Možná budoucí místopředseda sněmovny, možná budoucí kandidát na prezidenta, možná někdo úplně jiný. Jisté je, že Tomio Okamura si bude – jak konec konců docela transparentně demonstruje už dnes – nárokovat významnou úlohu na budoucím složení nejvyšší české politické scény.

Vzhledem k výsledku voleb na to má v zásadě právo, to se mu musí nechat. Čtvrté místo sice není v rámci celkového potenciálu žádná bomba, na druhou stranu se SPD pohybuje v tom triu nejsilnějších desetiprocentních stran, kde formálně sice stojí až za Piráty (těsně) a ODS, ale fakticky vzato má, vzhledem k situaci, dostatečný mandát na to stanovovat si do jisté míry vlastní podmínky při vyjednávání. A kromě toho, že si tímto relativním vítězstvím Okamura zajistil možnost ohýbat a deformovat zdejší politiku, pohnul zároveň i celou společností.

Společenské vnímání totiž víceméně kopíruje trendy, které sama společnost nastavuje. Jakkoli to může znít zmateně, pravda je taková, že i velká část těch, kteří Okamuru nezvolili a ani o něm neuvažovali, se přizpůsobila (nebo ještě přizpůsobí) tomu trendu, který v posledních letech jasně naznačuje, že někdo jako Okamura – respektive jeho program a rétorika – do zdejší politiky patří. Argumentem je, že kdyby to tak nebylo nebo kdyby si to lidé nemysleli, těžko by SPD dostala 10 %. To se zdá jako celkem dost na to přijmout jejich dikci jako součást toho povolebního genia loci.

Jenže pravdou je, že populistická rétorika, na kterou Okamura odjakživa sází a kterou před volbami vyhnal do nevídaných extrémů, staví svůj úspěch ve společnosti na řetězové reakci uvnitř jakési davové psychózy, která není založená na raciu, ale na emocích. A na těchto emocích, jakkoli z pohledu racionálně založeného člověka mohou působit absurdně až hloupě, roste i kolektivní dojem toho, že je vlastně v pořádku, když SPD v čele s Okamurou získala ve volbách tak vysoké procento, a že je vlastně v pořádku, že jedním z ústředních témat pro příští čtyři roky bude pravděpodobně migrační krize, která se nás – nutno dodat zatím – nijak vážně netýká.

Lidé jsou totiž tvorové značně konformní. A hlasy té menšiny, která této kognitivní zkratce nepodléhá, jsou a budou natolik slabé, že je společnost nijak významně nezaznamená. Pokud stále nechápete, tak vězte, že společnost, respektive sociální skupina těch, kteří volili SPD nastavila společenský trend, v němž je zcela normální ta představa, že na takto významné pozici stojí právě Okamura a že právě on se může stát příštím místopředsedou sněmovny, ergo že právě on povede nejvyšší správní orgán v republice. Stalo se to normou, kterou má společnost tendenci respektovat.

Je to podobné, jako s Milošem Zemanem. Žijete-li v oné minoritní bublině, pro kterou je Miloš Zeman ten nejhorší možný prezident, nemusíte rozumět tomu, jak vnější společnost reálně funguje, ale realita je taková, že navzdory všem Zemanovým skandálům a chování pořád zůstává favoritem příští prezidentské volby. A nebavíme se jen o tvrdém jádru jeho voličů, bavíme se o celé společnosti, která se smířila a z velké části i ztotožnila s paradigmatem, že někdo jako Miloš Zeman může být prezidentem. Pokud si nemyslíte, že by na tom společnost byla až tak zle, žijete v bublině. Za to můžete být rádi, ale bohužel vaše bublina nedefinuje celorepublikové trendy.

A i proto – kvůli pohodlnosti, konformitě a přizpůsobivosti lidí uvnitř společnosti – se děje, že zde máme za prezidenta Miloše Zemana, že se pravděpodobně dočkáme trestně stíhaného premiéra nebo právě to, že fašistický extremista možná bude stát v čele sněmovny. Ale není to jen naše výsada, děje se to všude ve světě. USA mají Donalda Trumpa, Britové mají brexit. Ono společenské nastavení máme zkrátka v krvi. Morálka jde stranou, protože tady už se nebavíme o tom, co je a co není morální v rámci předem definovaného stavu. Tady se hranice morálky cíleně posouvají a společnost se této morálce „úspěšně“ přizpůsobuje a toleruje i netolerovatelné jako „normální“ (i s vědomím toho, jak silně relativní je to pojem).

A je úplně jedno, kam až se tyto hranice mohou posunout. Pokud společnost jako celek neprojde jistou transformací, která ale musí začít individuálně, budeme se těmto hranicím přizpůsobovat tak dlouho, až nám bude zítra připadat normální i to, co jsme ještě včera považovali za bytostně zvrácené. Třeba to, že ve sněmovně stále sedí spousta komunistů nebo to, že se i Tomio Okamura, nebezpečný člověk ve službách našeho státu, stane v očích naivní společnosti zcela běžným politickým aktérem a společnost jej přijme jako součást sebe samé. A tento trend si s sebou na bedrech můžeme nést třeba i desítky let, protože zkrátka nejsme schopni s ním bojovat. To není adekvátní reakce demokratické společnosti, třebaže je velmi komplikované jí zabraňovat.