Studia k dějinám sionismu obohatila letos unikátní publikace Zbyňka Taranta nazvaná Československý churban. Mnichovská dohoda a druhá československá republika optikou sionistického jišuvu v Palestině (1938–1939).

Slovo churban je specifický termín judaismu, označuje dvojí zničení Jeruzalémského chrámu, zásadní zlomy židovských dějin, katastrofy připomínané každým rokem skrze půst a mnohé odkazy v liturgii. Jestliže je toto slovo užito v kontextu československých dějin a národní katastrofy z roku 1938, jde o projev pozoruhodné, bezprecedentní empatie, o symbol unikátních vazeb mezi Československem a předválečným židovstvem v Britském mandátu Palestina.

Zbyněk Tarant během svého sedmiletého studia analyzoval dosud téměř neprozkoumané hebrejsky psané novinové články a materiály uložené v izraelských archivech, aby odkryl fascinující pohled předválečných sionistů na tragický osud Československa čelícího hrozbě německého nacismu.

TGM a židovstvo

Zcela zvláštní vztah světového židovstva k mladému státu uprostřed Evropy byl dán již statečným vystoupením Tomáše G. Masaryka v Hilsnerově aféře. Přestože na přelomu 19. a 20. století stál Masaryk proti tupému antisemitismu velké části české společnosti, jeho pověst obhájce nevinného dokázala v očích Židů český národ částečně očistit, ne-li idealizovat. Když se Masaryk v Americe zasazoval o vznik samostatného státu, měl na své straně výraznou podporu židovské komunity, která mu pomáhala myšlenku samostatného Československa prosadit.

Poté, co se Masaryk triumfálně vrátil do vlasti, byl sentimentálně nazýván „tatíčkem“ a o někdejších antisemitských útocích se veřejně již nehovořilo. Vznikla paradoxní situace, kdy ve stejné době seděl na Pražském hradě intelektuál, který usiloval o revizi Hilsnerova procesu, a na pražské radnici úřadoval primátor Karel Baxa, fanatický antisemita a kdysi též obhájce rodiny Hrůzovy. V předválečném Československu měli Židé slušné postavení, byli respektovanou menšinou s významnými podnikateli, spisovateli a umělci, horlivě se účastnili veřejného života. Masaryk byl rovněž první hlavou státu na světě, která navštívila palestinský jišuv, židovské osídlení, a to již v roce 1927. Jeho cesta vzbudila mezi židovskými obyvateli ohromné nadšení a Masarykovo jméno se trvale zapsalo do dějin Izraele.

Z pohledu dnešních znalostí až zaráží míra idealizace, jíž se Československo těšilo mezi Židy v Erec Jisrael i v diaspoře, pocit vzájemné dějinné a osudové blízkosti dvou malých národů usilujících o státnost. Tento sentiment byl posílen například i Hitlerovým projevem z 12. září 1938, v němž explicitně srovnával Československo s Palestinou.

O to větší šok prožili Židé z nástupu antidemokratických sil a vulgárního antisemitismu před Mnichovem a zejména během druhé republiky. Je třeba si připomínat, že útoky proti československým Židům nebyly vedeny pouze ze strany německých nacistů, ale též českých fašistů a všelijakých oportunistů. Židé v Palestině však žili částečně v izolaci a dění uprostřed Evropy sledovali filtrem médií, jejichž informovanost nebyla vždy dokonalá. Navíc autoři do svých textů promítali vlastní zkušenosti, představy, naději, obavy, obdiv a antipatie. Určitá idealizace poměrů v Československu měla setrvačnost, která navzdory ostudným projevům českých fašistů produkovala vřelé sympatie, podporu a dojemný důraz na spřízněnost. Sionistické noviny v Palestině přinášely úzkostné i útěšné komentáře k československému dění, sdílely naděje spojované s pomocí Francie a Velké Británie i s možností vojenské obrany.

Čapkova Bílá nemoc jako proroctví

Karel Čapek, o jehož přátelství s Masarykem se v Palestině vědělo a jehož hry, zpopularizované Maxem Brodem, byly v jišuvu nesmírně populární, se stal pro židovstvo morální autoritou, skutečným hrdinou či dokonce prorokem srovnávaným se starozákonním Jeremjášem. Když 22. září 1938 vyšla v Lidových novinách Čapkova báseň v próze nazvaná Modlitba tohoto večera, byla přes noc přeložena do hebrejštiny a vydána hned ve třech denících. Ha’arec ji zalomil doprostřed své titulní strany a nazval ji slovem Ejcha, což je hebrejský název biblické knihy Pláč Jeremjášův. Jiné noviny rovněž odkazovaly na židovskou tradici, The Palestine Post zveřejnil Čapkův text pod názvem Pláč 1938 a Davar pod názvem Kadiš, což je název modlitby za mrtvé.

Čapkova Bílá nemoc, hraná 28. září 1938 v Tel Avivu souborem ha-Bima, byla v židovském tisku nadšeně přijata pro své humanistické poselství, ale též interpretována jako kritika naivního pacifismu, neboť doktor Galén byl nakonec ubit zfanatizovaným davem a nemohl svůj lék předat lidstvu. Galén je někdy omylem považován za židovského lékaře, jak jej veřejnosti představily deníky The Palestine Post a ha-Cofe, ačkoliv v Čapkově originále je zmínka o cizinci či o řeckém původu lékaře. Označení Galéna za Žida bylo vsuvkou režiséra Čereminského, který svými zásahy do textu usiloval o aktualizaci či větší naléhavost divadelního kusu, s nímž se židovské publikum přirozeně identifikovalo. Celá Čapkova hra byla interpretována jako vizionářské dílo, jako morální vzepětí malého národa tváří v tvář fanatismu a válečné zkáze.

Zatímco v době odhodlání bránit mladou republiku se zbraní v ruce sklízeli českoslovenští občané obdiv a morální podporu, zhroucení demokracie a rychlé vyklizení pozic znamenaly i pro palestinské sionisty šok a deziluzi. Židovští sympatizanti Československa si uvědomili krutou realitu: na jedné straně selhání domácích elit v časech nacistické hrozby a jejich fašizace včetně návratu antisemitismu, na druhé straně selhání evropských mocností v Mnichově. Politika appeasementu se definitivně a tragicky ukázala jako cynická, krátkozraká a zločinná. Churchillovo varování zaznívalo stejně naléhavě v Československu, jako i v jišuvu. Mnichovská dohoda znamenala pro jišuv existenciální otřes… Nezapomeňme, že stýkání a potýkání s britskou mocí bylo denní zkušeností židovského osídlení Palestiny. Velká Británie se stejně zbaběle a nečestně jako k Československu zachovala i k židovským uprchlíkům z Evropy, kterým zavírala brány Erec Jisrael a odsuzovala je tak ke zkáze.

Mnichov 1938 jako nadčasové varování

Mnichovská dohoda, interpretovaná jako zrada spojenců, se pro sionisty stala existenciálním traumatem a důrazným mementem, osud Československa pak nadčasovým varováním. Zde pramení nedůvěra Izraelců vůči pacifistickým výzvám a zárukám mocností, stejně jako snaha ubránit se vždy vlastními silami, na nikoho nespoléhat a nebýt naivně důvěřivý vůči vnějším slibům a pacifistickým výzvám. Odkazy na Mnichov a appeasement se staly rétorickou figurou izraelské politiky až do dnešní doby, někdy až nadužívanou, nicméně všeobecně srozumitelnou.

Současné nadstandardní vztahy mezi Českou republikou a Státem Izrael logicky navazují na několik výrazných historických událostí, které symbolicky spojily osudy obou našich národů. Určitá kulturní i geografická vzdálenost obou zemí, stejně jako nynější rozdílné zakotvení v nadnárodních strukturách, nutně vedou k neznalostem, omylům, ke zkratkovitému, mnohdy povrchnímu až naivnímu hodnocení oné často deklarované vzájemnosti, blízkosti a přátelství. Sporná fakta, například problematické kroky údajně proizraelských českých politiků na domácí půdě, jsou pod rozlišovací schopností izraelských médií i diplomatů, jsou marginalizována. Například skutečnost, že se tito politici fakticky opírají o podporu českých antisemitů, není v Izraeli známa.

Naopak sympatie Tomáše G. Masaryka k sionismu a jišuvu, hlasování Jana Masaryka 29. listopadu 1947 na půdě Valného shromáždění OSN o rozdělení Palestiny a československá vojenská pomoc Izraeli bývají často idealizovány a zdůrazňovány, přestože jde o události staré několik desetiletí. Tyto zkušenosti se staly trvalou součástí sdílené paměti, petrifikovanými milníky společných dějin, obecně přijímanými idejemi. Kdykoliv hovoříte v Izraeli s místními a zmíníte se o Československu, téměř vždy uslyšíte tyto připomínky.

Mnichov a diskuse o obraně či appeasementu jsou traumata, která poznamenala strategii přežití obou národů. Pro český národ znamenala mnichovská dohoda zlomení charakteru na mnoho let, pro Izrael výzvu k radikální obraně státnosti i vůči přesile a nezávislost na slibech či naléhání spojenců. Obě strategie mají své opodstatnění a obě lze podrobit kritice, jejich pochopení je však nutné a je možné i díky studiím, mezi něž se nyní řadí i práce Zbyňka Taranta.

Přes kritické výhrady vůči redukcionistickému pohledu na vzájemné vztahy našich národů, jaký často produkují média i diplomatické projevy a který se občas dostává i do odborného diskursu, zůstává faktem, že je možné navazovat na velmi dobré tradice vzájemné podpory, spolupráce, porozumění a přátelství. Československý churban je dojemnou kapitolou společných dějin, jeho reflexe v sionistickém tisku v Palestině čekala na své odkrytí 72 let, a o to více si zaslouží naši pozornost. Nadto nejde v Tarantově knize o pohled zjednodušený, zkreslený ideologií nebo poplatný době.

Zbyněk Tarant: Československý churban. Mnichovská dohoda a druhá československá republika optikou sionistického jišuvu v Palestině (1938–1939), Plzeň (Západočeská univerzita) 2020.