Jestli si někdo myslí, že to tvůrci a interpreti pokrokových písní měli jednoduché, je na omylu. Vidět to třeba můžeme na případu Josefa Laufra, který nazpíval slavnou píseň o kapitánovi Minaříkovi, špionovi (pardon, rozvědčíkovi), který působil ve Svobodné Evropě a po svém návratu do ČSSR byl oslavován jako hrdina.

Vznikl operativní svazek nazvaný Pepík, kde se o nepříjemných lapáliích můžeme dočíst.

Na listu papíru z 3. března 1976 je ručně napsáno jakýmsi nadporučíkem Vrbou, že má dojít „k okamžitému přijetí opatření k ochraně Laufera (spojit se s ním!)“

Píše se tam: „V únoru tohoto roku byly získány poznatky k č.s. zpěvákovi Josefu Lauferovi, který má v současné době potíže s tím, že složil politickou píseň proti činnosti Svobodné Evropy a č. s. emigraci v zahraničí. Tato píseň již byla vysílána v č. s. rozhlase a Laufer s ní měl vystoupit na Festivalu politické písně tohoto roku v Sokolově. V písni je ostrá kritika činnosti SE proti soc. zemím a č. s. emigraci, která zradila svoji vlast.

Po zveřejnění písně začal Laufer dostávat výhrůžné anonymní dopisy s tím, aby této angažovanosti zanechal. Rovněž při parkování svého vozidla je mu toto poškozováno a jsou vráceny vstupenky na jeho představení. Na základě této situace se Laufer dostává do duševní krize a neví, co by měl pro svoji obhajobu dělat, neboť v tom vidí záměr některých osob na jeho znemožnění a způsob jak zastrašit další osoby, které se v politické písni také angažují.“

Podepsán generálmajor Ing. Hrbáček Jaroslav, náčelník II. správy Federálního ministerstva vnitra.

Laufer měl ale také malý škraloup. V dokumentu z 15. dubna 1976, kde je jako předmět uvedeno „Josef Laufer – poznatky o nevhodném chování a a reakce na písničku s námětem opěvující kapitána Minaříka“, se uvádí: „Pramen se v nedávné době sešel se zpěvákem hudebního divadla v Karlíně Ladislavem Županičem, který uvedl, že písnička interpretovaná Lauferem na Festivalu politické písně v Sokolově 76 byla chápána mezi hudebníky jako ironie. Celá píseň ve srovnání s ostatními účastníky byla na velmi nízké umělecké úrovni, a to zejména, pokud se jedná o text. Po vysílání v č.s. rozhlase dle slov Županiče Josef Laufer údajně obdržel děkovný dopis z vysílače SE, kde je informován, že píseň o kapitánu Minaříkovi se stala v NSR velice populární a ve Švýcarsku si má vyzvednout honorář, který financovala SE jako projev ‚obdivu‘.

Laufer při poslední cestě do NSR se setkal s našimi pracovníky hudebních agentur a vytýkal jim, proč neustále zvou na umělecká turné Karla Gotta, kterého charakterizoval jako malého Čecháčka. Oni jako Židé by se měli spojit a prosazovat svoje zájmy.“

Ze Zprávy o prošetření“ ze dne 13. 7. 1976 („provedl Čeloud, zapsala Kostková“) je patrné, že byl Laufer patřičně orgány zkoumán. Dopadlo to pro pěvce naštěstí dobře. Uvádí se tam, že „prošetřováný není politicky organizován. Po této stránce se jak v předchozích tak i v nynějším bydlišti neangažuje a neprojevuje. O politických otázkách před spolubydlícími nehovoří a své názory na různé politické události nedává před nimi najevo. Jako zpěvák populárních písní je neustále mimo domov, velmi často v zahraničí, proto se žádných akcí pořádaných společenskými organizacemi NF nezúčastňuje. V místě bydliště se zjevně neprojevil ani v krizovém období let 1968–69 a žádné závady z této doby nebyly u něho zjištěny. Jak se choval mimo bydliště, dotazované osoby nevědí.“

Zpráva uzavírá, že Laufer už má sedmý typ osobního automobilu, jejichž značky jsou postupně vyjmenovány. Konstatuje se, že nebyly zjištěny „závadné styky“, ale „nejsou rovněž vyloučeny“. „Zda je ve styku se svým bratrem Richardem, který v roce 1968 emigroval, nebylo zjištěno.“

V domě byla nejspíš nějaká bdělá osoba, která mohla napomoci se sběrem informací. Spis Pepík byl nakonec uložen.

Zdá se, že celá záležitost neměla na Laufra trvalé následky. Co si skutečně o slavné písni myslel, těžko říct. Pavel Bobek, který se s ním znal, na to byl v lednu 2009 tázán v rozhovoru pro časopis Reflex. Tehdy řekl: „Ne, spolu jsme se o tom nikdy nebavili. Ale mluvil jsem na tohle téma s jeho ženou Irenou Greifovou, jež mi řekla: ‚To víš, to je celý Pepa, on prostě rád šokuje. Proto napsal slova k téhle písni – akorát to tentokrát trochu přehnal.‘ Tak jsem ji zarazil, že tohle není žádná provokace, ale čistá kolaborace s komunistickým režimem. Jen pokrčila rameny: ‚Takhle to nemůžeš brát…‘ Pokud vím, tak chtěl jet do Ameriky, ale soudruzi mu řekli, ať na to zapomene, že u nich není zrovna dobře zapsán. A tak, aby si trochu vylepšil kádrový profil, napsal tuhle hrůzu… Dodnes si vzpomínám, jak jsme někdy v osmdesátých letech měli v Semaforu po premiéře večírek a najednou do divadla vstoupí nikdy nikým nezván, ale vždy naprosto suverénní Josef Laufer. Jen jsme na sebe všichni mrkli a začali jsme broukat refrén téhle jeho nechvalně proslulé písně. A myslíte, že na to nějak zareagoval? Ani v nejmenším! Jednoduše dělal, že to neslyší. V tu chvíli jsme toho měli tak akorát dost, takže se k němu někdo otočil a povídá: ‚Poslyšte, chlapíku statečný, co kdybyste zase odešel?‘ Vůbec ho to nerozhodilo – on je naprosto splachovací.“

No nebyla to snadná doba, nebyla. Ale nebylo tenkrát všechno jenom špatné, že?