Výroba a distribuce filmů byla prvním významným odvětvím, kterého se v Československu po druhé světové válce dotklo znárodnění. Centralizace kinematografie a její podřízení jednotnému státnímu vedení ovšem „nespadly z čistého nebe“, na přípravě tohoto kroku pracovali levicoví filmaři a intelektuálové již za okupace. Dekret „o opatřeních v oblasti filmu“ podepsal prezident Edvard Beneš 11. srpna 1945 a účinnosti jeho rozhodnutí nabylo o 17 dní později.
„Tímto dekretem, který předložili panu prezidentovi k podpisu ministr Kopecký a sekční šéf Nezval, se splnil plán na zestátnění filmu a československé filmové výrobě se otevírají nebývalé možnosti,“ radoval se hlasatel v dobovém filmovém týdeníku. Prezidentské opatření, na jehož přípravě se jako šéf filmového odboru ministerstva informací výrazně podílel i zmíněný básník Vítězslav Nezval, zavedlo do kinematografie státní monopol na téměř 50 let.
Soukromníci nesměli od konce léta 1945 filmy nejen natáčet, ale například ani je nakupovat v zahraničí nebo snímky distribuovat, zapovězeno jim bylo také veřejné promítání. „K provozu filmových ateliérů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických…, k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů, jakož i k jejich veřejnému promítání, je oprávněn výhradně stát,“ stojí hned v prvním paragrafu prezidentského dekretu číslo 50/1945.
Všechno má být státní
Důvodů, proč byla kinematografie zestátněna, byla celá řada včetně těch čistě politických. Velkou roli sehrál celkový příklon československé společnosti k levicovému světonázoru, centralizaci pod státním dozorem navrhoval dokonce barrandovský filmový magnát Miloš Havel. Podle jeho představy měl vzniknout ústřední filmový podnik, zaměřený na výrobu filmů, ve kterém by 51 procent akcií vlastnil stát a zbytek by patřil tradičním producentům. Nakonec ovšem stát převzal film docela.
Opatření vedoucí ke znárodnění se začala ve spolupráci domácích filmařů a exilové vlády chystat již od roku 1942 a o dva roky později vznikl konkrétní plán. Vyvlastňování filmových podniků – zejména kin v německých rukou, ale i společnosti Aktualita, natáčející filmový týdeník – začalo už v květnu 1945. Právního rámce se nejprve dočkal zpravodajský film, pro nějž koncem května 1945 vydal příslušný dekret ministr informací, o čtvrt roku později přišla na řadu „velká“ kinematografie.
Znárodnění filmové výroby a distribuce, která byla za první republiky i protektorátu ve výsledku silně zisková, navíc slibovalo přínos pro státní rozpočet. Skutečnost se ale od plánů poněkud lišila. „V oboru vládne chaos, nelze zjistiti spolehlivě, kde ztráty vznikají, a celý obor je čím dále tím více zbyrokratizován,“ kritizoval například v prosinci 1946 lidovecký poslanec Cyril Charvát v parlamentu nedostatečné pokroky ve státní správě filmového průmyslu.
Pevnější obrysy začala znárodněná kinematografie dostávat dva měsíce po únoru 1948, kdy vláda zřídila Československý státní film (ČSF), zahrnující prakticky veškeré podnikání v oboru. Do poloviny 50. let podnik prošel řadou reorganizací a teprve od ledna 1957 pak získala čs. kinematografie trvalejší podobu. Vše zastřešovala Hlavní správa ČSF (později Ústřední ředitelství ČSF), pod kterou spadala filmová studia, laboratoře, půjčovna filmů i podnik zahraničního obchodu.
Kina měly národní výbory
Stranou přímého státního vlivu pak byla kina, která už dříve často zřizovaly národní výbory. Od roku 1957 pak biografy připadaly definitivně do pravomoci místní správy, pro kterou byly vítaným zdrojem příjmů. Návštěvníci kin ale také vlastně financovali výrobu filmů. Peníze z pokladen (kina si ponechávala polovinu vstupného) směřovaly přes Ústřední půjčovnu filmů zpět do výroby, a čs. kinematografie tak byla do značné míry nezávislá na státním rozpočtu.
Státní monopol ve filmu oficiálně platil ještě čtyři roky po listopadu 1989, tvůrci, producenti ani distributoři ale na něj již nedbali. Prvním soukromým filmem byl Tankový prapor z roku 1991 (a posledním snímkem natočeným ve státním systému Černí baroni z roku 1992). Snímky, natočené během éry znárodněné kinematografie, ale dodnes ovlivňují podobu českých filmů. Peníze za jejich vysílání a projekci jsou totiž příjmem Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie.
