Ruský prezident Vladimir Putin FOTO: Kancelář prezidenta Ruské federace
FOTO: Kancelář prezidenta Ruské federace
KOMENTÁŘ / Vladimir Putin a jeho pomocníci už namalovali nespočet červených nepřekročitelných čar a stále se nic kromě zběsilého poštěkávání a malování dalších nepřekročitelných čar neděje. Rusko se vůči Západu zmůže výhradně na výhrůžky a je smutnou vizitkou západních lídrů, že svojí slabostí a v některých ohledech i zbabělostí nechávají Ukrajinu krvácet a de facto ji na stříbrném podnose servírují východnímu despotovi, jenž se po jejím případném pozření nezastaví už před ničím. Pak červené čáry nebude malovat Putin, ale Západ.
Již v době, kdy si Putin teprve připravoval půdu pro svůj vpád na Ukrajinu, vysílal vůči Západu signály o ruských červených liniích, po jejichž překročení bude „něco“ následovat. Západní politici na tuto hru zbaběle přistoupili a za mohutného přispění domácích pátých kolon a proruských kolaborantů činili vše, jen aby se ruský medvěd nerozzuřil.
Pak přišel únor 2022 a bezprecedentní porušení všech mezinárodních smluv a norem vpádem ruské armády na Ukrajinu, která měla být za tři dny „denacifikována“ a „demilitarizována“. Putinova třídenní „speciální vojenská operace“, jak sám rozpoutání agrese bez vyhlášení války nazval, trvá již přes tisíc dní a jejím výsledkem jsou statisíce mrtvých a zraněných, miliony vysídlených a uprchnuvších a miliardové hospodářské škody.
Putin se však ve svých výpočtech spletl. Možná k tomu přispěla výměna některých západních lídrů, možná prostě už jen napínal onu pověstnou strunu tak mocně, že praskla, ale okamžitě po rozpoutání války se Západ a další civilizované země postavily za napadenou bránící se zemi a začaly ji hospodářsky, ale i vojensky podporovat. To se Putinovi, jeho generálům a dalším pomocníkům nelíbilo, a tak začali malovat další červené čáry.
Kouzlo nefunguje
Jenže ono předcházející kouzlo najednou k jejich velkému překvapení přestalo fungovat a překračována byla jedna červená čára za druhou. Odpovědí bylo jen zuřivé křičení, skřípání zubů, vyhrožování a malování dalších čar, které byly ovšem smáznuty dříve, než stačily být vůbec dokresleny.
I tak ale zůstávají některé ke škodě Západu, ale hlavně Ukrajiny stále v platnosti. Které to jsou? V září 2021, v době příprav na válku, pohrozilo Rusko, že Ukrajina se nikdy nesmí stát členem NATO a že na jejím místě nebude rozmístěna žádná infrastruktura NATO. V současné době se sice vedou jakési úvahy o možném budoucím vztahu Ukrajiny s NATO, ale konkrétní obrysy se zatím stále ani nerýsují. Nejvíce však vadí, že nad Ukrajinou nebyla zavedena bezletová zóna. Ruští agresoři v letadlech tak mají takřka volné pole působnosti, jak útočit na vojenské cíle ukrajinské armády, ale hlavně mohou decimovat kritickou infrastrukturu a terorizovat civilní obyvatelstvo. A překročena nebyla ani linie z dubna 2022, že nedojde k žádné přímé zahraniční intervenci na Ukrajině.
Všechny ostatní Kremlem nalinkované čáry však již překročeny byly a stále se čeká na onu ruskou reakci, která bude Západ bolet. Vždyť v první den invaze Putin vzkázal každému, kdo se jen pokusí Ukrajině pomoci, že „by měl vědět, že ruská reakce bude okamžitá a dovede vás k takovým důsledkům, jaké jste ve své historii nikdy nezažili. Jsme připraveni na jakýkoli vývoj událostí. Doufám, že jsem byl vyslyšen.“
Byť je spojení červená linie bráno jako něco nepřekročitelného, něco, co spustí důraznou odvetu, Rusko vždy ustoupilo a zmohlo se jen na verbální výhrůžky, které ale již nikdo nebere vážně. Inflace hrozeb jaderným útokem na západní velkoměsta či rozpoutáním třetí světové války zaznívá z ruské televize z úst propagandistů, jakými jsou například Vladimir Solovjov či Olga Skabejevová a mnozí další, příliš často, aby je bylo možno brát jako relevantní hrozbu. O pravidelných výlevech bývalého ruského prezidenta a premiéra Dmitrije Medveděva ani nemluvě. V tomto případě je však naprosto jasná souvislost se siláckými vystoupeními na jeho telegramovém účtu a dodávkami vína z Itálie.
Nepřekročitelné? Ani náhodou!
Podívejme se tedy na stručný přehled linií, jejich překročení a ruských reakcí.
V únoru 2022, kdy si ještě Putin byl jistý úspěchem svého válečného tažení, bylo za červenou čáru vyhlášeno rozšiřování NATO na východ. Putin dokonce požadoval stažení aliance do stavu v roce 1997. A výsledek? Právě kvůli válce na Ukrajině vstoupilo v dubnu 2023 do NATO Finsko, jež má s Ruskem tisícikilometrovou přímou hranici, a v březnu 2024 i Švédsko, které takřka rok ždímal turecký prezident Erdogan, než milostivě dovolil, aby Turecko vyslovilo s členstvím této severské země v NATO souhlas.
Když se situace na frontě začala krátce po vpádu vyvíjet v neprospěch agresorů, přispěchala Moskva s ultimátem, že Západ nesmí dodávat žádné zbraně. Ovšem Javeliny, Bayraktary, pěchotní zbraně i munice na Ukrajinu proudily ze všech stran. V Kremlu bylo sice mrzení, ale také ticho. A to i tehdy, když byla překročena další červená linie spočívající v dodávkách sovětských stíhaček MiG 29 ze zemí bývalého sovětského bloku. Stejně tak jako při smáznutí srpnové linie, která zapovídala dodávky starých sovětských tanků.
V červnu 2022 nesměl Západ dodávat rakety dlouhého doletu. Dodávky však následovaly takřka okamžitě a Ukrajina je úspěšně užívala na okupovaných územích i na Krymu.
V září 2022 pak Rusko oficiálně prohlásilo za své území okupované oblasti Ukrajiny, nad nimiž ovšem nemělo a dodnes nemá absolutní nadvládu. Podle ruské logiky by tak útok na tato území byl útokem na samotné Rusko, po němž by následovala odveta, „jakou svět neviděl“. Nestalo se ale zase nic, stejně jako když došlo k útokům, a dokonce i k obsazení části skutečně ruského území v Kurské oblasti, kam vstoupily ukrajinské jednotky 6. srpna 2024 a do současné doby nebyly přes veškeré snahy vytlačeny.
V září 2022 Kreml vydal Západu další zákaz, tentokráte nesměl dodávat zbraně s dostřelem přes 80 kilometrů, tedy raketomety HIMARS a zbraně obdobné. Ukrajina je dostala k dispozici v květnu 2023.
O měsíc později, tedy v listopadu 2022, byly Moskvou zakázány systémy protivzdušné obrany Patriot. V dubnu 2023 již bránily ukrajinské nebe.
V lednu 2023 pak Putin přitvrdil, když označil uvažovanou dodávku západních tanků Ukrajině za „extrémně nebezpečnou akci“. Krátce poté se již ukrajinští tankisté na frontě vozili v tancích Leopard, Challenger, Abrams. A opět nic…
Květen 2023 namaloval linii v podobě zákazu dodávek stíhacích letounů F-16. Trvalo to sice déle, hlavně s ohledem na nutnost přeškolit nejen piloty, ale i pozemní personál, v červenci 2024 však vzlétly první stroje s ukrajinskými výsostnými znaky na křídlech.
Červnová čára v podobě zákazu použití HIMARS či Storm Shadow ani nestihla být domalována a na Kurskou oblast dopadly první Storm Shadow. Tak aspoň zákaz ATACMS k palbě na ruské jednotky, požadovala Moskva v září 2023 a poznamenala, že dodávky tohoto taktického raketového systému dlouhého doletu na Ukrajinu byly „další chybou“. V říjnu však první rakety rozsévaly zkázu mezi ruskými jednotkami.
Ani letos Putin červenou propisku při malování z ruky nepustil. „Měli by mít na paměti, že jejich země jsou malé a hustě osídlené, což je faktor, se kterým je třeba počítat, než začnou mluvit o úderech hluboko na ruské území,“ prohlásil v červnu. V listopadu pak hluboko do Ruska létaly nejen ATACMS, ale i další střely Storm Shadow.
Jak je vidět, postupně padala jedna „nepřekročitelná ruská červená linie“ za druhou. A prakticky nic se nestalo. Verbální výpady z Kremlu už přestaly být šokující, a když Západ poznal, že jde jen o blufování, přestal jim věnovat pozornost a bere je jen jako další z mnoha způsobů ruské propagandy. Západ konečně pochopil, že strach z eskalace konfliktu kvůli překročení nějakých pomyslných ruských zákazů nehrozí a Ukrajině by mělo být pomáháno tak, jak uznají politici za vhodné.
Pátá kolono, vstávej!
Zatím posledním pokusem upoutat pozornost západu k jakési „červené čáře“ bylo použití balistické střely Orešnik proti Ukrajině v listopadu 2024. Podle Putina jde o „jasné a srozumitelné varování“. Spíše však jde o pokus, jak v západních zemích aktivizovat proruské páté kolony, aby opět rozdmýchaly ohýnek strachu a hysterie. Ne nadarmo jednou z prvních, která volání z Moskvy vyslyšela, byla šéfka českých komunistů Kateřina Konečná.
Ve svém neskonale proruském projevu v europarlamentu pronesla: „Kam si myslíte, že to nekonečné eskalování konfliktu na Ukrajině může vést? Jaký je logický konec neustálého navyšování vojenské takzvané pomoci Ukrajině? Za každou eskalaci z naší strany vidíme jako odpověď eskalaci z Ruska. Dodáte Ukrajině víc moderních zbraní? Rusko si pozve vojáky z KLDR. Dovolíte Ukrajině zasahovat vašimi zbraněmi cíle hluboko v Rusku? Rusko proti Ukrajině použije konvenční balistickou raketu středního doletu, či podle jiných zdrojů dokonce mezikontinentální balistickou raketu.“
Vskutku signifikantní je její vyjádření „takzvaná pomoc Ukrajině“ a pak také její vydělení se z okruhu západních demokracií stylem „vy dodáte, vy dovolíte…“ Jasně ukazuje, kam se sama dobrovolně zařazuje. Ostatně to potvrdila i svojí další větou, která jako by vypadla z vysílání stanice Rossija 1. „Přestaňte si s nimi hrát jen ve snaze ponížit Rusko. Alespoň jednou v životě směřujme budoucnost nás všech tou správnou cestou,“ rozhorlila se v Evropském parlamentu Konečná, aniž by snad jen náznakem pojmenovala skutečného viníka současného dění ve světě.
