Prezident John F. Kennedy dodnes inspiruje svoji slavnou knihou Profily odvahy. FOTO: State Library and Archives of Florida / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: State Library and Archives of Florida / Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / K těmto řádkům mne inspiroval diskusní večer deníku FORUM 24 z minulého pátku, na nějž jsem byl pozván. Téma je závažné a rád bych se k němu vyjádřil souhrnněji, než je to možné ve veřejné diskusi. Představa, že svět, v němž žijeme, se u nás a možná i v našem širším okolí hroutí, napadá dnes kdekoho a je oprávněná.
Svou profesní orientací nejsem praktický politik. V letech 1958 – 1962 jsem vystudoval bohemistiku a germanistiku na Filosofické fakultě UK. Praktickou politikou jsem se zabýval první tři roky po listopadovém převratu 1989 s představou, že je to po tak velké proměně politických poměrů u nás vlastně moje občanská povinnost. Tuto představu jsem záhy korigoval; a v letech 1993 – 2003 jsem působil jako vysokoškolský učitel a krom toho až dodnes jako publicista. Mimo to jsem dělal taky nádeníka, „technicko-hospodářského pracovníka“ a patnáct let programátora u počítače „třetí generace“, to vše ovšem vesměs v období nazývaném komicky „normalizace“.
Co je to normalita
Člověk to vlastně vždycky bere sám podle sebe a dle toho, co ho v životě potkalo. Mně je dnes přes 83 let. Jako dítě jsem zažil nejprve Protektorát Čechy a Morava, pak benešovskou třetí republiku, pak jako dospívající a dospělý čtyřicet let bolševismu, tedy období, kdy jsme byli kolonií ruského komunistického impéria. Čili dohromady padesát let něčeho, co lze „normálností“ nazývat jen velmi obtížně. Sám za sebe z této pustiny vyjímám jen jeden jediný týden ze srpna 1968: Tehdy se vedení státu, které předtím pojalo podivínský úmysl spojit bolševismus s humanitou, opřelo nesměle a na poslední chvíli ruské (jako obvykle předem neohlášené) agresi a národ je v tom ze svých sil a možností podpořil. Odpor trval osm dní, pak vedení (až na jednu výjimku) svůj lid zradilo a opuštěný lid se ruskému nátlaku podvolil. To se stává. Nicméně toto kratičké osmidenní období jsem jako jediné z prvních mých padesáti let schopný brát za své.
Následovala léta 1989 – 2012. Andrej Babiš jim říká po bolševicku „staré pořádky“, já zase polistopadová demokracie. Měla spoustu chyb a nedostatků, které je možné a oprávněné kritizovat. Demokracie mívají chyby. Zároveň je to zatím jediné období mého života, které jsem schopný přes to přese vše brát vážně a za své. Jako jakýsi pokus o návrat k normalitě, respektive přesněji řečeno o vytvoření normality, protože žádná normalita v pravém slova smyslu tu předtím po mnoho let nijak moc nebyla.
Velká protikorupční revoluce a Babišovy Nové pořádky
Experiment s normalitou se ovšem nepovedl. Skončil velkou protikorupční revolucí, spuštěnou v roce 2013. Opírala se o dva pilíře. Za prvé o minulost víceméně ušlechtilou, již představovali Václav Havel a jeho nástupci. Mysleli to upřímně.
Havel už v počátcích Charty 77 hlásal, že je třeba překonat zároveň „post-totalitní systém“ (rozuměj ruskou bolševickou diktaturu) i zkostnatělý kapitalismus. Ideálem jsou prý skupiny vytvářené ad hoc, v jejichž čele stojí nezávislé osobnosti nadané přirozenou autoritou (Ježíši Kriste! To už v Evropě přece bylo předtím! Příklady z doby mezi světovými válkami raději ani nejmenuji).
A druhým dnešním pilířem je politický praktik, který, když to přeženu, ušlechtilou ideu převedl do podstatně méně ušlechtilé praxe. Jeho vize zněla: Dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Stvořil útvar, který byl zároveň obrovitý hospodářský koncern, mediální impérium a silné politické hnutí. A získal masovou podporu ve veřejnosti.
V průběhu uskutečňování této podvodné mesianistické vize byly mimo jiné důkladně poničeny demokratické politické strany (zejména ODS a ČSSD) a rozbita nezávislá média. A v devíti letech „babišismu“ vznikly základy babišovských „nových pořádků“, v nichž přinejmenším jednou nohou stále ještě vězíme.
Studená občanská válka
Vzhledem k neblahé mezinárodní politické a hospodářské situaci a k jejím domácím důsledkům dostal babišovský pseudomesianistický projekt řadu tvrdých úderů. Vznikly velmi labilní poměry: Babiš a spol. se zkompromitovali, podobně i jeho dosavadní souputníci (dokonale obrátil v trosky ČSSD, SPD taky příliš nevydělala). A tak se nebabišovská opozice z let Nových pořádků nakonec prokousala k podstatné části politické moci: zaujala rozhodující pozice v legislativě a exekutivě. Přitom ovšem stále nebyla a není schopna účinně hájit polistopadovou demokracii, která babišismu předcházela, naopak. V době vlády Nových pořádků opakovaně selhávala: např. přední představitelé ODS (Petr Fiala, v poslední době i Marek Banda) poskytli v Babišových Lidových novinách jejich předním novinářům (Petr Kamberský, Martin Zvěřina) rozhovory, v nichž se hlásí k přesvědčení, že se u nás nic neděje a demokracie jde svým tempem dál. Názor typický pro českou opozici vůči Babišovi tedy byl a je nechumelismus. Dosud ho nikdo z dotyčných politiků výslovně ani trochu nekorigoval.
To nynější „babišovské opozici“ mimořádně usnadňuje destruktivní a asociální politiku. Účinnými obstrukcemi a účinnou propagandou ve svých médiích brání vládě dělat politiku, která by vedla k řešení hlavních politických a hospodářských problémů. Jistě, ochromení vlády zatím nikoho nebolí, zatímco účinná obrana před hospodářským a politickým rozkladem by bolela každého, a moc. Dnešní opozice doufá nikoli neoprávněně, že to v dnešní situaci povede k politickému a hospodářskému krachu, který opozice svede na vládu, jak to opozice dělávají, a vrátí se úspěšně k moci. Je to politika v podstatě zhoubná a amorální a je jí třeba čelit. Je třeba ze všech sil čelit tomuto způsobu studené občanské války. A pokusy např. prezidenta Pavla o jakousi vyváženost a neutralitu mezi vládou a opozicí mohou mít jenom katastrofické důsledky.
Neblahý vývoj Evropy a světa od roku 1945
Současnou politickou situaci naší země je třeba vidět v kontextu vývoje Evropy a světa po druhé světové válce a jako její vyústění. Katastrofální politika velkých evropských mocností mezi dvěma světovými válkami vedla k tomu, že jim nezbylo, než že se v nevyhnutelném zápase s Hitlerovým Německem nakonec musely spojit s komunistickým Ruskem, se státem, který nebyl o nic lepší než třetí říše, jen zatím o dost slabší. Ke spojenectví je přivedlo jen jejich vlastní zanedbání a jejich vlastní slabost a může být nanejvýš dočasné a opatrné. To ovšem mír z roku 1945 nebyl. Na prahu mírotvorného úsilí demokratických Spojenců stála představa o přátelství na život a na smrt se Sovětským svazem a o „míru pro celou zeměkouli“, který vyplyne z vítězství sil dobra (USA, SSSR, Velká Británie, Francie) nad nacistickým Německem. Stalinovo Rusko bylo přitom zločinný stát s brutálními manýrami a světovládnými ambicemi. Řídilo se sice heslem Proletáři všech zemí, spojte se, za ním se ovšem skrývala stará ruská teze „Moskva – tretij Rim, i četvojrtovo ně budět“.
Z tohoto všeho vyplynul nemotorný, neopatrný a přehnaný pokus o vytvoření nového světa na základě falešného kompromisu mezi demokraty a stalinisty.
Píšu to s vědomím, že v „západních“ demokratických zemích se od té doby o tom hodně diskutovalo. Jen u nás je všechno stále ještě zamlženo, protože jsme se na ruských hříších od doby Edvarda Beneše z indolence v mnohém podíleli, a dodnes si to plně nepřipouštíme.
Na tomto problematickém základě vznikaly bezprostředně po válce čím dál tím neschopnější mezinárodní instituce. V první řadě OSN: byla prezentována jako společenství světových demokracií po vítězství nad Hitlerem. Ve skutečnosti se uskutečnila orwellovská jednota farmářů s čuňaty spojující roztodivnou společnost od banánových jihoamerických republik po ukrutné orientální tyranie; orwellovská jednota farmářů s čuňaty, kde se nakonec velmi často už ani nedá poznat, kdo je farmář a kdo čuně. Bylo by to chtělo ji nějak reformovat, ale nikdo se o to ani nepokoušel, a proto se to taky nikomu nepodařilo.
Dále: přehnané ctižádostivé představy o nastolení celosvětové spravedlnosti pomocí mezinárodního trestního tribunálu válečných vítězů uvedly v život Norimberský proces. Experiment se slibně rozjel (padla například řada rozsudků smrti), ale zadrhl se na neslučitelnosti ruských a evropských, západních představ o tom, co je to spravedlnost.
Dále: Na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století demokratičtí vítězové války pocítili, že se musí nějak bránit proti ruským světovládným ambicím (viz výše). Měli s tím však hned na počátku problémy. A tak známý výrok prvního generálního tajemníka NATO Hastingse Lionela Ismaye někdy z roku 1952 zněl: cílem Aliance prý má být udržet USA uvnitř, Rusko vně a Německo dole. K tomu jen podotýkám, že to byl jen bonmot, ne oficiálně sdílená zásada. Snad se dá vysvětlit (dejme tomu omluvit) krutou válkou, jež skončila teprve před nedávnem. Dostalo se jí bohužel víc publicity, než by si zasloužila. Navíc se obávám, že pro mnohé lidi tu a tam fakticky platila (nebo snad dokonce platí) ještě mnoho let poté, co byla vyslovena. Proto je nejspíš možná lepší takové věci, na první poslech přitažlivé, v obtížných situacích příliš nahlas neříkat (a ještě lépe si je vůbec nemyslet). Hromadné zločiny spáchané za druhé světové války byly jistě strašné, ale osmdesát let poté, zvlášť když se za ně odpovědní němečtí politici už mnohokrát omluvili, měli bychom být schopni (my vítězové) taky odpouštět a tu a tam se trochu podívat i sami do zrcadla.
A konečně bych rád zmínil jeden politický lapsus ze sedmdesátých let. Prezident Nixon a ministr zahraničí Kissinger se tehdy pokusili o urovnání vztahů s komunistickou Čínou. Byl to pokus svým způsobem pozoruhodný a oprávněný: vzali tím vítr z plachet ruské agresivitě. Navíc představa, že místo Číny v OSN a v Radě bezpečnosti patří čínským komunistům, vlastně odpovídala tehdejším poměrům sil ve světě. Bohužel se posléze ukázalo, že američtí iniciátoři vlastně do budoucna fakticky vydali komunistické Číně na milost a nemilost Tchajwan, z něhož se poměrně rychle stal civilizovaný demokratický stát. A dali tak podnět k opětnému spuštění „mnichovské klouzačky“ (to narážím na Mnichovskou konferenci z roku 1938), po níž se vlastně už svezl Hongkong. Teď je na řadě Tchajwan. A kdo pak ještě? Jižní Korea? Další země asijského Východu? Japonsko? To jsou přece našinci. A nakonec přijdeme docela logicky na řadu i my.
A na závěr této části jedna korektura. Nechci Rusko démonizovat do obrazu „Říše zla“, s nímž přišel kdysi Ronald Reagan. Rusko v osmdesátých letech utrpělo řadu mezinárodněpolitických neúspěchů a Gorbačovovo vedení z toho dokázalo vyvodit důsledky, jež je třeba brát i dnes vážně už proto, že střední Evropě a mé vlasti přinesly svobodu a demokracii. Tehdejším ruským reformátorům jsem tehdy z pochopitelných důvodů držel palce. Bohužel, pokus o reformu nakonec skončil krachem a nástupem Vladimira Putina. „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky,“ prohlásil k jednomu z pokusů o reformu trefně jeden z Jelcinových premiérů Viktor Černomyrdin. A ten soud platí i obecně.
Měli bychom vlastně Rusům, kteří to myslí dobře, nějak pomoci. Bohužel nám, malé zemi, hrozí vždy nebezpečí, že budeme při takových charismatických pokusech sami sežráni.
A chtěl jsem vlastně říci jen jedno. Mír z roku 1945 byl od počátku shnilý. Byli jsme kdysi z prvních, kterým spadl na hlavu. Teď se hroutí jeho zbytky. Vzpamatujme se.
Svět, do něhož patříme
Rád bych nakonec zmínil dvě věci, které považuji za zásadní pro dnešek i pro to, co nás v příštích měsících a letech pravděpodobně čeká. Tyto řádky jsou cosi na způsob mého politického kréda.
Za prvé, kam a k čemu vlastně my – Češi, Česká republika – patříme. Nechci se pouštět do nějaké zásadní a obšírné úvahy. Jenom pár slov.
Když jsme, obrazně řečeno, někdy na sklonku prvního tisíciletí po Kristu slezli ze stromů, šli jsme cestou poněkud odlišnou od některých našich sousedů (např. Poláků nebo Maďarů). Stejně jako oni jsme přijali „západní“ verzi křesťanství a bylo to správné. Zatímco Poláci a Maďaři zároveň budovali vlastní státnost, Češi se rozhodli integrovat politicky do Svaté říše římské. V naší situaci to bylo taky správné. Křesťanství v reformaci prodělalo vývoj k pluralitě, u nás se to moc nepovedlo a místo toho někdy od konce 18. století tu pomalu probíhala divoká dechristianizace, vrcholící v polovině minulého století propadem do bolševismu. Mnoho lidí se vzdalo podstatné části svých „ideových kořenů“. O hodně víc než jinde v Evropě a ve světě vázaném na Evropu. Zřekli jsme se sami sebe, a dosud jsme se s tím pořádně nevyrovnali. Měli bychom hledat cestu zpátky, ale nějak se nám to moc nedaří (viz výše).
Politická odvaha
A za druhé: co je vlastně můj základní životní zážitek? Není to druhá světová válka, během níž a po níž naše země spadla jako bezmocná kolonie do ruského bolševického impéria, nýbrž počátek šedesátých let minulého století, kdy se prezidentem Spojených států stal John F. Kennedy.
Kennedyho předchůdci se omezovali na pouhé „zadržování“ ruské agresivity, přičemž to zadržování čím dál tím víc připomínalo „appeasement“. Utrpěli přitom řadu neúspěchů (např. sestřelení amerického průzkumného letadla z roku 1960). Rusové a jejich sympatizanti se popadali za břicha a na mladé lidi zpoza železné opony (např. na mne) to působilo depresivně.
Kennedy musel od počátku čelit agresivní politice hlavního ruského papaláše Nikity Chruščova, který jím pohrdal jako nezkušeným politickým začátečníkem.
Nejprve šlo o „Západní“ Berlín: představoval v té době nechtěně otevřenou bránu z ruského do svobodného světa. V posledních měsících před druhou berlínskou krizí tudy do SRN utíkalo měsíčně přes třicet tisíc lidí, fakticky bez jakékoli kontroly. Chruščov se nejprve pokusil vnutit Západu cosi jako zvláštní, „neutrální“ postavení Německa. Nakonec se mu podařilo jen udělat z hranice uvnitř Berlína součást železné opony. To ovšem ani náhodou nebyl stoprocentní úspěch, neutralizace mohutného evropského státu na cestě „třetího Říma“ ke světovládě.
Nato se ruský politik odhodlal k dalšímu, ještě mohutnějšímu pokusu o eskalaci světového napětí. Na území Kuby, jež se právě kvapem měnila ve vazalský stát Ruska v bezprostřední blízkosti USA, tajně umístil rakety s jadernými hlavicemi. Nato Američané vyhlásili námořní blokádu Kuby a Chruščov vykročil k tomu, že přikáže přítomné ruské flotile, aby blokádu prorazila. Vznikl dojem, že válka je na spadnutí.
I tady ovšem Chruščov jen licitoval jako falešný hráč pokeru. Žádný pokus o proražení americké blokády se nekonal a Rusové jaderné zbraně z Kuby stáhli. Kennedy jim vyšel vstříc tím, že stáhl americké jaderné zbraně z Turecka a Itálie. Jenže atomové zbraně umístěné přímo na dosah USA by pro Rusy znamenaly daleko větší výdobytek, než pro Američany znamenaly už existující rakety v Turecku a v Itálii: Američané nezamýšleli Rusko vojensky napadnout, kdežto komunistické Rusko mělo od počátku jiné plány: Moskva – tretij Rim… Podstatné je, že ruští dobyvatelé světa pro „socialismus“ se po tomto jaderném polodobrodružství už nikdy nepokusili o konfrontaci se Spojenými státy tváří v tvář. Ruské vedení prohlásilo Chruščova za avanturistu (což byla čistočistá pravda) a do necelých dvou let byl potupně vykopnut ze svého postu „prvního tajemníka“ do politického nebytí.
Berlínská a hlavně karibská krize z počátku šedesátých let bylo pro mne něco jako Midway studené války.
Při nedávném výročí druhé karibské krize se novináři, co o tom u nás psali (zejména ti z Babišových médií), pokoušeli vydávat ji za triumf společného mírotvorného úsilí Chruščova a Kennedyho. Svět prý stál na samé hranici války (o tom, že ho tam dotlačil Chruščov, nepadlo ani slovo), a oba mírotvorci prý přesto dokázali konflikt uzavřít mírovou cestou. Tento výklad považuji za nesmyslný. Konflikt byl prý uhašen tím, že oba jeho účastníci se tak říkajíc v objetí podělali. Politika je tedy umění včas a pokud možno rychle se podělat. Ve skutečnosti Chruščov podnikl humpolácký pokus o rozmístění atomových zbraní na dosah území Spojených států, a nakonec se podělal. Jistě, bylo to mírové úsilí: relativně poklidná varianta bitvy u Cušimy.
Kennedyho knížka o politické odvaze je jakýsi teoretický doprovod k jeho praktické politice. Demokracie podle Kennedyho stojí na lidech, kteří si troufnou, je-li to nezbytné, vystoupit i proti většině s „kontroverzním“, nepopulárním názorem. Je přesvědčen, že „skutečná demokracie (…) věří v lid, věří, že lid nejen jednoduše zvolí takové muže, kteří budou obratně a věrně zastávat jeho názory, ale že rovněž zvolí takové muže, kteří se budou řídit svědomitým úsudkem, věří, že lid nezavrhne ty, jejichž oddanost k zásadám je vede k nepopulárnímu postupu, ale že odmění odvahu, bude respektovat čest a nakonec uzná, co je správné“. A ve skutečně demokratickém prostředí přispívají k jeho funkčnosti i lidé, kteří zastávají v tom či onom problematické názory, pokud to dělají vytrvale a statečně.
Z toho mimo jiné plyne, že k podstatě demokracie patří také nedělat si do kalhot a zároveň umět odmítnout fanatismus.
