříkladu napsal:
Andrej Babiš „ (…) není Afroditou zrozenou náhle z mořské pěny. Byl stvořen po dvaceti letech kreativní práce v ekonomické sféře, kde se mu podařilo vystavět produktivní kolos v nejméně dvou stěžejních odvětvích ekonomiky – potravinářství a chemii. Nebyl však venture kapitalista ani spekulant, spíše zkušený, nadaný a energicky nevyčerpatelný selfmademan.“
Byly to tuny neuvěřitelných hovadin, které český národ naposledy poznal v době kultu osobnosti, kdy novináři podlézali generálnímu tajemníkovi komunistické strany. Je třeba poznamenat, že všechny tyto zahanbující a trapné praktiky panu vydavateli a politickému lídrovi v jedné osobě vůbec nevadily.
Svědomí slušných lidí
Na úpadku demokratické politické kultury se bohužel velmi významně podílela ještě jedna skupina vlivných osob, kterou bychom mohli souhrnně nazvat „slušní lidé“. A to proto, že jde o vzdělance, umělce, publicisty, novináře či státní úředníky, kteří dbají na svůj seriózní image. Bohužel se jim do rámce serióznosti nevešlo vědomí, že nemají sloužit špatné věci. Někdy své chování dokonce považovali za normální.
Již jsme uvedli, že klíčovou potřebou a mocenskou technikou Babišova režimu bylo předstírání, že žijeme v normální zemi, kde probíhají běžné politické a společenské procesy. Zakrývání premiérova konfliktu zájmů, zakrývání nelegálnosti jeho čerpání dotací či porušování zákona při ovládání médií politikem se stalo běžnou agendou novinářů ve veřejnoprávních médiích, kde stvořili mimořádně odporné slovní spojení „údajný konflikt zájmů“. Konflikt zájmů Andreje Babiše nebyl ani trochu „údajný“, nýbrž zcela zjevný a byl prokázaný audity Evropské komise.
Na legitimizaci Babišova vládnutí se podílela také řada expertů a analytiků, kteří asi nebudou moc rádi, když si po letech opět přečteme jejich texty a nebo se podíváme na jejich vystupování v televizi a rozhlase. Kupříkladu politolog Michal Klíma (neplést s mediálním manažerem Michalem Klímou) se 17. února 2015 zamýšlel nad hnutím ANO na stránkách Babišových Lidových novin. Nastolil otázku, jaký pohled na Babišovu formaci je ten správný. Zda „optimistická vize“, že ANO stojí „v čele snah občanské společnosti postavit se systémové korupci a klientelismu“ a tím může „revitalizovat defektní demokracii“, a nebo naopak názor lidí z negativního pólu, kteří vidí „ANO jako největší zlo, jako nejvyšší stádium prorůstání byznysu s politikou“. Tyto krajní postoje pak umožnily politologovi najít vyvážené střední stanovisko. Na politika-miliardáře je třeba se dívat s vědomím rizik, ale expert v článku zároveň uznává, že Babiš je ve svém chování „transparentní“.
Politolog v Babišových novinách uvedl, že Babišova formace je skutečně založená jedním silným podnikatelem a je v ní cítit vůdcovský princip, ale vzápětí píše, že v ANO je řada nezávisle vystupujících osobností a navíc „připravovaný sněm nabízí příležitost, aby se strana vnitřně demokratizovala“.
Politolog Klíma se poněkud spletl. O tři dny později tento sněm proběhl a sami členové hnutí ANO mu dali nálepku „severokorejský sjezd“. Zvolili totiž svého vůdce předsedou sto procenty hlasů. Na příštích sněmech takovou nepatřičnost už vůdce zakázal.
Škoda, že si severokorejského aspektu tohoto sněmu nevšiml tehdejší okázalý přítel Andreje Babiše Guy Verhofstadt, bývalý belgický premiér a vedoucí liberální frakce v Evropském parlamentu. Ten se s Babišem na sněmu objímal a vítal ho mezi evropskými liberály. Dnes už se Verhofstadt ocitl mezi množinou podvedených. Babiš se mnohem raději než s evropskými liberály kamarádí s Viktorem Orbánem. Jenže tehdy Babiš potřeboval udělat cokoli, aby ho evropské elity akceptovaly, a tak si do Pavla Teličky nechal zařídit pro své hnutí vstup do klubu nejeurofederalitičtějších poslanců ALDE. Všichni si mysleli, že Babiš dělá liberální proevropskou politiku. A on místo toho už zanedlouho vyrazil do českých vesnic, aby zde strašil voliče před migranty. Je záhadou, že to ti lidé nevěděli předem. Podobně se u vzestupu Andreje Babiše ohřál také Václav Bělohradský, který na uvedeném sněmu rozvíjel myšlenku nástupu „postdemokracie“, v níž už budou platit nová pravidla. Podobně jako politolog Klíma viděl, že naše současná demokracie je defektní a vyžaduje si proměnu. Nástrojem tohoto zlepšování defektní demokracie měl být Babiš.
Představu, že nesmíme hnutí ANO a Andreje Babiše démonizovat a že je třeba „hledat pravdu někde uprostřed“ razil několik let také šéfredaktor Respektu Erik Tabery. V článku „Máme se bát ANO?“ (Respekt, 20. 10. 2014) napsal: „Je příchod ANO tím nebezpečím, jehož se máme bát? Pokud se podíváme na interpretaci médií, máme tu dva protipóly. Jeden zastupují tituly vlastněné samotným Andrejem Babišem, které na svých názorových stránkách úspěch ANO vítají. Pak jsou tu ostatní média, jež většinou úspěch ANO interpretují jako vítězství nedemokratického uskupení, které volí lidé toužící buď přímo po předlistopadových časech, nebo aspoň po autoritativní vládě. Tezí, že pravda je někde mezi, zřejmě moc nepřekvapíme. Ale nedá se nic dělat, je to prostě tak.“ Tabery opakovaně napsal, že autor těchto řádků přehání, když upozornuje na Babišovy autoritářské tendence, na nepřijatelný souběh politické, ekonomické a mediální moci a na jeho minulost prominentního komunistického manažera a agenta totalitní politické policie. V roce 2017 pak Tabery napsal v článku „Éra Andreje Babiše se blíží“ (Respekt 16. 1. 2017): „Jenže Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především – on to myslí dobře.“
Později ovšem Erik Tabery ve své knize Opuštěná společnost otevřeně před praktikami Andreje Babiše varoval. Měl zpoždění asi tak pět let.
Podobné, ale mnohem dřívější procitnutí ze snu o seriózním Babišovi prožila respektovaná investigativní reportérka Sabina Sklonková, která přijala místo Babišovy šéfredaktorky v MFD DNES v rozhodujícím okamžiku po volbách v roce 2013, kdy Babiš nutně potřeboval, aby někdo zakryl jeho pravé úmysly s nově nabytými médii. Těch, co se nechali svést a pak procitli, byla celá řada. Vzpomenme na profesora Jiřího Zlatušku nebo někdejšího advokáta disidentů Milana Hulíka. Oba zklamaně z hnutí ANO odešli. Stejně jako bývalý eurokomisař Pavel Telička. A někteří procitli jen částečně, ale ponechali si z velkolepé jízdy na osedlaném koni Babišovy moci své prebendy. Vzpomeňme jen n a dlouholetého místopředsedu ANO herce Martina Stropnického, který byl řadu let ministrem a nyní je velvyslancem v Izraeli.
Děsivou účast na rozvíření antikorupční revoluce a na vzestupu popularity Andreje Babiše měl herec a bavič Jan Kraus, jinak symbol odkazu myšlenek Václava Havla mezi umělci. Ten ve své talkshow pomohl Babišovi k jeho vzestupu tak jako málokdo. Navíc se angažoval spolu s dalšími osobnostmi na protikorupční aktivistické scéně přesně v tom duchu, jak se to tehdy Babišovi hodilo.
Bylo to celé velmi smutné divadlo. Je srozumitelné, že se někteří lidé mohli splést, mohli podlehnout dojmu, že mají šanci přispět k pozitivní změně ve společnosti. Je ale naprostou záhadou, že jim chyběly základní kontrolky a brzdy.
Proč je nenapadlo, že souběžný vstup podnikatelského magnáta do médií a do politiky ukazuje na nečisté úmysly jak vůči politice, tak vůči médiím a veřejnosti?
Proč jim nedošlo, že propojení obřího holdingu se státem nastoluje konflikt zájmů, protože dotyčný holding se státem obchoduje a pobírá do něj dotace a úlevy?
Proč si nepřečetli o minulosti Andreje Babiše v dobách komunismu? A proč se nezajímali o to, jak získal Agrofert? Skutečnost, že ho vyvedl spolu s dobře motivovanými úředníky a manažery faktickým podvodem z vlastnictví slovenského podniku Petrimex, je zcela evidentní. A dnes již víme, že si sebou odnesl i smlouvy, díky kterým se Agrofert prudce zvedl a naopak Petrimex bez nich padl.
Je to veliká záhada. Drtivá většina informací byla už v letech 2013 až 2015 na stole. Je třeba konstatovat, že klíčovou zodpovědnost za nadvládu Andreje Babiše má výrazná část české společenské elity a vysocí státní úředníci, kteří mu umožnili jeho čerpání veřejných dotací navzdory jeho jednoznačnému konfliktu zájmů. Všichni vystupovali jako „slušní lidé“ a všichni se i před zděšenými zástupci evropských misí chovali jako profesionálové, kteří dbají na dodržování pravidel. Přitom to celé kryli. Stejně jako tento zrůdný systém v Lidových novinách kryli spisovatelé a fejetonisté, kteří dodávali listu jeho intelektuální glanc. Stejně jako někdejší Havlův přítel, disident a chartista Jan Macháček, který pro Andreje Babiše vedl a stále vede „intelektuální think tank“.
Celá tato komedie je dokladem zcela neobyčejné míry demoralizace českých elit. Můžeme stokrát vyčítat voličům, že volili ANO. Nelze je zcela vyvinit a povědomí o morální zodpovědnosti za věnovaný hlas bychom měli v naší zemi, v níž došlo k hanebným volbám v roce 1946, kdy KSČ dostala 40 procent hlasů, jedině utužovat. Ale demoralizace českých elit, demoralizace vysokých úředníků státu, demoralizace početného kolektivu novinářů, je závažným faktem.
Co je třeba říci příštímu Babišovi
Novinář Jaroslav Kmenta řekl Andreji Babišovi do očí, že s ním nebude spolupracovat. Nic se mu nestalo a navíc si zachoval čest.
Věřím, že vzhledem k míře angažmá v poslebních letech mi čtenáři odpustí osobní závěr. Autor těchto řádků udělal totéž, co kolega Kmenta. Upozornil jsem Babiše, že je nepřijatelné, aby si zároveň koupil média a dělal politiku. Řekl jsem mu, že když půjde do dveří, tak já v tom vydavatelství půjdu ze dveří. Babiš se tehdy na mě rozkřičel, že mu nebudu nic „zakazovať“. A dodal: „Veď oni mi povedali, že jste psychopat, pán Šafr.“
Rád bych zdůraznil, že nešlo o žádné hrdinství. Považoval jsem ta „báječná léta s Babišem“ za docela hnusnou dobu. Ale nikdo nás nemučil, nikdo nás nezavíral. Jenom chodily nějaké ty výhrůžky a zastrašování, většinou ale jen od ubohých trollů. Kdyby Babišovi novináři v dostatečném počtu řekli do očí, že musí dát ruce pryč od médií, tak by si ani neškrtl. Kdyby mu nepomáhali umělci, intelektuálové a mnozí politici, a dali mu jasně najevo, že musí dodržovat pravidla, a hlavně kdyby s ním aktivně nekolaborovali, nebyl by tu žádný babišismus. Příštímu Babišovi je třeba se otevřeně a principiálně postavit, a to hned v zárodku. Nikoli až si vyzkoušíme, jestli to náhodou „nemyslí dobře“.
To je v kostce můj pohled na dilema zodpovědnosti a selhání. Je to velký ranec problémů, s kterými je třeba něco udělat. Otevřeně o nich mluvit a vyvodit ponaučení, politování a někdy aspoň trochu studu.
