Mnoho Evropanů obviňuje německou kancléřku Angelu Merkelovou, že umocnila současnou imigrační krizi tím, že „pozvala“ běžence ze Středního východu do Evropy. Kancléřka naopak naléhá na státy Evropské unie, aby projevily v otázce imigrantů solidaritu, a to prostřednictvím tzv. „uprchlických kvót“.

Co Angela Merkelová ve skutečnosti řekla či udělala pro zvětšení rozsahu imigrace do Evropy? Nejčastěji opakovanou větou celé krize je její věta, že tuto krizi Německo „zvládne“, vyslovená na tiskové konferenci 31. srpna 2015. Celé její prohlášení znělo: „Německo je silná země. Postoj, který je nutno mít k této otázce, musí být: Zvládli jsme toho hodně v minulosti, zvládneme to i nyní. Zvládneme to a překonáme všechny překážky na naší cestě. Federální vláda udělá vše, co je v jejích silách, aby to zvládla.“

Mnohem důležitější než toto její prohlášení však bylo to, že již 25. srpna 2015 sdělil šéf Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky, že Německo nebude vynucovat dublinské procedury ve vztahu k syrským občanům, a dále pak to, že dne 5. září 2015 rozhodla německá vláda přijmout tisíce imigrantů, kteří se usadili na nádraží Keleti v Budapešti. Dne 10. září 2015 dále Angela Merkelová uvedla, že neexistuje žádný horní limit pro počet lidí, kteří budou přijati na útěku před politickou persekucí ve své zemi.

Je skutečností, že po prohlášeních německé kancléřky se měsíční počet imigrantů směřujících do Evropy balkánskou cestou, kterých bylo v srpnu 2015 přibližně 109 tisíc, zvýšil na 148 tisíc v září a na 212 tisíc, tedy dvojnásobek, v říjnu 2015. V důsledku špatného počasí v listopadu a prosinci 2015 pak klesl na 152, resp. 109 tisíc. Na první pohled by se tedy mohla souvislost mezi prohlášením Angely Merkelové a počtem imigrantů zdát zřejmá a zákonitá.

Takový pohled je však povrchní a neodráží skutečnost, že každá imigrační vlna má svoje pravidla. Na počátku je příliv imigrantů velmi slabý. Známí, příbuzní a sousedé prvních imigrantů čekají na to, zda byli tito první imigranti úspěšní či nikoli. Teprve potom se vydávají na cestu další migranti a po nich zase jejich známí, příbuzní a sousedé. A tak se to stále opakuje, až se počet těch, kteří chtějí opustit svoji vlast, vyčerpá.

Imigrační vlna je právě proto nazývána vlnou, protože má stoupající tendenci až do svého vrcholu. Cesta ze země původu imigrantů navíc většinou netrvá dny, ale spíše týdny. Imigranti, kteří dorazili do Evropy v září a říjnu 2015, tak již zřejmě už byli několik týdnů na cestě a prohlášení Angely Merkelové je nemohlo nijak ovlivnit. Důležitá je i skutečnost, že v uvedenou dobu zvýšil Asadův režim násilné odvody do armády. Počet imigrantů by tak byl zřejmě stejně vysoký i v případě, že by kancléřka ona vstřícná gesta neučinila.

Mnohem důležitější než údajná pozvání německé kancléřky bylo však to, jak se k celé imigrační krizi postavila německá vláda. Až do stávající migrační krize bylo Německo díky dublinským pravidlům ve velmi komfortní situaci. Žádost o azyl museli žadatelé předložit v zemi Evropské unie, do které vstoupili jako první. Ze zeměpisných důvodů se většinou jednalo o jižní státy Evropy a nikoli o Německo.

Chaos v Severní Africe a na Středním východě, který následoval po Arabském jaru, znamenal masový nárůst imigrantů, kteří mířili nejdříve zejména do Itálie. Když italská vláda navrhla redistribuci uprchlického břemene mezi země Evropské unie, ostatní státy, včetně Německa tento návrh odmítly.

Itálie následně přestala imigranty registrovat, což poté učinilo i Řecko. Obě země samy čelily masivní nezaměstnanosti a napjaté sociální situaci, takže už neměly kapacitu přijímat nové běžence. Tím se imigrační tlak z těchto zemí přesunul na vysněnou zemi běženců, kterou je Německo. Německo na to zareagovalo opuštěním dublinského systému přijímání uprchlíků. Toto rozhodnutí učinila německá vláda naprosto sama a nesolidárně, tedy v rozporu s evropskou soudržností, které se nyní dovolává.

Na druhou stranu je nutno uvést, že jak německé soudy, tak Evropský soud pro lidská práva de facto zakázaly postup podle Dublinské smlouvy ve vztahu k Řecku, které podle nich nebylo schopno zajistit humánní zacházení s uprchlíky. Vynucování dublinských pravidel by v tu dobu bylo také neúnosné pro Maďarsko, v němž požádalo o azyl více imigrantů než v Německu nebo Švédsku, i když má oproti Německu desetinovou populaci.

Lpění na plnění Dublinské smlouvy by tak vyústilo v humanitární katastrofu, proti níž bylo peklo v Idomeni pouze předehrou. Ukázalo se také, že Dublinská smlouva není v případě imigračních krizí rozměru té současné funkční a že nezajišťuje spravedlivé rozdělení odpovědnosti za osud azylantů.

Dalším krokem Německa bylo, že ve vztahu k určitým zemím naprosto přestalo rozlišovat mezi imigrantem a uprchlíkem. Imigrant je osoba, která se přemístila do země, v níž se nenarodila nebo jejíž občanství nemá, za účelem usazení. Imigranti mohou mít k tomuto pohybu mnoho důvodů, jedním z nich je nedostatek přírodních zdrojů jejich země, touha po ekonomické prosperitě, lepším podnebí či životním prostředí, zvýšení životní úrovně, spojení rodiny, únik před konfliktem nebo přírodní katastrofou a podobně.

Uprchlík je naproti tomu podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských či národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám, případně i z důvodu zastávání určitých politických názorů a je neschopna přijmout nebo vzhledem ke svým obavám odmítá ochranu své vlasti.

Není příliš pochyb o tom, že Sýrie, Irák, Libye, Eritrea ani Afghánistán nejsou příliš příjemné země pro život. Nejsou však válečným konfliktem zasaženy celé. Zároveň to také nejsou země, v nichž všichni obyvatelé splňují kritéria pro udělení statutu uprchlíka. Tuto skutečnost jsme mohli pozorovat na případu iráckých „uprchlíků“, které Česká republika přijala dobrovolně a zajistila jim umístění v Okrouhlíku u Jihlavy.

Možná i obyvatelé Okrouhlíku, jehož společenský život se soustředí okolo jednohvězdičkového hotelu Býk, budou souhlasit, že v Evropě existují atraktivnější lokace než tato vesnice na Vysočině. Pokud by však iráckým občanům, kterým Česká republika chtěla poskytnout nový domov, skutečně hrozilo nebezpečí na životě, jistě by raději zůstali v malé obci u Jihlavy, než riskovali život v Iráku.

Stejně tak je rozdíl mezi migrantem a uprchlíkem seznatelný i ze skutečnosti, že v roce 2015 opustilo Německo asi 20 000 migrantů výměnou za poskytnutí finančního obnosu. V roce 2016 tento počet stoupl dokonce na 55 000. Sama kancléřka Merkelová na zmiňované tiskové konferenci prohlásila, že představa, že pokud Syřan dorazí do Německa, získá azyl, je falešná. Jaká je však skutečnost? Německo odmítá pouze 0,02 % žádostí o poskytnutí ochrany občanů Sýrie, 0,46 % občanů Iráku, 0,63 % občanů Státu Eritrea a 20 % Afghánců. Ani tuto svoji nereálnou azylovou politiku Německo s nikým nekonzultovalo.

Kancléřka Angela Merkelová má obecně pravdu v tom, že břemeno imigrační krize by mělo být spravedlivě rozvrstveno. Otázka imigrace je citlivou otázkou všude na světě. Možná je dobrý nápad přesvědčit nějaký stát, aby přijal větší počet imigrantů, než měl v úmyslu. Určitě je ale špatným nápadem někomu takovou ideu vnucovat. Z tohoto důvodu je snaha prosadit tzv. uprchlické kvóty, které ale nejsou ve skutečnosti kvótami pro uprchlíky, ale kvótami pro rozmístění žadatelů o azyl či ochranu, mimořádně špatnou ideou. Podobně nejapnou ideou je možnost se z takových kvót vykupovat.

Na jaře loňského roku přišlo Německo překvapivě s návrhem řešení imigrační krize, které spočívalo v uzavření smlouvy s Tureckem. Symptomatické je, že Německo tuto smlouvu vyjednalo samo, bez vědomí ostatních zemí Evropské unie a dokonce bez vědomí orgánů Evropské unie, které pracovaly na jiném plánu, a to na plánu uzavření balkánské cesty.

Pokud prostudujeme text dohody EU-Turecko, zjistíme, že se vlastně o žádnou smlouvu nejedná. Jedná se pouze o společné prohlášení, které v sobě obsahuje spoustu otevřených problémů, z nichž o některých víme, že v současnosti nemohou být vyřešeny.

Obsahem společného prohlášení je to, že Turecko bude přijímat všechny nelegální migranty z Řecka. Vzhledem k tomu, že za nelegálního migranta je považován každý, kdo nelegálně překročí hranice, bude Turecko přijímat všechny migranty. Dále prohlášení obsahuje vzorec „jednoho za jednoho“, což znamená, že za každého imigranta, kterého Turecko z Řecka přijme, přijme naopak některá země Evropské unie syrského azylanta umístěného v Turecku.

Prohlášení počítá i s tím, že EU nahradí náklady readmisního procesu, zaplatí Turecku částku ve výši 3 miliard EUR na podporu běženců žijících mimo tábory, urychlí liberalizaci vízové politiky pro turecké občany a otevře jednání o pěti nových kapitolách přístupu Turecka do EU.

Prohlášení je z právního pohledu problematické. Je totiž v rozporu se Smlouvou o fungování Evropské unie, Listinou základních práv EU, Úmluvou o právním postavení uprchlíků, judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a vychází z premisy, že Turecko je „bezpečnou zemí“. I předtím, než se v tureckých ulicích objevily tanky, nebyla tato země příliš bezpečnou. Za situaci, kdy chce zavést trest smrti, se nestala o nic bezpečnější.

Je také otázkou, jak dlouho bude Turecko dohodu plnit. Evropská unie totiž zcela jistě nemůže zajistit, k čemu se v prohlášení zavázala. Francie dopředu prohlásila, že nebude akceptovat liberalizaci vízové politiky, a Kypr nebude akceptovat otevření nových přístupových kapitol do vyřešení územního sporu s Tureckem.

Turecko navíc nesplňuje téměř žádné z kritérií členství v EU, zejména co se týče lidských práv. Naplnění všech příslibů prohlášení není ani v souladu s dlouhodobými zájmy Evropy, které jsou minimálně nesouladné s posilováním ambicí Turecka stát se regionální velmocí, k čemuž díky svému ekonomickému růstu a demografii směřuje. Zdá se, že dohoda tak bude mít pouze jeden dlouhodobý efekt, a to ten, že navždy pohřbí žádost Turecka o vstup do EU.

Německo v podstatě rozhodlo o tom, že se imigrační politika EU svěřuje do rukou stále méně demokratického tureckého režimu. Turecko je sice zaplaveno běženci ze Sýrie, ale jinak nemá s azylanty žádnou zkušenost. Turecko navíc uplatňuje Úmluvu o právním postavení uprchlíků pouze ve vtahu k Evropanům, v důsledku čehož nevznikly v Turecku žádné azylové instituce, ale zato tam vznikl převaděčský průmysl, který zajišťuje tok lidí podél tureckého pobřeží a jehož obrat dosahuje několik miliard EUR.

Dohoda s Tureckem zřejmě nebude mít dlouhé trvání i z jiných důvodů. Vnější hranice EU je velmi obtížné kontrolovat a situace v Sýrii dosud není stabilizovaná. Turecko samo tuto hranici uhlídat není schopno. Navíc může přijít nová vlna imigrantů z Libye nebo jiného státu Magrebu, na kterou není dohoda s Tureckem projektována. Je také otázkou, zda neměly být peníze, které bude EU platit Turecku, vynaloženy na zajištění řecké hranice s Tureckem, na rekonstrukční projekty zajištující návrat syrských občanů a na zlepšení životních podmínek uprchlíků v táborech v Řecku a Itálii.

Navzdory vší kritice je cynická dohoda s Tureckem jediným prostředkem dočasné úlevy Evropské unie od tlaku imigrační krize. Dohoda s Tureckem ale funguje pouze v jednom bodě, který v ní ani není obsažen. Odradila totiž migranty od riskantní cesty přes Egejské moře do Řecka. Faktickým důsledkem dohody je tak uzavření balkánské cesty, což byl původní Tuskův návrh, který ale neobsahoval mohutnou pomoc Turecku, geopolitickému rivalovi balkánských zemí, které jsou součástí Evropské unie.

Dohoda se nikterak nedotkla přílivu migrantů do Itálie. Zřejmě tak bude jejím dalším nezamýšleným následkem, že na významu nabude ještě nebezpečnější středomořská cesta, zatím příliš nevyužívaná černomořská cesta a cesta mezi Marokem a Španělskem

Naprosto nefunkční je pak vzorec „jednoho za jednoho“. Výměna nelegálních imigrantů za syrské uprchlíky proběhla pouze v několika stovkách případů. Je také symptomatické, že první skupina migrantů, která byla z Řecka vrácena do Turecka, byla složena zejména z občanů Pákistánu.

Migranti, kteří se v Německu usídlili v letech 2015–2016 z velké většiny tuto zemi již neopustí. Marné jsou iluze o tom, že pomohou německému pracovnímu trhu svojí vysokou kvalifikací. Syrský doktor, který se stal symbolem údajně vysoce kvalifikované pracovní síly, která přichází přes německé hranice, je iluzí. I když ponecháme stranou, jak reálný nebo přehnaný je nedostatek kvalifikované pracovní síly v Německu, je jasné, že úroveň vzdělání imigrantů je mnohem nižší, než jaké byly první předpoklady.

Většina z nich bude léta hledat práci a mnozí ji nenajdou nikdy. Příchod nových migrantů je velmi nepříznivě vnímán těmi obyvateli Německa, kteří jsou nezaměstnaní, nedostatečně zaměstnaní, mají malé mzdy a nedostatečné bydlení. Tito lidé mají ale často turecký, arabský nebo jiný neněmecký původ. Přesto nechtějí být s novými běženci jakkoliv spojováni.

Noví migranti zostřili soutěž na německém trhu práce, a to zejména nekvalifikované, ale tato soutěž se vede většinou mezi migranty a migranty, tedy mezi těmi, kteří dorazili před desetiletími nebo se migrantům narodili, a těmi, kteří přišli do Německa nově. Přibližně třetina voličů extrémní pravice má imigrantský původ. Situace tak připomíná dvacátá léta minulého století, kdy usazení němečtí Židé sledovali s velkou nevolí příliv chudých religiózně zaměřených východních Židů. Nevole usazených Židů skončila až tím, že obě skupiny vybil nacistický režim. Recept na řešení těchto problémů však současné Německo nenabízí dokonce ani samo sobě.

Ačkoli to tak možná nevypadá, zažívá západní a střední Evropa nejlepší dekády své historie. Je bohatá a bezpečná, a proto je snem velké části lidstva. V současnosti existují pouze dva zdroje ohrožení této části kontinentu. Prvním je pocit nebezpečí, které cítí Rusko v důsledku toho, že má ze svého vlastního pohledu nejhorší hranice od dob Petra Velikého. Dalším je nebezpečí zániku koheze států v důsledku špatné imigrační politiky.

Německo se díky své velikosti, ekonomickému potenciálu, vzdělanému a pracovitému obyvatelstvu a geografickému umístění stalo faktickým vůdcem Evropy. Žádný evropský stát, a tedy ani Německo však nemá legitimitu prosazovat politiku, která ovlivňuje celou EU a její jednotlivé členské státy.

Imigrační krize nemá jedno zázračné řešení. Existuje pouze mnoho dílčích řešení problému, na kterém ale musí participovat všechny evropské země a ještě lépe všechny země vyspělého světa.