Zabývat se tím, co píše Protiproud Petra Hájka, se vyplatí, pokud člověk potřebuje materiál pro nějakou psychologickou studii, nebo pokud se člověk silnější povahy chce pobavit. Pokud některý z tamních fantasmagorických textů přeberou třeba Parlamentní listy, dostanou se k většímu okruhu lidí a stávají se už mediálním jevem, aspoň malým.
Slovenský novinář Ľubomír Huďo, který (jak uvádí ve svém životopise) byl za normalizace přijat na studia žurnalistiky do Moskvy a pak mu to místo vyfoukla dcera nějakého kovaného komunisty, se teď pustil do slovenského prezidenta Kisky.
Huďo (jsme rádi, že ho Protiproud a Parlamentní listy publikují, protože jinak bychom se o jeho existenci nikdy nedozvěděli) komentuje projev Andreje Kisky v OSN.
Novinář to rozjel hezky ostře: „Slovenský prezident Andrej Kiska a ministr zahraničních věcí Miroslav Lajčák se na newyorské akci OSN stylizovali do rolí citlivých jedinců a odpovědných politiků dojatých migrační krizí a ochotných přiložit ruku k dílu. Oba přišli zachraňovat svět, podpořit amerického Big Bosse Obamu a podiskutovat si s Madeleine Albrightovovou i Henry Kissingerem.“
A dále:
„Prezident, který ve své globalistické mysli a službě mocným architektům světa již překročil a zrušil všechny hranice, již nevnímá ani to, že nejen uprchlíci a migranti, ale ani země a národy Evropy nejsou figurkami na šachovnici, se kterými si dělají, co chtějí, velcí samozvaní hráči bez jakéhokoliv mandátu. Důležité je, že jejich plánům poslouží odhodlaný lokaj z kraje mezi Dunajem a Tatrami ve snaze předvést v New Yorku svoji spolehlivost.
Andrej Kiska hovoří o pěšácích na šachovnici, přičemž sám hraje tuto roli dobrovolně a při plném vědomí, když prosazuje zájmy cizích mocností a podporuje svými prohlášeními i činy jakoukoli slátaninu z washingtonsko-bruselské dílny. Ve vlastní zemi přesvědčuje občany, navzdory odmítavému postoji většiny, že je správné podporovat na Ukrajině prezidenta Porošenka, každé stanovisko americké vlády či rozhodnutí NATO, a otevírat náruč muslimskému obohacení středoevropských zemí. Jeho vůle nevydařené státnické figurky končí u instrukcí a příkazů poradce Martina Bútory, bývalého slovenského velvyslance v USA, fanatického americko-sionistického lobbisty.“
Zabývat se souhrnem autorových frází celkem nemá význam. Člověk, který se za Husákových dob někdo hlásil na studium žurnalistiky v Moskvě, nepotřebuje ke svému životu a dílu žádný komentář. Pak nepřekvapí jeho spolupráce se Sľobodným vysielačom a podobnými podezřelými médii, které jsou v podstatě jen potrubím ruské propagandy. Je roztomilé, když podobná figura „odhaluje“ zaprodanost novinářů a mluví o „presstitutech“. Napsal knihu, kde „odhaľujúce pozadie nielen slovenskej žurnalistiky. Už jej názov napovedá, že o slobodu slova sa bojuje každý deň, no mnohí novinári už dávno prestali byť strážnymi psami demokracie, ale strážia korytá mocných a svoje vlastné dobré bydlo…“
Jak by měla vypadat ta demokracie, kterou „stráži“ lidé jako Huďo, si celkem dovedeme představit. Máme teď týden po ruských parlamentních volbách, kde jsme to viděli dost názorně.
Pořád se ostatně vnucuje myšlenka, jak to asi vypadalo na Hradě za Václava Klause, když mu tam lidé zvláštního ražení jako Petr Hájek dělali mluvčí a zástupce vedoucího prezidentské kanceláře. To musel být think tank připomínající tank Rudé armády.
