Ministryni pro místní rozvoj Karlu Šlechtovou (ANO) nechtěli pustit do kostela. Paní ministryně si vyrazila na barokní koncert k výročí Karla IV. a „nejmenovaný farář“ ji odmítl vpustit, protože souhlasila se zdaněním církevních restitucí. Tak to alespoň pobouřená ministryně popisuje na svém Facebooku a stěžuje si na diskriminaci. Jak celá taškařice dopadla, jsme se bohužel nedozvěděli.
Pro rekapitulaci, paní ministryně by církvi nezdanila jen náhrady za nevydaný majetek, u kterých ji šokovalo, jaké „neskutečné peníze“ budou církvi vyplaceny. Neskutečné dotace jejího stranického šéfa ji samozřejmě nešokují. „Zdanila“ by jim toho mnohem víc. Například i dvě budovy na Pražském hradě, které nesou příhodné názvy Jiřský klášter a Nové probošství. S klášterem a probošstvím přece nemůže mít církev nic společného.
„Proč bych si já, tak jako mnozí jiní, nemohla myslet, že má Pražský hrad patřit výhradně Čechům a Moravanům, a ne malé části církví?“ bránila se tehdy paní ministryně. Třeba proto, že je to nesmysl. A ministryně by to mohla vědět. S výjimkou čtyřiceti let socialismu různé budovy na Hradě patřily vždy různým vlastníkům, kromě církve také například rodině Lobkowiczů.
Karel IV., za kterým se vydala na barokní koncert do kostela, je ostatně její oblíbenou historickou postavou. Také on by byl prý zděšen církevním vlastnictvím hradních budov, neboť by se s církví v zádech necítil bezpečně. Ministryně má svůj svět, ve kterém středověcí panovníci neohroženě hájí sekularismus. A ani jí nepřijde divné, že na koncert k výročí Karla IV. jde právě do kostela.
Aby bylo jasno, pokud se celá historka udála tak, jak ji paní ministryně popisuje, nejedná se ze strany dotyčného faráře o nic, čím by se mohl chlubit. Možná je takový, možná se špatně vyspal a možná měl špatný den až od chvíle, kdy paní Šlechtovou spatřil. Být správcem rozpadajícího se kostela, na jeho opravy šetřit ze sbírek a pak potkat ministryni, která by nejraději viděla církev na dlažbě, jak si vykračuje na čumendu, to je na jednoho člověka příliš.
Je to skoro podobné, jako když se režisér Troška, podle něhož by církev „sežrala i hovno pod sebou, jak je nenažraná“, domáhal zapůjčení kostela na natáčení svého filmu Babovřesky, kde nejprve mladý farář Šoustal opustí kněžskou službu, aby mohl zplodit dítě s jeptiškou, načež je v dalším díle nahrazen jedinou negativní postavou celé trilogie, bigotním polským farářem se zjevem slizkého úchyla, který se bojí pavouků a pokukuje Lucii Bílé do výstřihu.
Stejně jako nyní paní Šlechtová, i režisér Troška se tehdy strašně divil, proč se u místního faráře nesetkal s laskavým přijetím a ten se nezalykal štěstím, když se dozvěděl, že se něco takového bude natáčet dílem také v jeho kostele. Troška si vzápětí stěžoval, že jej nerudný Polák nazval „debilem“ a dožadoval se lásky k bližním, kterou on sám vůči katolíkům zrovna nepřekypuje.
Paralela s paní ministryní je zřejmá. Nepustili ji do kostela, který by nechala spadnout, ale když už díky práci faráře a obětavosti místních stojí a jsou v něm koncerty, tak proč si nevyrazit. Proč po církvi požadují morálku a služebnost ti, kteří jindy sbírají politické body jejím označováním nemorální a zbytečnou?
Lidé jako paní ministryně by si měli ujasnit, zda je církev oním bezvýznamným spolkem zahrádkářů, a tudíž je zcela na ní, koho vpustí do své „klubovny“, nebo zda se jedná o organizaci, která, vedle svého primárního, náboženského účelu, má také řadu účelů sekundárních, majících pozitivní dopad na celou společnost v rovině vzdělávací či kulturní. Pak si, když už ne podporu, zaslouží minimálně částečné vyrovnání křivd.
