Existuje takový hezký termín – devětašedesátník. Objevil se v nějaké úvaze o tzv. krizových letech 1968 až 1969. Devětašedesátník je jakýmsi doplňkem pojmu osmašedesátník. Osmašedesátník je bývalý reformní komunista, který potom v době normalizace ztratil moc a vliv. Někdy končil v disentu, někdy končil v exilu na západních univerzitách. Osmašedesátník má dodnes pocit, že ačkoliv někdy předtím, třeba v temných 50. letech, stál na špatné straně, později to napravil svou reformní činností. Někdy navíc za to ještě i trpěl, což byla často pravda.
Pojem devětašedesátník ale znamená ještě něco jiného, znamená různé reformní komunisty, kteří postupně, když jejich projekt následkem sovětské invaze ztroskotal, začali ustupovat krok za krokem, až se nakonec obrátili proti vlastnímu národu. Výsledkem byl známý pendrekový takový zákon, pod kterým byl podepsán i Alexandr Dubček. Couval Černík, couval Smrkovský, v zásadě málokdo ze strany vystoupil, kdyby je tehdy noví ostří hoši sami nevyhodili. Kdyby je brežněvovský režim nechal v nějakých směšných funkcích, je možné, že by tam zůstali, a přišli by tak o ten poslední nezasloužený lesk legendy.
Jde o charakter
Devětašedesátník je ale také jakási obecná definice charakteru. Většinou tito jedinci převzali nějakou funkci, „aby to nevzal někdo horší“. Je to známé dilema všech kolaborantských a protektorátních vlád. Dilema kvůli tomu, že v této volbě něco vzít, aby to nevzal někdo horší, je cosi pravdivého. Problém je v tom, že nakonec se dotyčný tím horším sám stane. Pak už je zbytečné ho nahrazovat.
Když uvažujeme o roce 1968, nemluvíme pouze o minulosti. Lidé jsou stále stejní, co do povahy, morálky, inteligence, jediné, co mají navíc, bývá trocha zkušenosti a některé nové technické znalosti.
O roce 1968 a době invaze víme dokonce více než lidé, kteří to tehdy prožívali. Máme více svědectví, máme doklady z archivů, máme odstup od tehdejších událostí. Nemáme ovšem všichni bolestnou zkušenost s tématem kolaborace. Výhoda těch, co pamatují, je v tom, že některé věci nemíchají dohromady a že povrchní podobnost nepovažují za totožnost.
Móda velkého bratra
Dnes se stává módou mluvit o tom, že jako jsme mívali Velkého bratra v Moskvě, máme ho dnes v Bruselu nebo ve Washingtonu. Je to samozřejmě nesmysl, stačí se podívat na to, z jaké části světa do které všichni směřují. Nikdo neprchá z Ameriky do Ruska, spíše naopak, stejně, jako tomu bylo v době železné opony.
Dnes vidíme, jak někteří lidé ohýbají hřbety dobrovolně a obdivují Vladimira Putina, posílají blahopřejné telegramy do Korejské lidově demokratické republiky a spílají Američanům jako Rudé právo a Dikobraz v 50. letech. Vymýšlejí spiklenecké teorie o celosvětové vládě Židů a vojenskoprůmyslového komplexu. Jaké motivy tito lidé mají a proč se nepoučili z minulosti, kdo byl vždycky ten, kdo nám zasadil nějaké rány a jestli v tom náhodou nepokračuje, je otázka spíše psychologická. Na to si každý musí odpovědět sám.
