I když je nemožné to říci s jistotou, muž jménem Trofim Lysenko pravděpodobně zabil více lidských bytostí než kterýkoli jiný vědec v historii. Lysenko, sovětský biolog, odsoudil možná miliony lidí k hladovění kvůli lpění na svých pomýlených výzkumech. Kvůli svému nepřátelství vůči Západu a nedůvěře k západní vědě se v současné době těší oživenému zájmu ve své vlasti.
Lysenko se narodil v rolnické rodině v roce 1898 a byl negramotný až do svých 13 let. Ruská revoluce mu ale dala možnost získat přístup na několik zemědělských škol, kde začal experimentovat s novými metodami pěstování hrachu za podmínek tvrdé sovětské zimy. Ačkoli byly jeho experimenty špatně navržené a pravděpodobně falšoval některé z výsledků, dostalo se mu na konci 20. let pochvaly od státních novin. Rostla také jeho popularita v komunistické straně, což bylo samozřejmě zásadní.
Problém byl v tom, že jeho nápady nebyly zrovna v souladu s vědeckými poznatky. Zejména nenáviděl genetiku. Ačkoliv to byl mladý obor, byl na vzestupu a první Nobelova cena za práci v genetice byla udělena v roce 1933. Genetika tehdy zdůrazňovala, že rostliny a zvířata mají stabilní vlastnosti, které jsou dané geny a ty předávají vlastnosti potomkům. Lysenko byl sice formálně biolog, ale takové myšlenky považoval za reakcionářské. V duchu revoluce věřil v možnost změny a v marxistickém stylu soudil, že rostliny a zvířata formuje prostředí. Umístěte je do správného prostředí a vystavte je správným podnětům, tvrdil, a můžete je téměř nekonečně proměňovat.
Dal se tedy do „vzdělávání“ sovětských plodin s cílem donutit je, aby klíčily v různých ročních obdobích. Postupoval třeba tak, že je namáčel do mrazivé vody. Prohlašoval, že budoucí generace plodin si budou tyto podněty pamatovat a zdědí prospěšné vlastnosti. Lysenko se brzy chlubil pěstováním pomerančovníků na Sibiři a sliboval, že zvýší výnosy úrody na celostátní úrovni a změní pustá ruská území v obrovské farmy.
Taková tvrzení byla přesně to, co chtěli sovětští vůdci slyšet. Na konci 20. a začátkem 30. let zavedl vůdce Josif Stalin s Lysenkovou podporou katastrofický plán „modernizace“ sovětského zemědělství. Donutil miliony lidí, aby se připojili ke kolektivním státním družstvům. Výsledkem byl ale fatální propad úrody. Stalin odmítl změnit kurs a nařídil Lysenkovi, aby všechno vyřešil svými pokrokovými metodami. Ty byly skutečně neotřelé. Lysenko například nutil zemědělce, aby sázeli semena velmi blízko sebe, protože podle jeho „zákona o životě druhů“ si rostliny ze stejné „třídy“ nikdy navzájem nekonkurují. Rovněž zakázal veškeré používání hnojiv a pesticidů.
Pšenice, žito, brambory, řepa – všechno, co bylo pěstováno podle Lysenkových metod, uhynulo, nebo shnilo.
Viníkem hladomoru, který zahubil sedm milionů lidí, je nesporně Stalin, ale Lysenkovy praktiky stav nedostatku potravin ještě prodlužovaly. Pohroma se později šířila i do zahraničí. Komunistická Čína nasadila jeho metody koncem 50. let a hladomory tam byly ještě větší. O život přišlo 30 milionů lidí.
Domácí kritika byla násilně umlčena a označena za buržoazní přístup a nástroj imperialistických utlačovatelů.
Vědci, kteří se odmítli vzdát skutečné genetiky, se ocitli v nemilosti tajné policie. Ti šťastnější byli jen zbaveni funkcí. Stovky a nejspíš tisíce dalších vědců skončily ve vězení nebo psychiatrických ústavech. Několik lidí bylo odsouzeno k smrti jako nepřátelé státu, nebo ve vězení zemřeli, jako třeba botanik Nikolaj Vavilov. Toho obvinili, že hladomor zavinil on, soud s ním trval pět minut a poslali ho do tábora Gulagu na Sibiř. Tam Vavilov v roce 1943 zemřel ve věku pouhých 55 let.
Všechno má svůj konec, byť někdy příliš pozdě. Lysenkovo řádění začalo slábnout po Stalinově smrti v roce 1953. V roce 1964 byl diktátor sovětské biologie sesazen a zemřel v roce 1976, aniž by již znovu získal jakýkoli vliv.
Nebylo by to ale Rusko, aby tam nedokázaly ožít i myšlenky zcela šílené. Jak se píše v článku v časopise Current Biology, zažívá Lysenko v Rusku v posledních několika letech renesanci. Objevilo se několik knih a článků, které chválily jeho odkaz. Vznikla zvláštní koalice ruských pravicových extremistů, stalinistů, několika kvalifikovaných vědců a dokonce i pravoslavné církve.
Co se to najednou stalo? Jeden z důvodů by mohl pocházet z vědy samotné. Nová oblast epigenetiky (podobor genetiky všímající si procesů v genech, kdy je uložená informace převedena v reálně existující buněčnou strukturu nebo funkci) říká, že v organismu mohou být tisíce genů, které nejsou aktivní najednou. Některé se „zapnou“ nebo „vypnou“ a podnětem může být prostředí. V některých případech mohou být tyto změny vyvolané životním prostředím a dokonce přecházet z předka na potomka, jako to tvrdil Lysenko.
Jenže Lysenko tu nemůže být předchůdcem, protože on prostě v existenci genů nevěřil. Epigenetika bere geny jako dané a navíc soudí, že změny mohou občas (a pouze příležitostně) přecházet z předka na potomka, ale po několika generacích zase zmizí a nejsou trvalé.
Příčina „rehabilitace“ tohoto šarlatána je spíše psychologická. Noví Lysenkovi obhájci obviňují genetiku, že slouží zájmům amerického imperialismu a že jedná proti zájmům Ruska. Je to v souladu s jistou nostalgií po sovětské éře a odpovídá to protizápadnímu sentimentu. Průzkum v roce 2017 zjistil, že 47 procent Rusů chválí charakter Josifa Stalina a jeho „manažerské dovednosti“.
Nelze očekávat, že by se genetika zase stala v Rusku pronásledovanou vědou. Nebezpečné je ale ono zkreslování vlastní historie. Lysenko zneužil svou moc k tomu, aby mohl umlčet a likvidovat své kolegy, a pomohl zahubit velké množství obyčejných lidí. Sklon ideologie diktovat vědě, na co smí přijít, je nebezpečný všude na světě a v každé době.
(Zdroj: Theatlantic.com aj.)
