Uvedení filmu Havel povzbudilo některé myslitele, aby vytáhli staré historky, které mají ukázat pravé reakční ledví Václava Havla. Za režimu si žil skvěle, všechno disidentské nepohodlí byla jen taková kulisa. Když se loutka světového kapitálu dostala k moci, splnila své dílo likvidace Československa a šťastného života pracujícího lidu. Pozná se to podle toho, že jezdil mercedesem a zrušil zbrojní výrobu. Zas už to po internetech koluje, tak to bude pravda, ne?
Tak pokud jde o ty zbrojovky, publicista Ľubomír Smatana o tom psal už před třemi lety: „Václav Havel zničil zbrojní průmysl na Slovensku. Toto tvrzení se stalo téměř legendární a na Slovensku je rozšířené stejně hojně jako halušky. Problém tohoto tvrzení ovšem je, že je zcela mylné. Stačí si promluvit s lidmi, kteří zbrojovky řídili a zbraně prodávali do celého světa. Podle nich by továrny zkrachovaly i bez Havla.“
Přidává jedno vyjádření z terénu: „Pestře pomalovaná chalupa velmi sytými barvami působí v malé vesnici Dolný Kalník u Martina jako pěst na oko. Barvy vybíral svérázný rodák Ján Kovačka, milovník arabského světa a tankista z povolání. Jako civilní řidič testoval všechny tanky, které sjížděly z výrobního pásu ZŤS Martin.
‚Hej, o Havlovi se tady říká kdeco, že… No, raději pomlčet. Ale já jsem proti němu nikdy nic neměl.‘ Důchodce ukazuje výzdobu chalupy a také stodolu. Je to samý obrázek mešity nebo tanku. Kovačka byl v martinské továrně i toho dne, kdy přijel na návštěvu prezident Václav Havel. ‚I ruku jsem mu podal. Naštvaný jsem určitě nebyl. Tady by to padlo i bez něj.‘ Tankista Jano zajížděl těžké tanky nejenom v Martině, ale testoval je i v Africe a na Blízkém východě. Na jedné z posledních štací byl v Sýrii, kam Československo prodalo dvě stě padesát tanků T72, a to za úřadování prezidenta Václava Havla. Kontrakt podepsal přímo v Damašku tehdejší ředitel martinské továrny Ján Segľa. ‚To zachránilo fabriku na další tři roky.'“
Tanky do Sýrie byla obrovská, ale poslední zakázka, pak zbrojovky nejen v Martině začaly krachovat. Svět se změnil, rozpadl se Sovětský svaz a Slovensko zvolilo Mečiara. „Přestalo se zbrojit. Vývoz tanků do Polska, Rumunska nebo NDR skončil. Sice přišel Havel orientovaný na Ameriku a Západ, ale věcně jsme ty továrny zanedbali my. Na tom se podíleli Češi možná méně než Slováci za pana Mečiara.“
Pak ještě výrok člověka, který by o tom jako insider mohlo něco vědět: „Zbrojní průmysl v Československu zaměstnával devadesát tisíc lidí a šéfem celého koncernu byl do roku 1989 Josef Uhrík. O zbrojařství věděl všechno a vinu za úpadek hledá doma. ‚Sami jsme si to rozbili. Proto jsem nikdy neřekl, že to zavinil Havel. Na druhou stranu šel ale Američanům na ruku a některé věci mohl řešit jinak.‘ Josef Uhrík patří mezi uznávané automobilové experty, donedávna byl prezidentem svazu a šéfem představenstva bratislavského Volkswagenu. Zkáza zbrojovek ho mrzí dodnes. ‚Byl to vnitřní rozpad, přišly všechny ty nekalé věci během transformace. Rozparcelovaly se fabriky, dokonce se zprivatizoval odbyt traktorů. A odešli schopní lidé.'“ (iRozhlas.cz)
K faktografii ještě další text ze Slovenska. Na Aktuality.sk napsal v roce 2007 Lukáš Krivošík: „Konverziu nenariadil Václav Havel. Rozhodnutie o útlme zbrojárskej výroby padlo na predsedníctve vlády ČSSR koncom júla 1988. Teda skoro rok a pol pred zmenou režimu. Prvé projekty boli zastavené uznesením č. 112/88 z 26. júla 1988. Konverziu sa snažil urýchliť najmä federálny premiér Ladislav Adamec… Dne 21. septembra 1989, teda stále ešte za predchádzajúceho režimu, prijala československá vláda (čiže ani nie prezident!) uznesenie č. 84/89, ktorým sa rozhodlo o utlmení tankovej výroby v ZŤS Martin do konca roku 1990. Výroba obrnených transportérov mala byť zastavená v ďalších rokoch. Do roku 1992 sa produkcia mala znížiť o približne 80 % v Čechách a na Morave a o 90 % na Slovensku… V rokoch 1987–1994 sa podiel zbrojárstva na celkovej priemyselnej výrobe ČR znížil o 75 %. Takže nesedí ani výčitka, že Česi prevzali slovenskú výrobu a utešene v nej pokračujú. Aj keď je pravda, že sa tam zbrojná výroba adaptovala na nové pomery rýchlejšie než u nás.“
Tolik tedy k tomu, jak Havel zlikvidoval zbrojní průmysl. Někteří lidé tomu ale rádi věří, protože je pravda, že Havel nepatřil k lidem, kteří by byli známí láskou ke zbraním. Na druhou stranu to byl realista, jak je patrné z toho, že svůj idealistický názor, že by se mohlo rozpustit NATO, dost rychle opustil.
Ještě ty mercedesy
Pokud jde o ježdění v mercedesu, není to mýtus, to je pravda. Nejen to, nebyl to jen mercedes a nebyl jen jeden.
Bývalý český prezident dával přednost zahraničním značkám, protože za komunismu se tu mnoho dobrých aut nevyrábělo. První vlastní auto si Václav Havel koupil v osmadvaceti letech, psal se rok 1964. Přišly mu peníze za uvádění divadelních her v zahraničí, proto nastal čas stát se majitelem pořádného automobilu. Výběr padl na francouzskou Simcu 1000.
Po krátkém seznamování s netypickým autem v komunistickém Československu přešel o automobilku vedle. Za dva roky od prvního nákupu si Havel pořídil Renault 16 s výklopnou zadní částí. Tento hatchback střední třídy se stal autem roku 1966. Ani jeden francouzský stroj ale nebyl dost dobrý, proto při výběru dalšího auta padla volba na něco německého, na značku Mercedes.
Premiérovým modelem s hvězdou na přídi pro něj byl typ W114. Prapředek třídy E a tehdy zcela nový model byl postaven v souladu s nejnovějšími technologickými vynálezy. Za socialismu se auta jako mercedes našla hlavně v garážích významných osob nakloněných režimu nebo zahraničních diplomatů. Václav Havel si ho mohl dovolit z příjmů za divadlo hrané mimo východní blok a komunistům musel být trnem v oku. Pracoval tehdy jako dělník v pivovaru a za volantem přepychové limuzíny je zkrátka dráždil. (Autoforum.cz)
Bylo by dobré se některých lidí zeptat, proč se vlastně taky nestali disidenty. Mohli mít mercedesy, nakupovat v Tuzexu, mohli si povídat s inteligentními příslušníky StB o politice, kultuře, mezinárodních vztazích a distribuci nedostatkové literatury, poslouchat o sobě ze zahraničního rozhlasu, proběhnout se před příslušníky VB na čerstvém vzduchu na nějaké demonstraci, poznat nové lidi ve vazbě a v kriminálu, vyhnout se nebezpečnému světu kalorií hladovkou, prostě veget. Někteří byli dokonce přesvědčování, aby odjeli na Západ, to se nestalo každému.
Jeden se diví, že se do toho všichni nehrnuli.
