Chování Turecka je opravdu za hranicí toho, co je přijatelné pro spojence. Otázka je, co s tím může kdo udělat kromě občasného matného protestu, který k velkým změnám nepovede. Nejspíš se s tím mnoho dělat nedá.
Spojené státy kritizovaly Turecko za snahu omezovat svobodu tisku, čímž se myslí nedávné kroky tureckých úřadů proti některým opozičním médiím. Bílý dům v prohlášení vyzval turecké vedení, aby neumlčovalo kritické názory, informovala agentura Reuters.
Podle agentur „turecké úřady začátkem měsíce převzaly kontrolu nad hlavním opozičním deníkem Zaman, který byl spojován s ideovým rivalem prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Tím prozatím vyvrcholila série soudních a policejních akcí v Turecku zaměřená na kritická média.“
Podle mluvčího Bílého domu Joshe Earnesta by turecká vláda měla respektovat fakt, že „v demokratické společnosti by měly být kritické názory podporovány, a ne umlčovány“.
„Otázka omezené svobody tureckých médií se ocitla v popředí zájmu v souvislosti s jednáními Evropské unie a Turecka o řešení migrační krize. EU čelí kritice za to, že kvůli pomoci v otázce uprchlíků, kterou požaduje od Ankary, zavírá oči nad porušováním lidských práv a svobody projevu.“
Turecko je klasický případ země, která by nebyla důležitá, kdyby historickou nahodilostí neměla tuto geografickou polohu. Najednou se ocitla ve středu dění hned z několika hledisek, Je odtud příliš blízko k dějištím konfliktů. Kdyby to z Turecka do Řecka bylo po moři dál, nebylo by tak důležité. Jenže historie nezná žádné „kdyby“, stalo se.
Stalo se i to, že je Turecko členem NATO a roky vede přístupové rozhovory o vstupu do Evropské unie. Představa takového nového člena musí vzbuzovat záchvaty smíchu, ovšem jen u silnějších povah.
Dá se samozřejmě říci, že nikdo není předem vyloučen, záleží přece na tom, jestli splní potřebné podmínky. Turecko je ale v dohledné době nesplní, což vědí realisté na obou stranách. Pro lidi, kteří to v Turecku mysleli s členstvím vážně, je to nejspíš dost smutné. Místo Unie mají islamistický režim, který potlačuje opoziční média a střílí na své odpůrce, tedy Kurdy.
Bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda v Českém rozhlase varoval před tím, abychom se při jednáních na Turecko příliš spoléhali a že by se Evropa měla ohledně hlídání svých hranic spoléhat více na sebe. To zní hezky a je to jistě jenom technický problém. Jenže let na Mars je taky jen technický problém. Dá se to provést, když se do toho investuje dost peněz. Dost znamená hodně a bude to dlouho trvat. Nikdo zatím jiný lepší nápad nemá.
Zatím se ukazuje, že představy o uzavírání hranic a „přesměrovávání toků“ běženců vedou jen k tomu, co se dalo čekat. Na místech za „uzávěrou“ roste napětí a problém se neřeší, jen se všelijak stěhuje podle toho, kde není plot. Až bude všude, vznikne za ním oblast konfliktu a humanitární krize.
Troufne si někdo vyslovit nějaké jiné alternativní řešení? Třeba vytvořit na pustém místě ve Středomoří quasistátní útvar pod správou EU, kam by šlo běžence přesměrovat? Nikoli věčný uprchlický tábor po vzoru útočišť pro dědičné palestinské uprchlíky, ale fungující místo pro život, kde by se konečně mohli úředníci Unie vyřádit se svými předpisy a zaměstnat kromě uprchlíků samotných i malátné uchazeče o práci z jižních států Unie? To si nikdo říci netroufne. Vypadalo by to jako nový kolonialismus a zavedení protektorátu. Ale, upřímně řečeno, co jiného udělat? Čekat na to, až v Sýrii a Iráku bude klid a Turecko bude vzorem v dodržování lidských práv? Takové pohádky nepsala ani Božena Němcová.
