Procházet se spisy Státní bezpečnosti přináší celou řadu zklamání, když vidíme, kdo všechno byl ochoten spolupracovat. Najdeme tam ale i celou řadu různých bizarních zmínek, které ukazují i na nechtěnou komiku. (Jeden prostý občan tam například uvádí, že při schůzkách s pracovníky Ministerstva vnitra prožívá obtížné psychické stavy, takže to raději nakonec vzdali.)

Vidíme tam také celou řadu lidí, kteří byli kandidáty na tajnou spolupráci a Státní bezpečnost u nich pohořela. Podle toho, co se zachovalo, si můžeme uchovat dobrý dojem, jaký jsme měli po celou dobu normalizace i potom. Například oblíbeného kreslíře Vladimíra Jiránka (1938 – 2012) Státní bezpečnost sledovala, zkoušela to na něj a nakonec své snahy vzdala.

Vladimír Jiránek byl předmětem zájmu Státní bezpečnosti kvůli, tomu že již od roku 1968 byly jeho karikatury zjevně zaměřené proti tehdejšímu režimu, což mu komunisté nikdy nezapomněli a také se stýkal s celou řadou lidí, kteří byli považováni za takzvané pravicové exponenty a také byli neustále sledováni.

Podle záznamů z konce března 1988 čteme, že 16. března 1988 a 18. března 1988 byly se jmenovaným uskutečněny dva zpravodajské pohovory „s cílem případného zpravodajského využití Jiránka v prostředí nelegální kultury a výtvarných umělců“. V dokumentů se dále říká, že Jiránek styk s pracovníky ministerstva vnitra neodmítá.

Když se ale pročítáme dalšími stránkami, zjistíme že se toho pracovníci Ministerstva vnitra mnoho nedozvěděli, spíše slyšeli kritiku současných poměrů, kterou karikaturista samozřejmě pronášel pomocí přijatelné dobové hantýrky, která je mohla uspokojit co do formy, ale asi nikoli obsahem. Jiránek si například pracovníkům onoho 16. března 1988 stěžuje, že „v ČSSR je dlouhodobě vžitá praxe, že státní orgány se snaží řídit i takové oblasti kterým nerozumí. Pokud problému nerozumím, řekl Jiránek, snažím se alespoň řídit s citem, abych zbytečně vyvolával vůči své osobě averzi a pokud nemohu prosadit svůj zájem, nemohu provádět za každou cenu administrativní zásahy. Tím vystupuji pouze jako představitel moci a nikoliv jako řídící pracovník.

Dále Jiránek uvedl, že většina výtvarníků „srdečně nenávidí“ představitelé Svazu (výtvarných umělců) a další podobné osoby, které se staví do pozice skutečných komunistů, ač jimi nikdy nebyli a nejsou. Své výhodné postavení pak využívají k vlastnímu obohacování. Jinak vystupují oficiálně, jinak v soukromí. Jejich ‚skromnost! je pouze hraná. Ti mají především zájem na zachování stávající situace. Nejvíce se Jiránek diví tomu, že KSČ tak ‚zprofanovaným‘ lidem věří, i když za dlouhou dobu jejich postavení musela vyplynout řada negativních faktů proti nim. Jiránek sám je bezpartijní, ale více si váží těch lidí, kteří si nedělají ze státu dojnou krávu a neschovávají se za stranickou legitimaci.“…

„Dále Jiránek řekl, že je pouze chvályhodné, že se vůbec někdo zajímá o podobné otázky a chce vyslechnout také neoficiální stanoviska. Smutné na tom je, že se jedná o MV (Ministerstvo vnitra, pozn. aut.), které vlastně dělá něco, co mu přímo nepřísluší. To je také další velký problém, že příslušné orgány kultury nezkoumají faktický stav, nezajímají se o něj, ale chtějí řídit. Proto dochází k neadekvátním opatřením a s tím souvisejícími negativními reagenciemi. Závěrem rozhovoru Jiránek řekl, že problému je ještě celá řada. Mohlo by se o nich diskutovat noho hodin. Omluvil se, že musí pracovat…“

Další dokumenty nám ukazují, proč se vlastně Státní bezpečnost o Jiránka tolik zajímala. Věděla totiž, že se osobně zná s lidmi, jako je Karel Bartošek Petr Pithart Jiří Dienstbier, Karel Hvížďala, Věnek Šilhán, Karel Kosík, Ivan Klíma, Luboš Dobrovský a další. Současně o něm věděli, že jeho karikatury vyšly v Exilových listech, které vydával Jiří Pelikán. To bylo v roce 1978 a Jiránek byl tehdy donucen proti tomu dopisem protestovat. Pracovník StB tehdy v 70. letech píše, že Jiránek odmítal pravidelný styk s pracovníky Ministerstva vnitra. To se ještě nepokoušeli ho získat ke spolupráci.

V dokumentu z 22. 3. 1988 čteme, že „v další části hovoru byla vyvinuta snaha vysvětlit Jiránkovi, že oblast kultury může být zneužita pro rozvratnou činnost organizovanou speciálními službami. Jiránek souhlasil s teoretickou možností, ale sám osobně se nikdy s takovou skutečnosti nesetkal. Dodal, že v současné době není ani nutno konstruovat lži, polopravdy a složité podvratné akce. Stačí citlivě evidovat názory a problémy lidí, chyby ve vedení strany a státu a pak pouze tyto skutečnosti zveřejňovat legálním způsobem. Dále Jiránek zaznamenal, že prosazování myšlenek ‚přestavby‘ je vlastně přiznání dřívějších chyb. Jak ale mohou osoby, které současnou situaci připustily, být v čele něčeho nového o čem se vlastně celá léta ani nesmělo hovořit? Lidé to ví a nejsou důvěřiví. Jiránek poznamenal, že prezentuje pouze obecně rozšířený názor, ne názor svůj. Dodal, že v takovéto situaci musí být především obnovena důvěra lidí, kulturní sféru nevyjímaje.“

Celá záležitost definitivně skončila 2. 10. desátý 1989 kdy příslušný orgán píše, že „jmenovaný byl vytypován jako styk objektů akcí ‚PODPIS‘ a ‚OPORTUNISTA‘. Vzhledem k reorganizaci pracoviště a chladnému postoji k pracovníkům Bezpečnosti nejsou další styky s ním perspektivní. Svou roli hraje i zhoršený zdravotní stav – silná nedoslýchavost KTS, která ztěžuje schůzkovou činnost. Z toho důvodu navrhuji uložit spis KTS VLADIMÍR do archivu SEO FMV na dobu pěti let.“

Jak je vidět, aspoň v takovýchto případech a za takových okolností bylo možné spolupráci s StB snaživě neprovádět.

S tou nedoslýchavostí to byla ovšem pravda, jak jsem sám zažil při interview s Vladimírem Jiránkem. Jistě to muselo i zoceleného orgána poněkud rozčilovat a narušovalo mu to klid na práci. Je ale také jisté, že Jiránek věděl docela dobře, co by po něm orgánové asi tak chtěli a vyhovět jim nehodlal.

Můžeme si tedy jeho kreslené vtipy a králíky Boba a Bobka užívat s příjemným pocitem, že v Jiránkovi jsme se celé roky nepletli.