O tom, že komunisté zkoumali Leninův mozek, aby odhalili podstatu geniality vůdce světového proletariátu, se často píše. Méně známé je, že se části mozku dostaly do Německa, kde pak jejich stopa na konci nacistického režimu mizí.

V roce 1921 bylo v rámci tajné policie Čeka zřízeno zvláštní oddělení, které se zabývalo problémy šifrování a dešifrování zpravodajských materiálů. Kromě toho se tam ale pracovalo i na problémech z oblasti kdesi mezi vědou a mystikou. V čele zvláštního oddělení stál zkušený čekista a člen strany od roku 1900 Gleb Bokij. Bokij se později stane obětí svého povolání a za stalinských čistek ho v roce 1937 obviní ze spiknutí a popraví, dvě desetiletí po smrti pak zase rehabilitují. To ale teď není zajímavé. Pozoruhodná je činnost jeho lidí. Činnost tohoto oddělení a celý mysteriózní výzkum popisuje ve svém článku na Russian7.ru Jaroslav Butakov.

V tomto útvaru se to hemžilo podivnými existencemi. Kdyby to bylo za časů carského Ruska, kdy mnich Rasputin ovlivňoval i carskou rodinu, tak by to tolik nepřekvapovalo. Bolševici ale chtěli ke všemu přistoupit vědecky. Problém byl ovšem v tom, že před novými pořádky řada odborníků raději uprchla do zahraničí, takže vědymilovní čekisté najali i různé šarlatány, kteří dovedli předstírat, že jsou vědci.

Jedním z takových exotů byl Bokijův známý Alexandr Barčenko. Před revolucí cestoval do Himálaje a hledal tam tajnou duchovní říši Shambala a zabýval se telepatií. Už jako člen zvláštního oddělení uspořádal Barčenko několik výprav na poloostrov Kola. Na začátku roku 1923 sovětské noviny sdělily, že tam badatel našel stopy nejstarší civilizace na Zemi. Od té doby o tom objevu ovšem už dál nikdo nemluvil.

Když v lednu 1924 zemřel Lenin, byl Barčenko pověřen zkoumáním jeho mozku. Ani po roce usilovné (nebo předstírané) práce Barčenko ohledně příčin Leninovy geniality na nic nepřišel. Pak bylo tedy třeba se obrátit do zahraničí a do SSSR pozvali německého profesora neurofyziologie Oscara Vogta.

Vogt mohl použít nově vyvinutý přístroj, který umožnil Leninův mozek rozřezat během dvou let na na 30 tisíc tenkých vrstviček. Vzorky se pak tři roky zkoumaly. Přes neustálé sliby, že objevy jsou na spadnutí, se nezjistilo nic, ale stálo to hodně peněz.

V roce 1930 tedy Vogt zase odjel do Německa. Nejel s prázdnou, směl si s sebou vzít část Leninova mozku pro další výzkum. Od roku 1930 do roku 1937 byl Vogt ředitelem Institutu císaře Viléma pro studium mozku. Nacisté ho z této funkce propustili a on si založil vlastní soukromý institut ve Schwarzwaldu. Vzorky Leninova mozku ale musely zůstat v Berlíně.

Další osudy této cennosti jsou neznámé. V anglické Wikipedii je zmínka, že slavní belgičtí neurofyziologové Lido van Bogaert a Andre Devulf kdysi prohlásili, že Rudá armáda urychlovala vojenské operace při tažení na Berlín v dubnu 1945, aby se Sověti dostali k Leninovu mozku dřív než Američané. To je dost přitažené za vlasy a není to nijak doloženo.

Především se ale vynořuje otázka, kde ty vzorky tedy jsou.

Autor Jaroslav Butakov píše, že čistě teoreticky lze navrhnout tři možnosti. 1. Fragmenty Leninova mozku byly z Německa vráceny do SSSR během krátké fáze oteplování vztahů mezi komunisty a nacisty mezi srpnem 1939 a červnem 1941. 2. Vzorky získala Rudá armáda po obsazení Berlína v dubnu 1945 a obsadila budovu institutu, který dříve vedl Vogt. 3. Části Leninova mozku jsou nenávratně ztraceny. Mohly zmizet ve válečných zmatcích, skončit v různých zahraničních laboratořích, nebo třeba i mezi sběrateli.

Z hlediska historie to není nijak důležitá otázka. Celý ten výzkum stejně nic převratného ohledně geniality nepřinesl. Spíše ukazuje, jakými cestami se jiné mozky ubírají, když se postaví do služeb ideologie.

Jen jako ironická tečka – první badatel Leninova mozku Barčenko skončil stejně jako člověk, který ho k této práci povolal, čekista Bokij. Barčenka v rámci stalinských čistek popravili v roce 1938.